Tip: Search results and category listings are restricted by the filters on the right hand side of the page. Not all entries are shown by default. (Okay, got it)
Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet tak, (...) aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá. (shrink)
Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové hry (...) charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)
It is a common wisdom that whereas consequence or entailment is a semantic concept, provability is a syntactic concept. However, what exactly does this mean? What is provability? In the traditional, intuitive sense, to prove something is to demonstrate its truth, and indeed the Latin word for proof is demonstratio. Hence in this sense, we cannot prove something unless it is true. Now in the course of his well known proof of the incompleteness of arithmetic, Gödel showed that provability within (...) the axiomatic system of Peano arithmetic (PA) can be reconstructed as a number-theoretic predicate Pr and he showed that within the system there exists a statement G so that.. (shrink)
Formal semantics is an enterprise which accounts for meaning in formal, mathematical terms, in the expectation of providing a helpful explication1 of the concept of the meaning of specific word kinds (such as logical ones), or of words and expressions generally. Its roots go back to Frege, who proposed exempting concepts, meanings of predicative expressions, from the legislation of psychology and relocating them under that of mathematics. This started a spectacular enterprise, fostered at first within formal logic and later moving (...) into the realm of natural languages, and featuring a series of eminent scholars, from Tarski and Carnap to Montague and David Lewis. Partly independently of this, Frege set the agenda for a long-term discussion of the question of what a natural language is, his own contribution being that language should be seen not as a matter of subjective psychology, but rather as a reality objective in the sense in which mathematics is objective. His formal semantics, then, was just an expression of this conception of language. And many theoreticians now take it for granted that formal semantics is inseparably connected with a Platonist conception of language. Moreover, the more recent champions of formal semantics, Montague and David Lewis, took for granted that natural language is nothing else than a structure of the very kind envisaged by the theories of formal logicians. While Montague claims quite plainly that there is no substantial difference between formal and natural languages ("I reject the contention," he says, 1974, p. 188, "that an important theoretical difference exists between formal and natural languages"), Lewis states that it is fully correct to say that a linguistic community entertains a language in the form of a mathematical structure ("we can say", states Lewis, 1975, p.. (shrink)
V jednom z předchozích čísel Organonu byla otištěna stať Karla Berky, ve které se autor pokouší ukázat, že Gottlob Frege nebyl ve svých „logických zkoumáních“ zdaleka tak úspěšný, jak se má obvykle za to (‘On Frege’s Philosophy of Language - a Linguistic Approach’, ORFANON F 6, 1999, 111-118). Berka doslova píše: „[Fregovo] úsilí o překonání víceznačností přirozeného jazyka inherentně související s..
Some twenty years ago, semanticists of natural language came to be overwhelmed by the problem of semantic analysis of belief sentences (and sentences reporting other kinds of propositional attitudes): the trouble was that sentences of the shapes X believes that A and X believes that B appeared to be able to have different truth values even in cases when A and B shared the same intension, i.e. were, from the viewpoint of intensional semantics, synonymous 1 . Thus, taking intensional semantics (...) for granted, belief sentences appeared to violate the principle of intersubstitutivity of synonyms. The verdict of the gurus of intensional semantics was that hence intensional semantics is inadequate, or at least insufficient for the purposes of analysis of propositional attitudes; and that we need a kind of a ‘hyperintensional semantics’. (shrink)
Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? (...) V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie. (shrink)
"Syntaktika sa obmedzuje výlučně na skúmanie samotných výrazov ... Sémantika sa sústreďuje najmä na skúmanie vzťahov medzi jazykovými výrazmi a predmetmi, na ktoré sa tieto výrazy vzťahujú a na tie vlastnosti a vzťahy výrazov, ktoré súvisja a ich vzťahmi k týmto predmetom." (P. Cmorej: Úvod do logickej syntaxe a sémantiky, IRIS, Bratislava, 2001, s. 19.).
Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)
Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)
Imagine a Paleolithic hunter, who has failed to hunt down anything for a couple of days and is hungry. He has an urgent desire, the desire to eat, which he is not able to fulfill – his desire is frustrated by the world. Now imagine our contemporary bank clerk, who went to work forgetting his wallet at home and is hungry too. He too is not able to fulfill his urgent desire to eat because it is frustrated by the world. (...) From the viewpoint of the two individuals the situation is very similar. However, it differs in at least one crucial respect. While the hunter cannot eat because there is no food available to him anywhere near (at least as far as he can find out), the clerk can easily find tons of food - it is enough to visit a nearest supermarket. The reason why he cannot get the food is not that it would be physically impossible, but because taking food from store's shelves without paying is forbidden. This story reminds us that many of the barriers that constrain our lives and make us find our way merely within the space delimited by them are no longer barriers in the literal sense of the word - they are no longer produced by the conspiracy of the causal laws that form our physical niche. Rather they are produced by the conspiracy of attitudes of our fellow humans - they are deliberate rules, rather than inexorable natural laws. In this way evolution is canalized not by the environment relatively independent of it, but rather by the ploy of the organisms it itself has brought into being. I think that realizing the full import of this autocatalyctic situation may lead us, on the one hand, to the appreciation of certain philosophical doctrines, pervasive especially after Kant, regarding normativity as the hallmark of the human, while, on the other hand seeing how they get enlightened by scientific doctrines regarding the development of the human race its continuities/discontinuities with its animal cousins. (shrink)
Existují filosofové, jejichž díly se lidé zabývají prostě proto, že mají pocit, že v nich najdou něco moudrého či užitečného. Existují ale i filosofové, jejichž díla jsou mnohými lidmi brána ne(jen) jako zdroj poučení, ale i jako jakási hádanka, která se dá luštit. Ze starověkých filosofů se tohoto druhu popularity dostalo například Herakleitovi, kterému bylo dokonce už tehdy přezdíváno skoteinos, temný. V našem století je příkladem filosofa takovéhoto druhu Wittgenstein: mezi těmi, kdo se prokousávají jeho spisy, je zjevně nemalá část (...) těch, kteří to dělají prostě proto, že jeho dílo vidí jako vyzývavý hlavolam, na kterém lze bystřit ostrovtip. I Donald Davidson se zdá být autorem tohoto typu - ač jeho spisy nejsou ani fragmentární, jako ty Herakleitovy, ani nejsou nesouvislými ‘pásmy’, jako spisy pozdního Wittgensteina. K tomuto faktu jistě přispívá zvláštní, podivně lapidární způsob, kterým se Davidson někdy vyjadřuje; my se však pokusíme ukázat, že hlavním důvodem je fakt, že nám věci, o kterých píše, předvádí z perspektivy, kterou pro čtenáře není snadné zaujmout. I přesto (a částečně ovšem asi naopak právě proto) se Davidson pozvolna propracovává na pozici pravděpodobně nejuznávanějšího filosofa USA (jakkoli se asi stěží někdy stane filosofem nejpopulárnějším). Ještě v roce 1980 bylo, domnívám se, pro mnohé překvapením, když se Richard Rorty na některých místech svého kontroverzního filosofického bestselleru Filosofie a zrcadlo přírody1 stylizuje do role pouze jakéhosi Davidsonova epigona. Davidson totiž na první pohled nepůsobí dojmem filosofa, který by aspiroval na místo v učebnicích dějin filosofie: na rozdíl od svých souputníků Quina, Putnama či Rortyho se zabývá relativně úzkým okruhem témat a na to, co se děje ve filosofii kolem něj, příliš nereaguje (na přímé dotazy často odpovídá ve stylu ‘já tomu moc nerozumím’). Od doby, co na něj Rorty takto spektakulárně poukázal, nicméně stoupá na vrcholky filosofického pantheonu ještě strměji než předtím. Dnes je pravděpodobně nejpříkladnějším představitelem toho, co nazývám postanalytickou filosofií: filosofie, která navazuje na to dobré, co přinesla analytická filosofie (na její střízlivou racionalitu, na její důraz na argumentování a odůvodňování, i na její snahu pečlivě ověřovat rozumnost všech těch otázek, na které se má odpovídat), a přitom neváhá opustit to z analytické tradice, co se dnes už zdá přežité či nesprávné (přemrštěný scientismus, apriorní despekt k jiným způsobům filosofického myšlení)2.. (shrink)
Putnamův myšlenkový experiment Ve svém velice slavném článku The Meaning of ‘Meaning‘1 Hilary Putnam předkládá dilema, které nedávno na stránkách Filosofického časopisu Tomáš Hříbek rekapituloval následujícím způsobem2: Tradiční pojetí (1) Porozumění slovu je psychologický stav. významu (2) Mluvčí, kteří se nacházejí v tomtéž psychologickém stavu, rozumějí slovu tímtéž způsobem. (3) Tito mluvčí tudíž míní tímtéž slovem totéž (tj. souhlasí v intenzi). (4) Protože souhlasí v intenzi, souhlasí v extenzi.
The views of some contemporary (post)analytic philosophers who have rejected the doctrine of logical atomism (notably Goodman, Davidson, Rorty) involve such or another version of the conviction that our world is a ‘linguistic construct’. This paper is an attempt to indicate that however far-fetched such a conviction might seem to be, construed properly it amounts neither to a ‘postmodern irrationalism’, nor to the ‘betrayal of the ideals of analytic philosophy’. Despite appearances, what the philosophers in question maintain is neither Fichtean (...) linguistic idealism, nor an uncontrolled relativism; their basic point rather is, as I argue, that we should get rid of viewing the language-world relationship in terms of the relation between the depicting and the depicted, the representation and the represented, and view it rather in terms of using certain tools to achieve what we want. (shrink)
ONTOLOGIE (aneb Z čeho všeho se skládá svět) RELATIVISMUS A POSTMODERNA (aneb Má každý svou pravdu?) EPISTEMOLOGIE (aneb Jak můžeme o světě něco vědět?) FILOSOFIE JAZYKA (aneb Co je to jazyk a co je to význam?) STRUKTURALISMUS (aneb Co je to jazyk a co je to význam? podruhé) FILOSOFIE MYSLI (aneb Co to je mysl a kdo všechno jí může disponovat?) FILOSOFIE JAKO ANALÝZA MYSLI (aneb Jak nám naše mysl dává žít v našem světě?) FILOSOFIE VĚDY (aneb Jak svět poznávat (...) spolehlivě a systematicky?). (shrink)
Určité okolnosti (konkrétně historické okolnosti vývoje jazyka) určují, co slova, ze kterých se tato věta skládá, znamenají. (ii) Jiné okolnosti (kontext výpovědi této věty) mohou určovat, k čemu některé výrazy v této větě (já, tady, ...) odkazují. (iii) Další okolnosti (odpovídající tomu, o čem tato věta hovoří) určují, zda se věci mají tak, jak věta říká. Vezměme například větu..
V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé (...) místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”. (shrink)
In this paper I would like to indicate that this interpretation of Gödel goes far beyond what he really proved. I would like to show that to get from his result to a conclusion of the above kind requires a train of thought which is fuelled by much more than Gödel's result itself, and that a great deal of the excessive fuel should be utilized with an extra care.
Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)
Atomists explain properties of wholes as compositions of properties of their parts; in particular properties of complex expressions as composed of properties of their parts. Especially, semantic atomists explain meanings of complex expressions as composed of meanings of their parts. Holists deny themselves this way: they insist that at least in some cases properties of wholes are more basic than, or not reducible to, properties of their parts; in particular, semantic holists claim that meanings of (at least some) wholes are (...) more basic than meanings of parts. Now as atomists have composition as the way of getting themselves from the meanings of parts to the meanings of wholes, holists need something to get them from the meanings of wholes to those of their parts. What is usually invoked in this context is the concept of intersubstitutivity, which is, however, not always wholly clear. (shrink)
Inferentialism, which I am going to present in detail in the following sections, is the view that meanings are, roughly, roles that are acquired by types of sounds and inscriptions in virtue of their being treated according to rules of our language games, roughly in the sense in which wooden pieces acquire certain roles by being treated according the rules of chess. The most important consequences are that (i) a meaning is not an object labeled (stood for, represented ...) by (...) an expression; and that (ii) meaning is normative in the sense that to say that an expression means thus and so is to say that it should be used so and so. The founding father of inferentialism is Brandom (1994; 2000). (However, nothing in this paper hinges on the fact that the version of inferentialism defended here is identical with Brandom's). This position provokes two kinds of objections. First there are general objections towards the very normativity of meaning, which do not target especially inferentialism; these I have addressed elsewhere 1. Besides this, there are objection targeted more specifically at inferentialism. Probably the most discussed specimen of such objections is the objection - repeatedly raised especially by Jerry Fodor and Ernest LePore and others - to the effect that though meanings should be compositional, the compositionality of inferential roles is unattainable. This is the kind of objection I am going to deal with here 2. (Hand in hand with this objection then go various allegations of circularity of inferentialism, which we will also discuss.) To do this, I will exploit the long-standing comparison of language to chess, as it seems particularly helpful for making the inferentialist account of language plausible3. This comparison, to be sure, has its limits beyond which it may become severely misleading; but as long as we keep them in mind, it can serve us very well. (shrink)
Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)
The proof of correctness and completeness of a logical calculus w.r.t. a given semantics can be read as telling us that the tautologies (or, more gen erally, the relation of consequence) specified in a model theoretic way can be equally well specified in a proof theoretic way, by means of the calculus (as the theorems, resp. the relation of inferability of the calculus). Thus we know that both for the classical propositional calculus and for the clas sical predicate calculus theorems (...) and tautologies represent two sides of the same coin. We also know that the relation of inference as instituted by any of the common axiom systems of the classical propositional calculus coin cides with the relation of consequence defined in terms of the truth tables; whereas the situation is a little bit more complicated w.r.t. the classical predicate calculus (the coincidence occurs if we restrict ourselves to closed ∀xFx is inferable from Fx without being its conse formulas; otherwise.. (shrink)
Topic-Focus Articulation, Tripartite Structures, and Semantic Content have chosen to do precisely this: what they present is a dialogic confrontation of two different kinds of views of a certain aspect of language, resulting into a partial synthesis. I should say immediately that this unusual form was a happy choice; but to explain why we must return to the roots of formal semantics.
According to the standard definition, a first-order theory is categorical if all its models are isomorphic. The idea behind this definition obviously is that of capturing semantic notions in axiomatic terms: to be categorical is to be, in this respect, successful. Thus, for example, we may want to axiomatically delimit the concept of natural number, as it is given by the pre-theoretic semantic intuitions and reconstructed by the standard model. The well-known results state that this cannot be done within first-order (...) logic, but it can be done within second-order one. Now let us consider the following question: can we axiomatically capture the semantic concept of conjunction? Such question, to be sure, does not make sense within the standard framework: we cannot construe it as asking whether we can form a first-order (or, for that matter, whatever-order) theory with an extralogical binary propositional operator so that its only model (up to isomorphism) maps the operator on the intended binary truth-function. The obvious reason is that the framework of standard logic does not allow for extralogical constants of this type. But of course there is also a deeper reason: an existence of a constant with this semantics is presupposed by the very definition of the framework1. Hence the question about the axiomatic capturability of concunction, if we can make sense of it at all, cannot be asked within the framework of standard logic, we would have to go to a more abstract level. To be able to make sense of the question we would have to think about a propositional ‘proto-language’, with uninterpreted logical constants, and to try to search out axioms which would fix the denotations of the constants as the intended truth-functions. Can we do this? It might seem that the answer to this question is yielded by the completeness theorem for the standard propositional calculus: this theorem states that the axiomatic delimitation of the calculus and the semantic delimitation converge to the same result.. (shrink)
The whole development of modern logic is marked by various forms of confrontation of what has come to be called proof theory with what has earned the label of model theory. The heart of theories of systems of formal logic are usually considered to be proofs of soundness and (in)completeness - in effect results concerning the relationship between proof-theoretically delimited theorems and model-theoretically delimited tautologies. Those founding fathers of modern logic who saw logic as primarily a matter of rules, people (...) like Frege, Peano or Russell, articulated the most basic axiomatic systems of logic, thus putting the concept of proof on a firm foundation. Thereafter Hilbert set up proof theory as an ambitious program based on the mathematical investigation of arithmetized proofs, aimed at showing consistency, independence and completeness of axiomatic systems by the perspicuous means of elementary arithmetic, and consequently reducing mathematics to the investigation of provability of its statements (See Kreisel, 1964 and 1968). In the thirties, Gentzen (1934; 1936) showed that proof theory need not rest on the concept of axiomatic system, but put forward the systems of natural deduction and sequent calculi (which are not based on inferring sentences from sentences, but, in effect, rather instances of inference from instances of inference). Recently, proof theory has come to be understood as a wholly general investigation of proofs and proof systems, often carried out in ways that are more algebraic than arithmetical (see Buss, 1998). However, the thirties witnessed also the spectacular demonstration of limitations of proof theory - viz. Gödel's proof of the impossibility of reaching all truths of arithmetic (not to speak about more complicated systems) by means of proof theory. This led to a revival of semantic methods in logic, due especially to Alfred Tarski (1933, 1936, 1939) and his school. (A semantic strand was, to be sure, present throughout the whole development of modern logic ever before Tarski, thanks to logicians who came to logic from algebra, i.e.. (shrink)
Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které (...) se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách). (shrink)
Je potěšením stát na břehu a vidět lodě, jak vyplouvají na moře; je potěšením stát v okně hradu a pozorovat bitvu a její zápletky dole; avšak žádné potěšení se nevyrovná tomu, když stojíme na vyvýšené půdě pravdy ... a vidíme chyby, omyly, zmatení a bouře v údolí pod námi.
Reakce Petra Koťátka na moji odpověď na jeho kritiku mé knihy (‘Struktura, význam, interpretace’, Filosofický časopis 49, 2001, 509-521) se mi jeví být podstatně věcnější a pro mne stravitelnější než jeho předchozí text; a mám pocit, že teď přece jenom některým jeho výhradám lépe rozumím. To mne vede k tomu, abych se ještě k několika bodům našeho sporu ještě jednou alespoň krátce vrátil; omezím se však již jen na to cco se mi jeví jako skutečně zásadně podstatné a nebudu se (...) již vracet k věcem, o kterých jsem, jak se domnívám, co se dalo, řekl; ani k těm, které se mi zdají být natolik marginální, že by jejich další rozpitvávání na tomto fóru hraničilo s neúctou ke čtenáři. (shrink)
Ve svém článku Matematika a skúsenosť (2009) předkládá Ladislav Kvasz pohled na matematiku, který je do jisté míry 'pragmatistický' či 'naturalistický' a mně osobně je velmi sympatický. Jenom si myslím, že je škoda, že je naturalistický právě jenom "do jité míry". Mám pocit, že Kvasz stále ještě zůstává jednou nohou stát v matematickém platonismu (který je samozřejmě svým způsobem naprosto přirozený) a směrem k naturalismu se zatím rozkročil jenom tou druhou. Ale myslím, že dlouho takto rozkročen stát nelze (ostatně i (...) kolos rhódský to nakonec nevydržel a už dávno odpočívá někde na dně moře), a tak bych ho chtěl pohnout k tomu, aby své těžiště přesunul zcela na tu či onu stranu. Abych se vyhnul nechtěným konotacím spojeným s termíny, jako jsou platonismus, pragmatismus a naturalismus, budu ona dvě stanoviska, mezi kterými podle mého názoru kolega Kvasz kolísá, nazývat realismem a antirealismem1: realismem budu rozumět zhruba řečeno názor, že matematická realita je daná nezávisle na nás a my ji jazyky matematiky jenom popisujeme, zatímco antirealismus budu říkat stanovisku, že tyto jazyky matematickou realitu v nějakém smyslu toho slova spoluutvářejí. (shrink)
Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)
Tarskian model theory is almost universally understood as a formal counterpart of the preformal notion of semantics, of the “linkage between words and things”. The wide-spread opinion is that to account for the semantics of natural language is to furnish its settheoretic interpretation in a suitable model structure; as exemplified by Montague 1974.
Kniha, jako je tato, nemůže být tak docela dílem jediného člověka. Dovést ji do podoby koherentního celku bych nedokázal bez pomoci svých kolegů, kteří po mně text četli a upozornili mě na spoustu chyb a nedůsledností, které se v něm vyskytovaly. Můj dík v tomto směru patří zejména Vojtěchu Kolmanovi, Liboru Běhounkovi a Martě Bílkové. Za připomínky k různým částem rukopisu jsem vděčen i Pavlu Maternovi, Milanu Matouškovi, Prokopu Sousedíkovi, Vladimíru Svobodovi, Petru Hájkovi a Grahamu Priestovi. Kniha vznikla v rámci (...) projektu podpořeného grantem AV ČR číslo A0009001/00. (shrink)
In considering the very possibility of deviant logic, we face the following question: what makes us see an operator of one logical system as a deviant version of an operator of another system? Why not see it simply as a different operator? Why do we see, say, intuitionist implication as an operator 'competing' with classical implication? Is it only because both happen to be called implications?1 It is clear that if we want to make cross-systemic comparisons, we need an 'Archimedean (...) point' external to the systems compared. Some logicians and philosophers, including Quine (1986), come close to saying that no such Archimedean point is available, and hence that there can be no deviant logics, for if two operators are governed by different axioms, then they are simply two different operators (or, if you prefer, operators with different meanings). From this viewpoint, intuitionist implication is no less different from classical implication than, say, intuitionist or classical conjunction. This conclusion is indeed plausible if we consider logical calculi simply as algebraic structures2; however, things are different if we see them as a means of accounting for something that is already 'there' before we establish the structures and is to be explicated by them. From such a perspective, two operators of different systems may be variants of the same operator in virtue of the fact that they are both means of capturing the same pretheoretical item. What might these items be? Sometimes it seems that logicians tacitly assume that there are some mythical archetypes of implication, conjunction etc., located somewhere in some Platonic heaven or somehow underlying the a priori structures of our mind, which logic tries to capture (for better or worse). However, when it comes to the comparison of the concrete outcomes of our logical efforts, say the classical and the intuitionist implications with the archetypal Implication, the latter can never be materialized so distinctly as to be of any help. A more constructive proposal is that the operators are related to elements or constructions of our language.. (shrink)
Can we see logic as a product of natural selection? This question of course heavily depends on what logic is and where it is to be found. If it is the case that it is located (a) in the real, inanimate world, or (b) in a Platonist heaven, then the answer to this question is clearly NO. On the other hand, as human minds and human languages can be seen as shaped by evolution resp. natural selection, the answer to the (...) question may be YES provided logic resides (c) in natural language, or (d) in human mind. There remains one more possibility, which does not yield a clear answer to the above question, namely (e) in a formal language. In the last case, the answer would depend on whether we would see formal languages as principally expressive of some Platonist entities (in which case it may collapse into (b)) or rather constitutively regimentative of natural language (in which case it may merge with (c)). But before we can try to select the correct one of these five options, we must, of course, face the more basic question of what logic is. I do not intend to answer the question in full generality in the present paper; but I think that I may safely assume that logic involves, if not anything else, then surely rules of inference such as modus ponens. Hence let me reduce, for the present purposes, the question where is logic? to where is modus ponens?. Hence.. (shrink)
During the first half of the present century a number of outstanding philosophers realized that language theory could profitably be viewed as far more than merely a means of studying one among the many human faculties, or merely sharpening the tool we use to philosophize - they realized that there is a sense in which philosophy of language comprises (almost) the whole of philosophy. This was the famous linguistic turn: philosophers came to accept that everything that is is in a (...) sense through language, and that to study what there is is to study what our words mean.1 The enigma of the language-world relationship was brought to the centre of philosophical discussion early in this century by Frege, Russell, Wittgenstein, Austin and others. Their original point was that we cannot take the representing capacities of language at face value, that in order to treat of things - which cannot be done save with the help of words - we must first treat of words and make sure which of them are really capable of treating of things. Thus the philosophers undergoing the linguistic turn slowly gave up asking what is consciousness (matter, evil etc.)? in favour of asking what is the meaning of 'consciousness' ('matter', 'evil' etc.)? This simple turn seemed to have tremendous consequences for philosophy. By replacing the question what is consciousness? by the question what is the meaning of 'consciousness'? we seem to lose nothing (any meaningful answer to the former question seems to be recoverable from an answer to the latter), and yet it seems to take us from the weird realms of mind to the commonplace domain of language, from the troublesome immersing into people's heads to straightforward observing how they use words. It also seems to guard against the "bewitchment of our reason by language" (Wittgenstein) caused by words which are only seemingly meaningful: such questions as what does the word 'ether' stand for? can be answered simply by nothing, whereas the question what is ether? presupposes that there is something as ether (as.... (shrink)
One of the recent trends in the philosophy of language and theory of meaning is the inferentialist project launched by Robert Brandom (1994, 2000, 2008), elaborating on the approach of Wilfrid Sellars (1953, 1954, 1956, 1974). According to this project, language is to be seen as essentially a rule-governed activity, providing for meaningful utterances in a way analogous to the way in which the rules of chess provide for making one's pawns, bishops or rooks attack one's opponent, checking his king (...) or castling (see Peregrin, 2008). Inferentialism is also a theory of the nature of human reason and consequently of the nature of man, hence an ambitious project. Independently of how realistic these ambitions are, it is of a profound interest that many of the ideas of contemporary general semantic inferentialism were already tabled and discussed within the philosophy of law. Some of them were used to account for the semantics of legal discourse just like they are now used to account for discourse more generally and hence their current employment can be seen as mere generalization; others were submitted to illustrate the fact that legal discourse is specific rather than continuous with the ordinary one. In this paper we would like to survey two such discussions; before presenting the example of the former kind, we will mention one of the latter kind. We will try to show how the legal theorists anticipated current discussions in the field of the philosophy of language and that given the current constellation of the debate, philosophy of language may learn many things from the philosophy of law. (shrink)
Many philosophers ponder the question of the a priori status of logical rules like modus ponens. In this paper I argue that the way in which such questions are usually posed is misguided. I argue that to accept modus ponens is nothing else than to have an implication; hence that to ask how do we know that implication obeys modus ponens does not make sense. To ask whether modus ponens is a priori is to ask whether having implication is a (...) priori. I argue that as one is not born with a language (but perhaps only with a predisposition to acquire a certain kind of language, namely one posessing logical vocabulary and hence displaying logical structure), logical rules can be a priori only in the sense that we tend to acquire language governed by such rules. (shrink)
Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)
Metaphysics is usually understood as the investigation of being qua being and of its ultimate categories. Given this characterization, it may be hard to grasp why anyone might wish to oppose metaphysics, why anyone might claim that metaphysics ”leads the philosopher into complete darkness” (Wittgenstein, 1958, p.18)? What could be so misleading about the investigation of the most abstract vestiges of being? One source of disparagement towards metaphysics, of course, stems from the relativist conviction that there is no absolute being, (...) and hence nor are there any ultimate categories of being. Another ‘reason’ for some philosophers of this century (notably Carnap) to reject metaphysics appeared to consist in their reinterpretation of the word ”metaphysics”, in effect, simply as ”nonsensical philosophy”. However neither of these reasons seems to be the Wittgensteinian one. The way I propose to envisage this reason takes us back to Plato with his distinction between Being and Becoming (echoed, in one or another form, within the conceptions of so many subsequent philosophers). It is the distinction between the ‘higher’ realm of ideas with its crisp, eternal truths, and the ‘lower’ realm of appearances in which anything appears only as a fuzzy and transient reflection of something from the higher realm. The original message harbored in this Platonistic picture is clearly that the vast and hardly graspable flux of appearances shelters something firm and invariable, something potentially fully capturable by human reason which can then use it as a prism to comprehend and understand the everchanging phenomena. However, as I will claim, the picture of a ‘higher’ reality behind phenomena is dangerous in that it can delude a philosopher into feeling that he can solve empirical questions by a quasiempirical investigation of a non-empirical realm: a ‘metaphysical reality’. (shrink)
In this paper we first propose an exact definition of the concept of inferential role, and then go on to examine the question whether subscribing to inferentialism necessitates throwing away existing theories of formal semantics, as we know them from logic, or whether these could be somehow accomodated within the inferentialist framework. The conclusion we reach is that it is possible to make an inferentialist sense of even those common semantic theories which are usually considered as incompatible with inferentialism, such (...) as the standard semantics of second-order logic. (shrink)
technických a obslužných prostředků lidské společnosti” – J. Zahradil, MF Dnes 12.5., s. 9). Pozoruhodná kniha Erika Davise Techgnosis (Mýtus, magie a mystika ve věku nformací), vydaná nakladatelstvím Harmony Books v New Yorku v roce 1998, se pokouší dokládat, že naše budoucnost by mohla být v tomto směru ještě podivuhodnější, než se má v těchto diskusích obvykle za to.
There have been, I am afraid, almost as many answers to the question what is logic? as there have been logicians. However, if logic is not to be an obscure "science of everything", we must assume that the majority of the various answers share a common core which does offer a reasonable delimitation of the subject matter of logic. To probe this core, let us start from the answer given by Gottlob Frege (1918/9), the person probably most responsible for modern (...) logic: the subject matter of logic is "truth", and especially its "laws"1. How should we understand the concept of "laws of truth"? The underlying point clearly is that the truth/falsity of our statements is partly a contingent and partly a necessary, lawful matter: that "Paris is in France" is true is a contingent matter, whereas that "Paris is in France or it is not in France" is true is a necessary matter (let us, for the time being, leave aside the Quinean scruples regarding the delimitation of necessarily true statements). Logic,then, should focus on the statements that are true as a matter of law (i.e. necessarily), or, more generally, the truth of which "lawfully depends" on some other statements (i.e. which are true as a matter of law provided these other statements are true). This renders Fregean laws of truth as, in general, a matter of "lawful truth-dependence" - i.e. of entailment or inference (again, let us now disregard any possible difference between these two concepts). This yields a conception of logic as a theory of entailment or inference, a conception which looms behind many other specifications of the subject matter of logic and which, I think, is ultimately correct. However, we can also see the logician – and this is the view we will stick to here – as trying to separate true sentences from false ones; or, equivalently, to map sentences onto truth and falsity. Let us first consider the case of a non-empirical language with a single, definite truth valuation – like the language of Peano arithmetic.. (shrink)
S pojmem možného světa se můžeme setkat již ve scholastice. Na úsvitu novověké filosofie ho G. Leibniz použil, když se pokoušel odpovědět na otázku, proč Bůh dopouští tolik zjevného neštěstí: jeho odpovědí bylo, že Bůh nám dává žít v nejlepším z těch světů, které jsou možné.
Zatímco kritickým diskusím nad dílem zasloužilých světových filosofů věnuje nakladatelství Open Court svazky edice Library of Living Philosophers, mně se, jak jsem zjistil, dostalo té cti, že mi byla věnována nezanedbatelná část Filosofického časopisu 2/05 - vůči mým publikovaným názorům se tam totiž vymezují hned tři autoři. (A to nehovořím o tom, že v mottu posledního příspěvku tančím ve fantasmagorické vizi P. Kozelky s Petrem Koťátkem na ledě ...).
Wenn es aber Wirklichkeitssinn gibt, und niemand wird bezweifeln, daß er seine Daseinsberechtigung hat, dann muß es auch etwas geben, das man Möglichkeitssinn nennen kann. Wer ihn besitzt, sagt beispielsweise nicht: Hier ist dies oder das geschehen, wird geschehen, muß geschehen; sondern er erfindet: Hier könnte, sollte oder müßte geschehn; und wenn man ihm von irgend etwas erklärt, daß es so sei, wie es sei, dann denkt er: Nun, es könnte wahrscheinlich auch anders sein. So ließe sich der Möglichkeitssinn geradezu (...) als die Fähigkeit definieren, alles, was ebensogut sein könnte, zu denken und das, was ist, nicht wichtiger zu nehmen als das, was nicht ist. (shrink)
Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno (...) před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za.... (shrink)
Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: (...) ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První.. (shrink)
The aim of this paper is to summarize some recent considerations of the nature of language and linguistic theory which seem to challenge the usefulness and adequacy of such a division and to indicate that these considerations may provide for a new paradigm. I attempt to show that these considerations indicate that the Carnapian boundary between syntax and semantics is, in the case of natural languages, misconceived; while that between semantic and pragmatics is more stipulated than discovered.
