Online research in philosophy

Existují filosofové, jejichž díly se lidé zabývají prostě proto, že mají pocit, že v nich najdou něco moudrého či užitečného. Existují ale i filosofové, jejichž díla jsou mnohými lidmi brána ne(jen) jako zdroj poučení, ale i jako jakási hádanka, která se dá luštit. Ze starověkých filosofů se tohoto druhu popularity dostalo například Herakleitovi, kterému bylo dokonce už tehdy přezdíváno skoteinos, temný. V našem století je příkladem filosofa takovéhoto druhu Wittgenstein: mezi těmi, kdo se prokousávají jeho spisy, je zjevně nemalá část těch, kteří to dělají prostě proto, že jeho dílo vidí jako vyzývavý hlavolam, na kterém lze bystřit ostrovtip. I Donald Davidson se zdá být autorem tohoto typu - ač jeho spisy nejsou ani fragmentární, jako ty Herakleitovy, ani nejsou nesouvislými ‘pásmy’, jako spisy pozdního Wittgensteina. K tomuto faktu jistě přispívá zvláštní, podivně lapidární způsob, kterým se Davidson někdy vyjadřuje; my se však pokusíme ukázat, že hlavním důvodem je fakt, že nám věci, o kterých píše, předvádí z perspektivy, kterou pro čtenáře není snadné zaujmout. I přesto (a částečně ovšem asi naopak právě proto) se Davidson pozvolna propracovává na pozici pravděpodobně nejuznávanějšího filosofa USA (jakkoli se asi stěží někdy stane filosofem nejpopulárnějším). Ještě v roce 1980 bylo, domnívám se, pro mnohé překvapením, když se Richard Rorty na některých místech svého kontroverzního filosofického bestselleru Filosofie a zrcadlo přírody1 stylizuje do role pouze jakéhosi Davidsonova epigona. Davidson totiž na první pohled nepůsobí dojmem filosofa, který by aspiroval na místo v učebnicích dějin filosofie: na rozdíl od svých souputníků Quina, Putnama či Rortyho se zabývá relativně úzkým okruhem témat a na to, co se děje ve filosofii kolem něj, příliš nereaguje (na přímé dotazy často odpovídá ve stylu ‘já tomu moc nerozumím’). Od doby, co na něj Rorty takto spektakulárně poukázal, nicméně stoupá na vrcholky filosofického pantheonu ještě strměji než předtím. Dnes je pravděpodobně nejpříkladnějším představitelem toho, co nazývám postanalytickou filosofií: filosofie, která navazuje na to dobré, co přinesla analytická filosofie (na její střízlivou racionalitu, na její důraz na argumentování a odůvodňování, i na její snahu pečlivě ověřovat rozumnost všech těch otázek, na které se má odpovídat), a přitom neváhá opustit to z analytické tradice, co se dnes už zdá přežité či nesprávné (přemrštěný scientismus, apriorní despekt k jiným způsobům filosofického myšlení)2..

Asi aždý člověk již slyšel či četl o virtuální realitě : o divech multimediální techniky, které dovedou vykouzlit dokonalou iluzi něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Nasadíte si přilbu, která se postará o vás zrak a sluch, případně navléknete rukavice, které obhospodaří váš hmat, a můžete procházet domy, které nebyly nikdy postaveny, či někde neexistujícím vesmírném prostoru bojovat s neexistujícími vetřelci.

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita..

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

S pojmem možného světa se můžeme setkat již ve scholastice. Na úsvitu novověké filosofie ho G. Leibniz použil, když se pokoušel odpovědět na otázku, proč Bůh dopouští tolik zjevného neštěstí: jeho odpovědí bylo, že Bůh nám dává žít v nejlepším z těch světů, které jsou možné.

mezi "metafyzickým realismem" a "relativismem" (Putnam, 1980, 1990, 1994; Lewis, 1984; Rorty, 1972, 1993). Je jazyk, jak tvrdí "realisté", pouze prostředkem kopírování na nás zcela nezávislého světa, nebo se, jak mají za to "relativisté", nějak podílí na utváření tohoto světa?. Z hlediska 'selského rozumu' se to může zdát být jasné: svět přece jasně je na nás nezávislý a představovat si, že ho my, naším jazykem, můžeme nějak "utvářet", se zdá být absurdní. Méně absurdní se ale tahle myšlenka stává, když si uvědomíme, že to, čemu říkáme svět , se skládá z kategorizovaných objektů s různými druhy vlastností a vztahů , a že to, jaké kategorie máme či co považujeme za vlastnost či vztah může být - do nějaké míry - věcí našeho jazyka.

Ve standardních výkladech moderních dějin studia mysli ve dvacátém století se dočteme, že zatímco kolem poloviny tohoto století ovládl studium mysli zpozdilý behaviorismus, v šedesátých letech nastoupila "kognitivní revoluce", která nadvládu behaviorismu smetla a otevřela cestu ke skutečně nepředpojatému a adekvátnímu studiu mysli. V tomto textu se chci nad tímto standardním výkladem zamyslet a zpochybnit ho: konkrétně chci poukázat na to, že behaviorismus nebyl ve všech ohledech tak zpozdilý, jak by se z tohoto pohledu mohl jevit; a že "kognitivní revoluce" neznamenala jenom vymanění se z nepřiměřených metodologických okovů, ale i otevření prostoru pro to, čemu budu říkat "magická teorie mysli" a co podle mého názoru nepatří ani do vědy, ani do rozumné filosofie.

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie.

Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie.