Online research in philosophy

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného..

Ve svém článku Matematika a skúsenosť (2009) předkládá Ladislav Kvasz pohled na matematiku, který je do jisté míry 'pragmatistický' či 'naturalistický' a mně osobně je velmi sympatický. Jenom si myslím, že je škoda, že je naturalistický právě jenom "do jité míry". Mám pocit, že Kvasz stále ještě zůstává jednou nohou stát v matematickém platonismu (který je samozřejmě svým způsobem naprosto přirozený) a směrem k naturalismu se zatím rozkročil jenom tou druhou. Ale myslím, že dlouho takto rozkročen stát nelze (ostatně i kolos rhódský to nakonec nevydržel a už dávno odpočívá někde na dně moře), a tak bych ho chtěl pohnout k tomu, aby své těžiště přesunul zcela na tu či onu stranu. Abych se vyhnul nechtěným konotacím spojeným s termíny, jako jsou platonismus, pragmatismus a naturalismus, budu ona dvě stanoviska, mezi kterými podle mého názoru kolega Kvasz kolísá, nazývat realismem a antirealismem1: realismem budu rozumět zhruba řečeno názor, že matematická realita je daná nezávisle na nás a my ji jazyky matematiky jenom popisujeme, zatímco antirealismus budu říkat stanovisku, že tyto jazyky matematickou realitu v nějakém smyslu toho slova spoluutvářejí.

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií.

Poté, co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobně jako některé další vědy), se začala objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky , jindy jako aplikace logiky na základy matematiky a opět jindy logika provozovaná matematickými prostředky ). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začali razit termín filosofická logika , který měl znovu nastolil rovnováhu mezi filosofickým a matematickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, z čeho logika vzešla a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že se vrátíme ke kořenům, zopakujeme si, co mělo a co má být cílem logiky, a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět.

Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie.

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita..

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

Existují filosofové, jejichž díly se lidé zabývají prostě proto, že mají pocit, že v nich najdou něco moudrého či užitečného. Existují ale i filosofové, jejichž díla jsou mnohými lidmi brána ne(jen) jako zdroj poučení, ale i jako jakási hádanka, která se dá luštit. Ze starověkých filosofů se tohoto druhu popularity dostalo například Herakleitovi, kterému bylo dokonce už tehdy přezdíváno skoteinos, temný. V našem století je příkladem filosofa takovéhoto druhu Wittgenstein: mezi těmi, kdo se prokousávají jeho spisy, je zjevně nemalá část těch, kteří to dělají prostě proto, že jeho dílo vidí jako vyzývavý hlavolam, na kterém lze bystřit ostrovtip. I Donald Davidson se zdá být autorem tohoto typu - ač jeho spisy nejsou ani fragmentární, jako ty Herakleitovy, ani nejsou nesouvislými ‘pásmy’, jako spisy pozdního Wittgensteina. K tomuto faktu jistě přispívá zvláštní, podivně lapidární způsob, kterým se Davidson někdy vyjadřuje; my se však pokusíme ukázat, že hlavním důvodem je fakt, že nám věci, o kterých píše, předvádí z perspektivy, kterou pro čtenáře není snadné zaujmout. I přesto (a částečně ovšem asi naopak právě proto) se Davidson pozvolna propracovává na pozici pravděpodobně nejuznávanějšího filosofa USA (jakkoli se asi stěží někdy stane filosofem nejpopulárnějším). Ještě v roce 1980 bylo, domnívám se, pro mnohé překvapením, když se Richard Rorty na některých místech svého kontroverzního filosofického bestselleru Filosofie a zrcadlo přírody1 stylizuje do role pouze jakéhosi Davidsonova epigona. Davidson totiž na první pohled nepůsobí dojmem filosofa, který by aspiroval na místo v učebnicích dějin filosofie: na rozdíl od svých souputníků Quina, Putnama či Rortyho se zabývá relativně úzkým okruhem témat a na to, co se děje ve filosofii kolem něj, příliš nereaguje (na přímé dotazy často odpovídá ve stylu ‘já tomu moc nerozumím’). Od doby, co na něj Rorty takto spektakulárně poukázal, nicméně stoupá na vrcholky filosofického pantheonu ještě strměji než předtím. Dnes je pravděpodobně nejpříkladnějším představitelem toho, co nazývám postanalytickou filosofií: filosofie, která navazuje na to dobré, co přinesla analytická filosofie (na její střízlivou racionalitu, na její důraz na argumentování a odůvodňování, i na její snahu pečlivě ověřovat rozumnost všech těch otázek, na které se má odpovídat), a přitom neváhá opustit to z analytické tradice, co se dnes už zdá přežité či nesprávné (přemrštěný scientismus, apriorní despekt k jiným způsobům filosofického myšlení)2..

Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách).

ONTOLOGIE (aneb Z čeho všeho se skládá svět) RELATIVISMUS A POSTMODERNA (aneb Má každý svou pravdu?) EPISTEMOLOGIE (aneb Jak můžeme o světě něco vědět?) FILOSOFIE JAZYKA (aneb Co je to jazyk a co je to význam?) STRUKTURALISMUS (aneb Co je to jazyk a co je to význam? podruhé) FILOSOFIE MYSLI (aneb Co to je mysl a kdo všechno jí může disponovat?) FILOSOFIE JAKO ANALÝZA MYSLI (aneb Jak nám naše mysl dává žít v našem světě?) FILOSOFIE VĚDY (aneb Jak svět poznávat spolehlivě a systematicky?).