Online research in philosophy

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První..

Existují filosofové, jejichž díly se lidé zabývají prostě proto, že mají pocit, že v nich najdou něco moudrého či užitečného. Existují ale i filosofové, jejichž díla jsou mnohými lidmi brána ne(jen) jako zdroj poučení, ale i jako jakási hádanka, která se dá luštit. Ze starověkých filosofů se tohoto druhu popularity dostalo například Herakleitovi, kterému bylo dokonce už tehdy přezdíváno skoteinos, temný. V našem století je příkladem filosofa takovéhoto druhu Wittgenstein: mezi těmi, kdo se prokousávají jeho spisy, je zjevně nemalá část těch, kteří to dělají prostě proto, že jeho dílo vidí jako vyzývavý hlavolam, na kterém lze bystřit ostrovtip. I Donald Davidson se zdá být autorem tohoto typu - ač jeho spisy nejsou ani fragmentární, jako ty Herakleitovy, ani nejsou nesouvislými ‘pásmy’, jako spisy pozdního Wittgensteina. K tomuto faktu jistě přispívá zvláštní, podivně lapidární způsob, kterým se Davidson někdy vyjadřuje; my se však pokusíme ukázat, že hlavním důvodem je fakt, že nám věci, o kterých píše, předvádí z perspektivy, kterou pro čtenáře není snadné zaujmout. I přesto (a částečně ovšem asi naopak právě proto) se Davidson pozvolna propracovává na pozici pravděpodobně nejuznávanějšího filosofa USA (jakkoli se asi stěží někdy stane filosofem nejpopulárnějším). Ještě v roce 1980 bylo, domnívám se, pro mnohé překvapením, když se Richard Rorty na některých místech svého kontroverzního filosofického bestselleru Filosofie a zrcadlo přírody1 stylizuje do role pouze jakéhosi Davidsonova epigona. Davidson totiž na první pohled nepůsobí dojmem filosofa, který by aspiroval na místo v učebnicích dějin filosofie: na rozdíl od svých souputníků Quina, Putnama či Rortyho se zabývá relativně úzkým okruhem témat a na to, co se děje ve filosofii kolem něj, příliš nereaguje (na přímé dotazy často odpovídá ve stylu ‘já tomu moc nerozumím’). Od doby, co na něj Rorty takto spektakulárně poukázal, nicméně stoupá na vrcholky filosofického pantheonu ještě strměji než předtím. Dnes je pravděpodobně nejpříkladnějším představitelem toho, co nazývám postanalytickou filosofií: filosofie, která navazuje na to dobré, co přinesla analytická filosofie (na její střízlivou racionalitu, na její důraz na argumentování a odůvodňování, i na její snahu pečlivě ověřovat rozumnost všech těch otázek, na které se má odpovídat), a přitom neváhá opustit to z analytické tradice, co se dnes už zdá přežité či nesprávné (přemrštěný scientismus, apriorní despekt k jiným způsobům filosofického myšlení)2..

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita..

Poté, co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobně jako některé další vědy), se začala objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky , jindy jako aplikace logiky na základy matematiky a opět jindy logika provozovaná matematickými prostředky ). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začali razit termín filosofická logika , který měl znovu nastolil rovnováhu mezi filosofickým a matematickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, z čeho logika vzešla a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že se vrátíme ke kořenům, zopakujeme si, co mělo a co má být cílem logiky, a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět.

Ve standardních výkladech moderních dějin studia mysli ve dvacátém století se dočteme, že zatímco kolem poloviny tohoto století ovládl studium mysli zpozdilý behaviorismus, v šedesátých letech nastoupila "kognitivní revoluce", která nadvládu behaviorismu smetla a otevřela cestu ke skutečně nepředpojatému a adekvátnímu studiu mysli. V tomto textu se chci nad tímto standardním výkladem zamyslet a zpochybnit ho: konkrétně chci poukázat na to, že behaviorismus nebyl ve všech ohledech tak zpozdilý, jak by se z tohoto pohledu mohl jevit; a že "kognitivní revoluce" neznamenala jenom vymanění se z nepřiměřených metodologických okovů, ale i otevření prostoru pro to, čemu budu říkat "magická teorie mysli" a co podle mého názoru nepatří ani do vědy, ani do rozumné filosofie.

V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”.

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného..

Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie.

Když Bůh stvořil Adama, pošeptal mu do ucha: Ve všech kontextech jednání budeš brát v potaz pravidla, byť by to mělo být jenom pravidlo, že se máš pídit po pravidlech, která bys mohl brát v potaz. Přestaneš-li brát v potaz pravidla, budeš chodit po čtyřech.

Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové hry charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit.