Online research in philosophy

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného..

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za....

V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”.

Kniha, jako je tato, nemůže být tak docela dílem jediného člověka. Dovést ji do podoby koherentního celku bych nedokázal bez pomoci svých kolegů, kteří po mně text četli a upozornili mě na spoustu chyb a nedůsledností, které se v něm vyskytovaly. Můj dík v tomto směru patří zejména Vojtěchu Kolmanovi, Liboru Běhounkovi a Martě Bílkové. Za připomínky k různým částem rukopisu jsem vděčen i Pavlu Maternovi, Milanu Matouškovi, Prokopu Sousedíkovi, Vladimíru Svobodovi, Petru Hájkovi a Grahamu Priestovi. Kniha vznikla v rámci projektu podpořeného grantem AV ČR číslo A0009001/00.

ONTOLOGIE (aneb Z čeho všeho se skládá svět) RELATIVISMUS A POSTMODERNA (aneb Má každý svou pravdu?) EPISTEMOLOGIE (aneb Jak můžeme o světě něco vědět?) FILOSOFIE JAZYKA (aneb Co je to jazyk a co je to význam?) STRUKTURALISMUS (aneb Co je to jazyk a co je to význam? podruhé) FILOSOFIE MYSLI (aneb Co to je mysl a kdo všechno jí může disponovat?) FILOSOFIE JAKO ANALÝZA MYSLI (aneb Jak nám naše mysl dává žít v našem světě?) FILOSOFIE VĚDY (aneb Jak svět poznávat spolehlivě a systematicky?).

Když jsem v roce 1992 začínal na filosofické fakultě UK přednášet teorii sémantiky, cítil jsem intenzivní potřebu poskytnout studentům nějaký učební text. O překotném vývoji tohoto interdisciplinárního oboru, který odstartovalo v sedmdesátých letech úspěšné “zkřížení logiky s lingvistikou” Richardem Montaguem a dalšími a který se nezpomalil dodnes, totiž v češtině neexistovaly prakticky žádné zprávy (s čestnou výjimkou přístupu tzv. transparentní intenzionální logiky, který byl dílem českého emigranta Pavla Tichého a o kterém u nás psal Pavel Materna). Přehledové publikace, jaké jsou potřeba pro někoho, kdo se chce v dané problematice zorientovat, se ovšem v té době i po světě teprve začínaly objevovat: v roce 1990 vyšla kniha An Introduction to Semantics Gennara Chierchii a Sally McConell-Ginnetové a v roce 1991 vydala skupina holandských logiků pod kolektivním pseudonymem L.T.F. Gamut dvousvazkovou knihu Language and Meaning. Za této situace jsem se pokusil co nejrychleji sepsat učební text, který by moji studenti i jiní zájemci o sémantiku mohli použít; a protože o jeho vydání paradoxně projevila větší zájem filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně (kde jsem já osobně nikdy neučil; ale zájem o sémantiku tam neúnavně podněcoval a vydání mého textu tam zprostředkoval kolega Materna) než filosofická fakulta mojí domovské Karlovy univerzity, vyšel tento text v Brně, a to pod názvem Úvod do teoretické sémantiky.

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První..

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje..

Reakce Petra Koťátka na moji odpověď na jeho kritiku mé knihy (‘Struktura, význam, interpretace’, Filosofický časopis 49, 2001, 509-521) se mi jeví být podstatně věcnější a pro mne stravitelnější než jeho předchozí text; a mám pocit, že teď přece jenom některým jeho výhradám lépe rozumím. To mne vede k tomu, abych se ještě k několika bodům našeho sporu ještě jednou alespoň krátce vrátil; omezím se však již jen na to cco se mi jeví jako skutečně zásadně podstatné a nebudu se již vracet k věcem, o kterých jsem, jak se domnívám, co se dalo, řekl; ani k těm, které se mi zdají být natolik marginální, že by jejich další rozpitvávání na tomto fóru hraničilo s neúctou ke čtenáři.

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.