Online research in philosophy

The philosophy of Hedwig Conrad-Martius represents a very important intersection point between phenomenological research and the natural sciences in the twentieth century. She tried to open a common pattern from the ontology of the physical being up to anthropology, passing from the biological sciences. An intersection point that, for the particular features of her thought, is rather a perspective point from which to observe, in an interesting and original way, both natural sciences and phenomenology. The 1923 essay entitled Real Ontology (...) (Conrad-Martius 1923) is the starting point for her reflections about science, but it is also the point that marks a separation from Husserl (for a detailed discussion, see: Ales Bello 2003, pp. 184–195), even if not from phenomenology. A fundamental question is faced: “why something instead of nothing?” or: “what is the reality?,” shifting the focus from essence to existence. Whichever the answer, a deeply realistic position must be assumed, based on the assumption of a clear distinction between the subject and the world, and the possibility of knowledge, intended as adaequatio of the subject’s intellectus to the external reality. (shrink)

The most original aspect of Hedwig Conrad-Martius’ research is her interpretation of nature, performed through the phenomenological method. She pinpoints the very essences of the natural phenomena, discovering entelechies inside them and a trans-physical dimension. She reads the evolution of nature in a new way, against the deterministic interpretation of it. Inside nature one can discover many levels, qualitatively different. The human being participates to all of them, but his/her peculiarity is linked to the mental–spiritual life.

The goal of this article is to analyze the way in which Edith Stein describes the human subject throughout her research, including her phenomenological phaseand the period of her Christian philosophy. In order to do this, I trace essential moments in Husserl’s philosophy, showing both Stein’s reliance upon Husserl andher originality. Both thinkers believe that an analysis of the human being can be carried out by examining consciousness and its lived experiences. Through suchan examination Stein arrives at the same conclusion (...) as Husserl, namely, that the human subject is formed of body, psyche, and spirit (Geist). Stein’s originalityconsists in a further development of the complexity of the human being. She maps this out, providing detailed analyses of the I, the soul, the spirit, and, ultimately,the person. She makes use of medieval philosophical anthropology, including that of Thomas Aquinas and Augustine of Hippo. (shrink)

The goal of this article is to analyze the way in which Edith Stein describes the human subject throughout her research, including her phenomenological phaseand the period of her Christian philosophy. In order to do this, I trace essential moments in Husserl’s philosophy, showing both Stein’s reliance upon Husserl andher originality. Both thinkers believe that an analysis of the human being can be carried out by examining consciousness and its lived experiences. Through suchan examination Stein arrives at the same conclusion (...) as Husserl, namely, that the human subject is formed of body, psyche, and spirit (Geist). Stein’s originalityconsists in a further development of the complexity of the human being. She maps this out, providing detailed analyses of the I, the soul, the spirit, and, ultimately,the person. She makes use of medieval philosophical anthropology, including that of Thomas Aquinas and Augustine of Hippo. (shrink)

The phenomenological movement originates with Edmund Husserl, and two of his young students and collaborators, Edith Stein and Hedwig Conrad-Martius, made a notable contribution to the very delineation of the phenomenological method, which pushed phenomenology in a “realistic” direction. This essay seeks to examine the decisive influence that these two thinkers had on two specific areas: the value of the sciences and certain metaphysical questions. Concerningthe former, I maintain that Stein, departing from a philosophical, phenomenological analysis of the human being, (...) is interested particularly in the formation of the cognitive value of the human sciences. Regarding the latter, Conrad-Martius, given her knowledge of biology, tackled the question of the role and meaning of the sciences of nature. The second question, related to metaphysical themes, became a specific and relevant object of research for both women phenomenologists.It will be investigated by comparing two works, one by each thinker, namely, the Metaphysische Gespräche by Conrad-Martius and Potenz und Akt by Edith Stein. (shrink)

This volume is a collection of thirteen seminal essays on ethics, free will, and the philosophy of mind. The essays deal with such central topics as freedom of the will, moral responsibility, the concept of a person, the structure of the will, the nature of action, the constitution of the self, and the theory of personal ideals. By focusing on the distinctive nature of human freedom, Professor Frankfurt is ale to explore fundamental problems of what it is to be a (...) person and of what one should care about in life. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Existují filosofové, jejichž díly se lidé zabývají prostě proto, že mají pocit, že v nich najdou něco moudrého či užitečného. Existují ale i filosofové, jejichž díla jsou mnohými lidmi brána ne(jen) jako zdroj poučení, ale i jako jakási hádanka, která se dá luštit. Ze starověkých filosofů se tohoto druhu popularity dostalo například Herakleitovi, kterému bylo dokonce už tehdy přezdíváno skoteinos, temný. V našem století je příkladem filosofa takovéhoto druhu Wittgenstein: mezi těmi, kdo se prokousávají jeho spisy, je zjevně nemalá část (...) těch, kteří to dělají prostě proto, že jeho dílo vidí jako vyzývavý hlavolam, na kterém lze bystřit ostrovtip. I Donald Davidson se zdá být autorem tohoto typu - ač jeho spisy nejsou ani fragmentární, jako ty Herakleitovy, ani nejsou nesouvislými ‘pásmy’, jako spisy pozdního Wittgensteina. K tomuto faktu jistě přispívá zvláštní, podivně lapidární způsob, kterým se Davidson někdy vyjadřuje; my se však pokusíme ukázat, že hlavním důvodem je fakt, že nám věci, o kterých píše, předvádí z perspektivy, kterou pro čtenáře není snadné zaujmout. I přesto (a částečně ovšem asi naopak právě proto) se Davidson pozvolna propracovává na pozici pravděpodobně nejuznávanějšího filosofa USA (jakkoli se asi stěží někdy stane filosofem nejpopulárnějším). Ještě v roce 1980 bylo, domnívám se, pro mnohé překvapením, když se Richard Rorty na některých místech svého kontroverzního filosofického bestselleru Filosofie a zrcadlo přírody1 stylizuje do role pouze jakéhosi Davidsonova epigona. Davidson totiž na první pohled nepůsobí dojmem filosofa, který by aspiroval na místo v učebnicích dějin filosofie: na rozdíl od svých souputníků Quina, Putnama či Rortyho se zabývá relativně úzkým okruhem témat a na to, co se děje ve filosofii kolem něj, příliš nereaguje (na přímé dotazy často odpovídá ve stylu ‘já tomu moc nerozumím’). Od doby, co na něj Rorty takto spektakulárně poukázal, nicméně stoupá na vrcholky filosofického pantheonu ještě strměji než předtím. Dnes je pravděpodobně nejpříkladnějším představitelem toho, co nazývám postanalytickou filosofií: filosofie, která navazuje na to dobré, co přinesla analytická filosofie (na její střízlivou racionalitu, na její důraz na argumentování a odůvodňování, i na její snahu pečlivě ověřovat rozumnost všech těch otázek, na které se má odpovídat), a přitom neváhá opustit to z analytické tradice, co se dnes už zdá přežité či nesprávné (přemrštěný scientismus, apriorní despekt k jiným způsobům filosofického myšlení)2.. (shrink)

Ve svém článku Matematika a skúsenosť (2009) předkládá Ladislav Kvasz pohled na matematiku, který je do jisté míry 'pragmatistický' či 'naturalistický' a mně osobně je velmi sympatický. Jenom si myslím, že je škoda, že je naturalistický právě jenom "do jité míry". Mám pocit, že Kvasz stále ještě zůstává jednou nohou stát v matematickém platonismu (který je samozřejmě svým způsobem naprosto přirozený) a směrem k naturalismu se zatím rozkročil jenom tou druhou. Ale myslím, že dlouho takto rozkročen stát nelze (ostatně i (...) kolos rhódský to nakonec nevydržel a už dávno odpočívá někde na dně moře), a tak bych ho chtěl pohnout k tomu, aby své těžiště přesunul zcela na tu či onu stranu. Abych se vyhnul nechtěným konotacím spojeným s termíny, jako jsou platonismus, pragmatismus a naturalismus, budu ona dvě stanoviska, mezi kterými podle mého názoru kolega Kvasz kolísá, nazývat realismem a antirealismem1: realismem budu rozumět zhruba řečeno názor, že matematická realita je daná nezávisle na nás a my ji jazyky matematiky jenom popisujeme, zatímco antirealismus budu říkat stanovisku, že tyto jazyky matematickou realitu v nějakém smyslu toho slova spoluutvářejí. (shrink)

Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? (...) V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie. (shrink)

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o (...) kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita.. (shrink)

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

Když jsem v roce 1992 začínal na filosofické fakultě UK přednášet teorii sémantiky, cítil jsem intenzivní potřebu poskytnout studentům nějaký učební text. O překotném vývoji tohoto interdisciplinárního oboru, který odstartovalo v sedmdesátých letech úspěšné “zkřížení logiky s lingvistikou” Richardem Montaguem a dalšími a který se nezpomalil dodnes, totiž v češtině neexistovaly prakticky žádné zprávy (s čestnou výjimkou přístupu tzv. transparentní intenzionální logiky, který byl dílem českého emigranta Pavla Tichého a o kterém u nás psal Pavel Materna). Přehledové publikace, jaké jsou (...) potřeba pro někoho, kdo se chce v dané problematice zorientovat, se ovšem v té době i po světě teprve začínaly objevovat: v roce 1990 vyšla kniha An Introduction to Semantics Gennara Chierchii a Sally McConell-Ginnetové a v roce 1991 vydala skupina holandských logiků pod kolektivním pseudonymem L.T.F. Gamut dvousvazkovou knihu Language and Meaning. Za této situace jsem se pokusil co nejrychleji sepsat učební text, který by moji studenti i jiní zájemci o sémantiku mohli použít; a protože o jeho vydání paradoxně projevila větší zájem filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně (kde jsem já osobně nikdy neučil; ale zájem o sémantiku tam neúnavně podněcoval a vydání mého textu tam zprostředkoval kolega Materna) než filosofická fakulta mojí domovské Karlovy univerzity, vyšel tento text v Brně, a to pod názvem Úvod do teoretické sémantiky. (shrink)

Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které (...) se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách). (shrink)

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: (...) ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První.. (shrink)

mezi "metafyzickým realismem" a "relativismem" (Putnam, 1980, 1990, 1994; Lewis, 1984; Rorty, 1972, 1993). Je jazyk, jak tvrdí "realisté", pouze prostředkem kopírování na nás zcela nezávislého světa, nebo se, jak mají za to "relativisté", nějak podílí na utváření tohoto světa?. Z hlediska 'selského rozumu' se to může zdát být jasné: svět přece jasně je na nás nezávislý a představovat si, že ho my, naším jazykem, můžeme nějak "utvářet", se zdá být absurdní. Méně absurdní se ale tahle myšlenka stává, když si (...) uvědomíme, že to, čemu říkáme svět , se skládá z kategorizovaných objektů s různými druhy vlastností a vztahů , a že to, jaké kategorie máme či co považujeme za vlastnost či vztah může být - do nějaké míry - věcí našeho jazyka. (shrink)

Machine generated contents note: 1. Transporter Troubles. -- 2. Zeno's Hand to Mouth Paradox. -- 3. If a Pint Spills in the Forest. -- 4. The Beer Goggles Paradox. -- 5. Pascal's Wager. -- 6. The Experience Machine. -- 7. Lucretius' Spear. -- 8. The Omnipotence Dilemma. -- 9. What Mary Didn't Know About Lager. -- 10. Malcolm X and the Whites Only Bar. -- 11. Untangling Taste. -- 12. The Foreknowledge Paradox. -- 13. The Buddha's Missing Self. -- 14. (...) The Blind Men and the Black and Tan. -- 15. Liar's Paradox. -- 16. Paley's Cask. -- 17. Chuang Tzu's Butterfly. -- 18. Descartes' Doubt. -- 19. God's Command. -- 20. Mill's Drunkard. -- 21. The Myth of Gyges. -- 22. Laplace's Superscientist. -- 23. Gaunilo's Perfect Ale. -- 24. The Problem of Moral Truth. -- 25. How to Sew on a Soul. -- 26. Plato's Forms. -- 27. Realizing Nirvana. -- 28. The Problem of Evil. -- 29. Time's Conundrum. -- 30. Time Travel Paradoxes. -- 31. Hitler's Lager. -- 32. The Zen Koan. -- 33. Sex and Sensibility. -- 34. Socrates' Virtue. -- 35. Nature Calls. -- 36. Nietzsche's Eternal Recurrence. -- 37. The Most Interesting Man and the Firing Line. -- 38. Turing's Tasting Machine. -- 39. Singer's Pond. -- 40. The Wisest One of All. -- 41. Enter the Matrix. -- 42. A Case of Bad Faith. -- 43. Cask and Cleaver. -- 44. Flirting with Disaster. -- 45. Fear of Zombies. -- 46. Lao Tzu's Empty Mug. -- 47. Beer and the Meaning of Life. -- 48. The Case for Temperance. (shrink)

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno (...) před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za.... (shrink)

V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé (...) místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”. (shrink)

Poté, co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobně jako některé další vědy), se začala objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky , jindy jako aplikace logiky na základy matematiky a opět jindy logika provozovaná matematickými prostředky ). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto (...) začali razit termín filosofická logika , který měl znovu nastolil rovnováhu mezi filosofickým a matematickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, z čeho logika vzešla a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že se vrátíme ke kořenům, zopakujeme si, co mělo a co má být cílem logiky, a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět. (shrink)

Konserwatywni przeciwnicy prowadzenia badań naukowych na ludzkich embrionach argumentują, że od momentu poczęcia mają one status moralny równy statusowi ludzi dorosłych: zarodki mają takie samo prawo do życia jak dorośli. W artykule przedstawiam oryginalną argumentację za tym stanowiskiem, której źródła można znaleźć w XVII-wiecznej teologii moralnej i współczesnej teorii decyzji. Argumentacja ta nie odwołuje się do statusu ontologicznego embrionów, ale do pewnego typu rozumowania praktycznego na temat tego, co należy robić w rozmaitych sytuacjach niepewności. Na pierwszy rzut oka wydaje się (...) ona wzmacniać stanowisko konserwatywne, ponieważ nie zależy od kontrowersyjnych metafizycznych założeń na temat statusu zarodków czy kwestii ich potencjalności. W artykule pokażę jednak, że argumentacja ta obarczona jest poważnymi wadami, które sprawiają, że nie da się jej zastosować do uzasadnienia sprzeciwu wobec moralnej czy prawnej dopuszczalności np. badań na zarodkowych komórkach macierzystych. (shrink)

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s její- mi autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; (...) že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratické- mu prostředí, ve kterém se otázky zá- kladního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne pří- mo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů. (shrink)

Neuronauki dokonały znacznego postępu w rozumieniu wyższych czynności poznawczych, w tym procesów decyzyjnych. Brakuje jednak zarówno prostych modeli, które pozwolą wyobrazić sobie te procesy, jak i głębszej refleksji nad wpływem tych wyników na zrozumienie natury umysłu, rozproszenia obaw, że nie jesteśmy tylko automatami. Płodny punkt widzenia na kwestię reprezentacji mentalnych daje próba zrozumienia, w jaki sposób informacja reprezentowana jest przez mózgi, jak w przybliżony sposób opisać stany mózgu tak, by można je było zinterpretować jako reprezentacje mentalne odnoszące się do umysłu. (...) Czym jest w nas to, co podejmuje decyzje? Jest to kluczowa kwestia dla zrozumienia wielu zagadnień klasycznej filozofii, od wolnej woli i problemu ciała i umysłu poczynając. Chociaż iluzja homunkulusa jest silna można się od niej uwolnić. Analiza procesów podejmowania decyzji wymaga zrozumienia w jaki sposób zakodowane są w mózgu najprostsze pojęcia. Jedynie przez aproksymację fizycznych stanów mózgu, zawierających znacznie więcej informacji niż stany mentalne, możemy dokonać istotnego postępu w rozumieniu i opisie reprezentacji mentalnych, przydatnych nie tylko filozofom, ale też mających zastosowania w analizie języka naturalnego, kategoryzacji pojęć w psychologii i architekturach kognitywnych w sztucznej inteligencji. Ucieleśnienie jak i enaktywizm są dla rozwoju reprezentacji pojęć bardzo istotne ale nie wystarczające. Po analizie współczesnej wiedzy o reprezentacji pojęć w mózgu zaprezentowano podejście oparte o język układów dynamicznych, które oferuje dość prosty język, pozwalający zrozumieć zaskakujące, często nieracjonalne decyzje podejmowane przez ludzi. Dzięki symulacjom komputerowym można się spodziewać znacznego postępu w rozumieniu reprezentacji mentalnych i wyższych czynności poznawczych, w szczególności procesów podejmowania decyzji. (shrink)

Ve standardních výkladech moderních dějin studia mysli ve dvacátém století se dočteme, že zatímco kolem poloviny tohoto století ovládl studium mysli zpozdilý behaviorismus, v šedesátých letech nastoupila "kognitivní revoluce", která nadvládu behaviorismu smetla a otevřela cestu ke skutečně nepředpojatému a adekvátnímu studiu mysli. V tomto textu se chci nad tímto standardním výkladem zamyslet a zpochybnit ho: konkrétně chci poukázat na to, že behaviorismus nebyl ve všech ohledech tak zpozdilý, jak by se z tohoto pohledu mohl jevit; a že "kognitivní revoluce" (...) neznamenala jenom vymanění se z nepřiměřených metodologických okovů, ale i otevření prostoru pro to, čemu budu říkat "magická teorie mysli" a co podle mého názoru nepatří ani do vědy, ani do rozumné filosofie. (shrink)

Tekst jest wyborem fragmentów przypisywanych Janowi Potockiemu. Jean Potocki (1761–1815), mistrz ironii, twardo usadowiony w nieuchwytnym na pozór miejscu pomiędzy oświeceniem a romantyzmem, pozostaje najczęściej plagiatowanym autorem Europy. Zapewne przysłużył się pośmiertnie sprawie praw autorskich, ale i stało się tak, jakby oryginalność i płodność jego myśli była na tyle inna, że nie sposób przedstawić go inaczej jak wymazując jego imię, jeśli po prostu nie niszcząc. Choć historia jego francuskich i amerykańskich plagiatów jest wyczerpująco udokumentowana, nie istnieje jeszcze definitywne wydanie jego (...) arcydzieła: Rękopisu znalezionego w Saragossie, już w 1809 roku przełożonego po części na niemiecki, a w 1847, również w Lipsku, zapewne z udziałem Societas Jablonoviana, w całości na polski (cytaty podług dotychczas najpełniejszego, francuskiego wydania René Radrizzianiego z 1989). W latach pięćdziesiątych XX wieku trud przywrócenia należnego mu miejsca podjęli R. Caillois, L. Kukulski, W. Has, Emanuel Rostworowski i Maria-Ewelina Żółtowska-Weintraub, której wciąż nieopublikowany doktorat (Yale, 1973) stanowi najpełniejszą biografię hrabiego Jana, powiązaną z karierą bohatera Rękopisu. Skromny ów oficer gwardii walońskiej: Alfons van Worden (nie tylko z habsburskiej Walonii, żeby nie powiedzieć: „Galonii”, ale i ze „Słów”), po wielu straszliwych próbach, które w gruncie rzeczy niczym innym dla niego nie były jak straszliwymi, teatralnie zaaranżowanymi opowieściami, awansował na gubernatora Saragossy, gdzie wiódł spokojny żywot troszcząc się o córeczkę swą Fatimę. […]. (shrink)

W badaniach nad kontrolą elementarnych procesów poznawczych osiągnięto ostatnio znaczący postęp. Na przykład, wyodrębniono w systemie poznawczym człowieka różnorakie funkcje i mechanizmy kontrolne. Jednakże, nauki o poznaniu nie poradziły sobie dotąd z wyjaśnieniem zjawiska samokontroli, czyli zdolności przejawiającej się na poziomie całego systemu poznawczego, polegającej na skutecznym podążaniu za odległymi celami oraz unikaniu dystrakcji. W pracy przedstawiona została koncepcja samokontroli odwołująca się do pojęcia emergencji, która prowadzi do nowych i nieprzewidywalnych własności systemu, wynikających ze złożonych, dynamicznych i nieliniowych interakcji jego (...) elementów składowych. Koncepcja ta pozwala wyobrazić sobie teorie samokontroli umysłu unikające dobrze znanego „problemu homunkulusa”. Dzięki symulacjom obliczeniowym, teorie takie umożliwiają (na razie, w bardzo prosty sposób) odtworzenie emergentnej zdolności umysłu do samokontroli, mimo że — ze względu na odpowiednią złożoność — nie możemy w pełni prześledzić ciągu przyczynowo\dywiz skutkowego, który do niej prowadzi. Tak więc, deterministycznie opisujemy i wyjaśniamy warunki konieczne do pojawienia się samokontroli, ale odnosząc się do modelowanego systemu wciąż możemy mówić o jego autonomii i autodeterminacji. Jak dowodzą najnowsze wyniki badań nad zaburzeniami samokontroli, owa autonomia bywa jednak znacznie ograniczona. (shrink)

[…] Głównym wnioskiem płynącym z niniejszej próby syntetycznego zestawienia wybranych analogii pomiędzy sceptyczną a Nietzscheańską krytyką poznania jest, iż rzeczonych krytyk nie należy traktować jako rozważań jałowych, nieproduktywnych czy wręcz czysto destruktywnych. Podnosząc problem konstruowania świata, obie krytyki zwiększyły bowiem naszą samoświadomość interpretacji. Jeżeli zaś sceptycy i Nietzsche zgadzają się w tym, iż dostępne nam są jedynie perspektywiczne przekłamania rzeczywistości, a nie „prawdziwa rzeczywistość”, to oba projekty łączy gruntowna krytyka naiwnego realizmu. […] pragniemy podkreślić – wbrew wielokrotnie wygłaszanym sądom, podług (...) których sceptycyzm był przejawem upadku greckiej myśli – iż naszym zdaniem sceptycyzm jest jednym z najważniejszych wydarzeń nie tylko w historii filozofii starożytnej, ale w dziejach historii filozofii w ogóle. Jest on bowiem pierwszą na taką skalę przeprowadzoną, systematyczną próbą zakwestionowania wszelkich roszczeń do posiadania prawdy absolutnej. Co sofistyka rozpoczęła, w sceptycyzmie osiągnęło swą akme, a wedle perspektywy proponowanej w niniejszym artykule otwiera się możliwość spojrzenia na sceptyków jako na myślicieli, którzy występując przeciwko absolutnej prawdzie dogmatyków, przygotowali grunt pod myślenie pluralistyczne. (shrink)

[Przekład] W artykule tym opowiadam się za zunifikowaną kognitywistyką, przyjmując dla swej argumentacji niecodzienny punkt wyjścia: stanowisko określane czasem jako „teza o kontinuum życia-umysłu”. Zamiast więc traktować jako pewnik powszechnie akceptowane założenia początkowe, a następnie proponować odpowiedzi na pewne dobrze określone pytania, muszę najpierw dowieść, że koncepcja kontinuum życia-umysłu może w ogóle stanowić właściwy punkt startowy. Zacznę zatem od oceny pojęciowych narzędzi, odpowiednich do budowania teorii umysłu na tej podstawie. Czerpiąc spostrzeżenia z wielu różnych dziedzin – szczególnie z połączenia egzystencjalistycznej (...) fenomenologii ze skoncentrowaną na organizmie biologią – dowodzę, że można pojmować umysł jako zakorzeniony w życiu, ale tylko wtedy, gdy równocześnie zgodzimy się, że interakcja społeczna gra konstytutywną rolę w naszych zdolnościach poznawczych. (shrink)

Filozoficzne rozważania na temat cywilizacji w ostatecznym rozrachunku stoją pod znakiem zapytania o ich prawomocność. Zdawałoby się, iż studia cywilizacyjne winnioemy zostawiæ antropologom, historykom, politologom i innym przedstawicielom nauk szczegółowych. Filozofie cywilizacji natomiast powinny zostać odłożone do antykwariatu doktryn spekulatywnych. Odpowiedź filozofów na takie pytanie da się łatwo przewidzieć: każda teoria cywilizacji zakłada jakąś jej filozofię. Ale typów tej filozofii jest ledwie kilka, przeto zasadne jest pytanie, czy wobec postępów kulturoznawstwa istnieją jakieś powody – poza antykwarycznymi,które usprawiedliwiałyby referowanie dawnych koncepcji (...) tego czy innego rodzaju, skoro mamy nowsze, w domyśle: zbudowane przy pomocy wyników aktualnych badań, a przede wszystkim jakoś uwzględniające wydarzenia, które zaszły na przełomie XX w. A jednak kumulatywny postęp nauk szczegółowych, szczególnie społecznych nie zawsze koreluje z dopracowywaniem ich paradygmatów. Bywa wręcz odwrotnie, przez co pierwotna postać jakiejś idei filozoficznej może okazać się bogatsza i po prostu ciekawsza niż jej późniejsze formy. Czasami postać pierwotna lepiej ujawnia swój aspekt spekulatywny, zamaskowany późniejszymi, kolejnymi próbami „naukowego udowodnienia”. Zdarza się i tak, że oryginalna idea filozoficzna zostaje zarzucona z przyczyn politycznych albo przeciwnie, ulega upolitycznieniu. Przykładami są dwie doktryny, które zestawiamy w niniejszym artykule. W naszym pojęciu egzemplifikują przeciwstawne a uzupełniające się paradygmaty nauki o kulturze. To, że stworzyli je Polacy: Feliks Koneczny (1862–1949) i Erazm Majewski (1858–1922) jest z historycznego punktu widzenia znamienne, choć rzecz jasna nie wpływa na ich analizę. Zresztą, o ile wiemy, doktryny Konecznego i Majewskiego nie były jeszcze systematycznie porównywane. A jest to chyba porównanie interesujące samo w sobie, skoro z jednej strony Majewski był, obok Spencera i Znanieckiego, jednym z głównych źródeł inspiracji doktryny Konecznego, a z drugiej sam jest godzien uwagi, niezależnie od paradygmatu, który reprezentuje. […]. (shrink)

Dintre fenomenele mentale, nici unul nu pare să reziste atât de bine explicaţiei precum conştiinţa. Parţial, dificultatea se datorează faptului că folosim termenul „conştient” şi alţii înrudiţi să dea seama de anumite fenomene distincte ale căror legături nu sunt întotdeauna clare. Iar acest lucru duce adesea la amestecarea acestor fenomene distincte. De aceea, orice încercare de a explica conştiinţa trebuie să înceapă prin a distinge diferitele lucruri pe care le numim conştiinţă. Un astfel de fenomen este strâns legat de simplul (...) fapt de a fi în stare de veghe. Noi descriem oamenii şi alte fiinţe ca fiind conştienţi atunci când sunt în stare de veghe şi sistemele lor senzoriale sunt receptive într-un mod normal pentru o stare de veghe. Numesc acest fenomen conştiinţă a fiinţei. În acest sens, conştiinţa este o chestiune biologică, constând în aceea că o fiinţă nu este inconştientă – adică, aproximativ starea opusă somnului sau KO-ului. Însă noi folosim termenul „conştiinţă” şi pentru alte fenomene care par mult mai greu accesibile înţelegerii şi explicaţiei. Astfel, distingem nu numai între fiinţe conştiente şi inconştiente, ci şi între stări mentale ce sunt conştiente şi cele ce nu sunt. Voi numi această a doua proprietate conştiinţă de stare. Este bine cunoscut faptul că nu toate stările mentale sunt conştiente. Stări intenţionale precum credinţele şi dorinţele apar în mod vădit fără a fi conştienţi.1 Şi, în ciuda unor diferenţe de opinie asupra chestiunii, voi argumenta că acelaşi lucru este adevărat şi în privinţa stărilor senzoriale precum durerile şi senzaţiile de culoare. Asemenea stări nu numai că pot apărea în mod inconştient, dar adesea o şi fac.2 Deşi conştiinţa fiinţei şi conştiinţa de stare sunt proprietăţi distincte, este foarte posibil să fie legate în diferite moduri. Poate că, de exemplu, fiinţele trebuie ele însele să fie conştiente pentru ca oricare stare mentală a lor să fie conştientă, deşi dacă visurile obişnuite sunt vreodată stări conştiente, ele constituie contraexemple ale acestei generalizări.3 Oricum ar sta lucrurile în această privinţă, proprietatea conştiinţei fiinţei este relativ neproblematică. Putem constata aceasta luând în considerare fiinţe mai puţin înzestrate mental decât noi ale căror stări mentale nu sunt niciodată conştiente, nici măcar atunci când sunt în stare de veghe.4 Toate stările lor mentale sunt asemănătoare stărilor mentale inconştiente în care ne aflăm atunci când suntem trezi.. (shrink)

W artykule próbuję wykazać, że szeroko rozpowszechnione poglądy na temat norm, które obowiązują żołnierzy na wojnie, pozostają w sprzeczności z moralnością ogólną. Etyka wojny dopuszcza działania, które w zwyczajnych sytuacjach nie tylko są uznawane za moralnie niedopuszczalne, ale wydają się czynami godnymi najwyższego moralnego potępienia. Zwracam uwagę na dwie wybrane rozbieżności między etyką ogólną a etyką wojny, tj. na problem związany z istnieniem asymetrii pomiędzy atakującymi i atakowanymi oraz na kwestię tego, kto jest właściwym celem moralnie usprawiedliwionego aktu przemocy. Odrzucając (...) stanowiska skrajne (realizm w stosunkach międzynarodowych i różne odmiany pacyfizmu), uznaję, że możliwe są dwa rozwiązania problemu tych rozbieżności: albo godzimy się na status quo, czyli mocną niezgodność etyki wojny z etyką ogólną, albo uznajemy, że należy znacząco przeformułować tradycyjną etykę wojny, a być może także obowiązujące normy prawa międzynarodowego regulujące dopuszczalność oraz sposób prowadzenia konfliktów zbrojnych. (shrink)

Artykuł niniejszy stawia sobie za cel prezentację myśli Henryka Kamieńskiego (1813–1865), autora książki Rosja i Europa. Polska. Wstęp do badań nad Rosją i Moskalami. Polski filozof, socjolog i ekonomista starał się w latach 50-tych i 60-tych XIX wieku uświadomić swym współczesnym złożoność polsko-rosyjskich relacji, opisanych na szerokim, historycznym i geopolitycznym tle. Sprawy Rosji, którą określał mianem „barbarii”, uznawał za istotne nie tylko z polskiej perspektywy, ale wskazywał na cywilizacyjne zagrożenia, jakie mogą wyniknąć dla Europy z lekceważenia imperium carów. Równocześnie, na (...) co wskazuje Wojciech Karpiński, znawca dorobku Kamieńskiego, „nakreślone przez niego socjologiczne i politologiczne interpretacje fenomenu totalitarnego (avant la lettre, lecz z głębokim przeniknięciem ducha tych procesów), nie mają sobie równych w europejskiej myśli XIX stulecia i zachowują swoje znaczenie w końcu XX wieku”. (shrink)