The oriental culture has generally been known to bloom in China in regional framework, and established the form of a country in ancient times, and continuously develop as Yu (虞) / Xia (夏) / Yin (殷) [Shang=商] / Zhou (周) in periodical framework. There are several documents to discover the origin along with archaeological and cultural configuration related to prehistory tales or the history of tribal settlement in ancient times. Unfortunately, however, there were few outputs that unveiled the original source (...) in cultural or theoretical angles. Generally, a certain race and a local culture can be a good resource to be considered, the base of ideology, and further, the root of philosophy in a country. It can be found that, in comparison with pre-history legends and archaeological research results, the source of Chinese philosophy is mainly composed of exterior cultures from foreign settlers rather than its own one. In short, it is possible to setup the preposition or hypothesis that the source of Chinese philosophy and thoughts was not from Han (漢) race, but from old Dongyi (東夷) race. Thus, it is necessary to study deeply on that point as a key clue, linking the characteristics of Zhouyi (周易) philosophy' which is the origin of Chinese philosophy to Dongyi culture. As mentioned in the passages above, it was demonstrated that the fundamental issue of Yi philosophy lies in the principle of time operation in Tiantao (天道), and the formulation of Yi philosophy, and through the analysis of fourteen saints in the process of review of Shengtong, (聖統) the stream of old saints by the principle of Lishu (曆數) more than half of saints were from Dongyi family. In addition, the historical fact that the Dongyi tribe had raised the Yin (Shang) culturewhich mainly formed the base of Chinese cultures as a ancient dynasty shows the deep relation between Zhouyi and the Dongyi culture, and further, it seems that the relation was from the tribe's realization of the principle of time operation of Heaven which had been accumulated for a long time as the culture of agricultural settlement, the conceptual characteristics in the Dongyi culture, and it can be found that the cultural characteristics are in connection with Yi philosophy which considers the principle of time operation in Tiantao as the fundamental ground. It also can be detected that they have connection with the original meaning ofseveral concepts in Yixue (易學) and the culture which emphasize the bottom line of the nature of time. This study focused on questioning issues of these findings as a preliminary research in order to prepare for the formal works which will scrutinize the details of circumstances. In brief, the fact that the fundamental issue of Yi philosophy which is the source of Chinese philosophy lies in the nature of time in the operation of Tiantao should be demonstrated, and the matter that the root was from the Dongyi family who had lived in the north-eastern area in the ancient period and had raised the culture which stressed the principle of time operation as the agricultural settlement culture, and moved to the central area of old China should be unveiled through the trace, which, in the future, might be able to enlighten roots of thoughts in Chinese philosophy in the right course, and make them realize that the work process which is being operated in the north-eastern part would be of no use in the after all. (shrink)
This study investigates corporate relationships with environmental organizations by examining hyperlinks in the corporate environmental responsibility (CER) sections of the Fortune 2008 Global 500 corporate websites. It is assumed that hyperlinked organizations either represent their current inter-organizational relationship or create symbolic relationships among organizations. Results show that Asian companies have fewer hyperlink relations with other organizations compared with those in North America and Western Europe. Network analysis also confirms that U.S. companies are explicitly connected with stakeholders for CER practices, and (...) governmental organizations have a relatively central role in the global CER system. Nonprofit organizations are the most frequently hyperlinked with Fortune Global 500 corporations. (shrink)
Robert Corrington's ever-emerging theory of ecstatic naturalism is dense with possibilities for secondary studies. The task of attending to the rich theoretical territory of Corrington's philosophical world is in itself deserving of many monograph-length treatments. Nam T. Nguyen's Natures Primal Self not only takes on this task but also triples the workload by attempting to compare and contrast Corrington's ideas with the philosophies of Charles Peirce and Karl Jaspers, who are notably difficult to penetrate in their own right and conspicuously (...) disparate from one another. As would be expected, Nguyen's study brings a plethora of interesting philosophical questions to the foreground with respect to these three .. (shrink)
Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)
Song, Hongbing 宋洪兵, New Studies of han Feizi’s Political Thought 韓非子政治思想再硏究 Content Type Journal Article Pages 1-4 DOI 10.1007/s11712-012-9265-2 Authors Soon-ja Yang, Inha University, 253 Yonghyeon 4-dong, Nam-gu, Incheon, South Korea 402-751 Journal Dao Online ISSN 1569-7274 Print ISSN 1540-3009.
The works of Malaysian poet, Wong Phui Nam’s Against the Wilderness (vii) China bride and Variations on a Birthday Theme (iv) Kali , illustrate a bride and a mother in terrifying images. Wong’s stylistic form of representing the female body through startling images of inversion and degradation evoke feelings of unease. The suspension between the known and the unknown causes a bewildering reality verging on madness. Interpreted through the lens of the carnivalesque, specifically, the grotesque body, festive language and parody, (...) I attempt to reconstruct the psyche of the Chinese migrant which underpins these poems. The migrant who arrived in Malaya during the colonial era in the early nineteenth century faced political and social struggles in adapting to a new land. In the poems, the migrant juxtaposes his position to a female and uses the female body as a site of contention to intensify the torment of the psyche and to reflect the despair of the Chinese in Malaysia. (shrink)
This paper aims to clarify the influence of Husserl’s phenomenology upon Schutz’s phenomenological sociology. In developing his phenomenologicalsociology, even though Schutz was deeply influenced by Weber, he considers that the interpretative sociology developed by the latter has some difficulties. It is Husserl’s phenomenology that enabled him to overcome the difficulties of Weber’s interpretative sociology and to found a phenomenological sociology as an interpretative sociology in a true sense. In section 1, I will deal with the significance and difficulties of Weber’s (...) interpretative sociology. In section 2, I will deal with the influence of Husserl’s phenomenological psychology and furthermore, in section 3, the influence of Husserl’s transcendental phenomenology on Schutz’s phenomenological sociology. In section 4, I will mention that there are some motives in Husserl’s later phenomenology that could be useful for the development of the phenomenological sociology. (shrink)
Viet Nam has experienced rapid social change over the last decade, with a remarkable decline in fertility to just below replacement level. The combination of fertility decline, son preference, antenatal sex determination using ultrasound and sex selective abortion are key factors driving increased sex ratios at birth in favour of boys in some Asian countries. Whether or not this is taking place in Viet Nam as well is the subject of heightened debate. In this paper, we analyse the nature and (...) determinants of sex ratio at birth in Viet Nam, including a small family size norm, recent reinforcement by the Government of the "one-to-two child" family policy, traditional son preference, easy access to antenatal ultrasound screening and legal abortion, and an increase in the proportion of one-child families. In order to prevent an increased sex ratio at birth in Viet Nam, we argue for the relaxation of the one-to-two child family policy and a return to the policy of "small family size" as determined by families, in tandem with a comprehensive approach to promoting the value of women and girls in society, countering traditional gender roles, and raising public awareness of the negative social consequences of a high sex ratio at birth. (shrink)
Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)
Existují filosofové, jejichž díly se lidé zabývají prostě proto, že mají pocit, že v nich najdou něco moudrého či užitečného. Existují ale i filosofové, jejichž díla jsou mnohými lidmi brána ne(jen) jako zdroj poučení, ale i jako jakási hádanka, která se dá luštit. Ze starověkých filosofů se tohoto druhu popularity dostalo například Herakleitovi, kterému bylo dokonce už tehdy přezdíváno skoteinos, temný. V našem století je příkladem filosofa takovéhoto druhu Wittgenstein: mezi těmi, kdo se prokousávají jeho spisy, je zjevně nemalá část (...) těch, kteří to dělají prostě proto, že jeho dílo vidí jako vyzývavý hlavolam, na kterém lze bystřit ostrovtip. I Donald Davidson se zdá být autorem tohoto typu - ač jeho spisy nejsou ani fragmentární, jako ty Herakleitovy, ani nejsou nesouvislými ‘pásmy’, jako spisy pozdního Wittgensteina. K tomuto faktu jistě přispívá zvláštní, podivně lapidární způsob, kterým se Davidson někdy vyjadřuje; my se však pokusíme ukázat, že hlavním důvodem je fakt, že nám věci, o kterých píše, předvádí z perspektivy, kterou pro čtenáře není snadné zaujmout. I přesto (a částečně ovšem asi naopak právě proto) se Davidson pozvolna propracovává na pozici pravděpodobně nejuznávanějšího filosofa USA (jakkoli se asi stěží někdy stane filosofem nejpopulárnějším). Ještě v roce 1980 bylo, domnívám se, pro mnohé překvapením, když se Richard Rorty na některých místech svého kontroverzního filosofického bestselleru Filosofie a zrcadlo přírody1 stylizuje do role pouze jakéhosi Davidsonova epigona. Davidson totiž na první pohled nepůsobí dojmem filosofa, který by aspiroval na místo v učebnicích dějin filosofie: na rozdíl od svých souputníků Quina, Putnama či Rortyho se zabývá relativně úzkým okruhem témat a na to, co se děje ve filosofii kolem něj, příliš nereaguje (na přímé dotazy často odpovídá ve stylu ‘já tomu moc nerozumím’). Od doby, co na něj Rorty takto spektakulárně poukázal, nicméně stoupá na vrcholky filosofického pantheonu ještě strměji než předtím. Dnes je pravděpodobně nejpříkladnějším představitelem toho, co nazývám postanalytickou filosofií: filosofie, která navazuje na to dobré, co přinesla analytická filosofie (na její střízlivou racionalitu, na její důraz na argumentování a odůvodňování, i na její snahu pečlivě ověřovat rozumnost všech těch otázek, na které se má odpovídat), a přitom neváhá opustit to z analytické tradice, co se dnes už zdá přežité či nesprávné (přemrštěný scientismus, apriorní despekt k jiným způsobům filosofického myšlení)2.. (shrink)
V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o (...) kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita.. (shrink)
Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)
avant propos This paper is basically Keenan (1992) augmented by some new types of properly polyadic quantification in natural language drawn from Moltmann (1992), Nam (1991) and Srivastav (1990). In addition I would draw the reader's attention to recent mathematical studies of polyadic quantiicationz Ben-Shalom (1992), Spaan (1992) and Westerstahl (1992). The first and third of these extend and generalize (in some cases considerably) the techniques and results in Keenan (1992). Finally I would like to acknowledge the stimulating and constructive (...) discussions ofthe earlier paper with many scholars, notably Dorit Ben-Shalom, Jaap van der Does, Hans Kamp, Uwe Mormich, Arnim von Stechow, Mats Rooth, and Ede Zimmermann. And I repeat here the acknowledgment in the earlier paper to Jim Lambek, Ed Stabler and two anonymous referees for Linguistics and Philosophy (the latter responsible for substantial improvements in the proofs - see footnote 10). (shrink)
The current moral education is focused on character building of Lickona. Several papers and books pointed out that his thesis has some drawbacks. As a teacher in charge of moral education in class, I have also found out them without effort. For these reasons, I simply pointed out disadvantages of Lickona’s thesis on this paper, then studied how to apply philosophical community of inquiry (PCOI) as the new model of moral education for Korean middle school classes (Now I teach students (...) moral subject at Wondong middle school in Gyeong-nam, Republic of Korea). This study is thought to be well-grounded as an alternative idea because it has been very successful when I have tried to apply PCOI model to Korean classroom for about 4 years. With this PCOI model, I won the first rank in Gyeong-nam secondary teaching contest in 2007. I have tried to apply PCOI model to Korean history, economy, the world history and geography class as well as moral class. And I have been studying how to apply to these subjects more effectively. (shrink)
S pojmem možného světa se můžeme setkat již ve scholastice. Na úsvitu novověké filosofie ho G. Leibniz použil, když se pokoušel odpovědět na otázku, proč Bůh dopouští tolik zjevného neštěstí: jeho odpovědí bylo, že Bůh nám dává žít v nejlepším z těch světů, které jsou možné.
Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s její- mi autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; (...) že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratické- mu prostředí, ve kterém se otázky zá- kladního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne pří- mo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů. (shrink)
Intellectiva intuitio secundum Scotum: elementa doctrinaeProblema cognitionis individui qua talis, scil. quoad eius individualitatem („principii individuationis“) ad multas disceptationes ansam praebuit. In lumine revelationis Christianae quidem quaestio haec immo vehementius urget, nam fides Christiana primo singularia et individualia (et ideo contingentia) ante oculos ponit, universalia vero mere secundarie respicit. Ioannes Duns Scotus quaestionem hanc theologico-philosophicam tractans cognitionem intuitivam intellectivam totius rei individualis defendit, tria genera talis cognitionis distinguendo: primo cognitionem intuitivam intellectivam perfectam, quae non est possibilis nisi „in patria“, secundo (...) cognitionem intuitivam intellectivam directam sed imperfectam (scil. ad principium individuationis cognoscendum non penetrantem) quaeveritates contingentes actusque animae respicit, tertio cognitionem intuitivam intellectivam imperfectam et indirectam – actus commemorandi cognitiones intuitivas praeteritas. Ex his tribus intuitivae cognitionis modis, quomodo Scotus Aristotelis de cognitione doctrinam mutaverit, elucet.Intellective Intuition according to Scotus: the Basic ApproachThe problem of the intuition of the individual as such, i. e. of its individuality (the „principle of individuation“) gave rise to many controversies. The problem becomes especially urgent in the light of the Christian revelation, since Christianity in the first place relates to the singular and individual (and therefore contingent), whereas the universal assumes only a secondary rôle. John Duns Scotus deals with this theologico-philosophical problem and sets out to defend intellective intuition of the individual as a whole. He distinguishes three kinds within this type of cognition: perfect intuitive intellective cognition which is possible only in patria, direct but imperfect (i. e. not penetrating the principle of individuation) intuitiveintellective cognition which relates to contingent truths and spiritual acts, and, finally, imperfect and indirect intuitive intellective cognition, i. e. acts of recalling the past intuitive cognitions. In these three examples the fundamental Scotus’s arguments are exhibited and the extent to which Scotus transgresses the limits of Aristotelian epistemology is made clear. (shrink)
In hac dissertatione primo ostendo Cartesii “argumentum a priori” contra formas substantiales proprie intelligendum esse ex definitione formae substantialis, quam F. Suarez proposuit, et ex ipsius argumentis a priori pro ea. Hoc quidem argumentum Cartesianum non nisi polemicam vim habere videtur, nam Cartesius potius ex superioritate explanationum mechanicarum a se percepta formas substantiales impugnavit. Tamen ipsum factum, Cartesium scil. in doctrinamSuarezianam de forma substantiali incurrisse, doctrinae Suarezianae auctoritatem et famam contestatur. Aliis verbis, Descartes sane demonstrationem, qua Suarezii argumenta ad absurdum (...) reducentur, maiori momenti esse exspectavit quam argumentationem contra doctrinam Thomisticam de forma substantiali. Secundo ostendo definitionem Suarezianam formae substantialis novam conceptionem causalitatis formalis exegisse. Suarez causalitatem formalem ad modum unionis formae substantiali cum materia limitavit, quo pacto vim eius in philosophia naturali diminuit significantiamque causarum materialis ac efficientis in nova philosophia mechanistica anticipavit. Hoc modo serior metaphysica scholastica indirecte velut dispositionem fundamentalem praebuit ad rerum naturalium explanationes mechanisticas recipiendas ac sustinendas.In this paper I first show that Descartes’ a priori argument against substantial forms is properly understood against the background of Suárez’s definition of and a priori arguments for the substantial form. Even though Descartes’ a priori argument appears to have only a polemical value since his own path to the elimination of substantial forms was based on the perceived superiority of mechanical explanations, the fact that Descartes targeted Suárez’s account of the substantial form in his polemical argument bears witness to its widespread influence. In other words, Descartes expected that a proof that reduced Suárez’s argument to absurdity would have a greater impact than an argument directed against Aquinas’ account of substantial forms. Secondly, I show that Suárez’s definition of the substantial form prompted a reconceptualization of the role of formal causality. Suárez limits formal causality to the mode of union between the substantial form and matter, thus deemphasizing its importance to natural philosophical explanations and anticipating the emphasis on material and efficient causes typical of the new mechanical philosophy. In this indirect manner, late Scholastic metaphysics provided a general framework in which mechanical explanations of natural phenomena could find a place and take hold. (shrink)
In Speech and Phenomena and other works, Derrida criticizes Husserl’s phenomenology and attempts to pave the way to his deconstructive philosophy. The starting point of his criticism of Husserl’s phenomenology is his assessment of the latter’s phenomenology of language developed in the Logical Investigations . Derrida claims that Husserl’s phenomenology of language in the Logical Investigations and the subsequent works is guided by the premise of the metaphysics of presence. The aim of this paper is twofold: on the one hand, (...) it aims to show that Derrida’s criticism of Husserl’s phenomenology of language is off the mark and, on the other hand, it aims to reveal that the phenomenology of language goes far beyond the scope of the Derridian deconstructive philosophy of language. (shrink)
In this paper, I will examine the possibility of first philosophy from a phenomenological point of view. I will do this by assessing Levinas’s criticism of Husserl’s conception of first philosophy. In Sect. 1, I will delineate Husserl’s conception of first philosophy. In Sect. 2, I will introduce Levinas’s conception of ethics as first philosophy and sketch out his criticism of Husserl’s conception of first philosophy. In Sect. 3, I will assess Levinas’s criticism of Husserl’s conception and show that from (...) a phenomenological point of view, it is possible to develop first philosophy only in a relative sense and not in an absolute sense. The possibility of first philosophy in a relative sense implies that both Husserl’s and Levinas’s conceptions of first philosophy have some limitations and should be revised, since in a certain way, they are each conceived from an absolute point of view. In Sect. 4, I will show that the conception of first philosophy in a relative sense is a phenomenological one and sketch out some basic features of first philosophy in a relative sense. (shrink)
This paper will deal with the problem of practical intentionality in the transcendental phenomenology of Husserl. First, through an analysis of a passage found in Logical Investigations, I will show Husserl''s earlier position with respect to the problem of practical intentionality. I will then go on to critically assess this position and, with reference to some of Husserl''s works written after the 1920''s, prove that every intentionality should be regarded as a practical intentionality. Correspondingly, transcendental phenomenology should also be characterized (...) as a practical philosophy. I make this statement with the following two senses in mind; transcendental phenomenology is a practical philosophy, first, in the sense that it investigates the various forms of practical intentionality and, second, in the sense that transcendental intentionality as the grounding source of transcendental phenomenology is also a kind of practical intentionality. (shrink)
It is the aim of this paper to assess Levinas’s criticism of Husserl’s concept of evidence. In Sect. 1, I will summarize Levinas’s criticism of Husserl’s concept of evidence. In Sect. 2, I will delineate Husserl’s concept of experience and in Sect. 3, I will try to define the concept of evidence in Husserl. In Sect. 4–6, I will assess Levinas’s criticism of Husserl’s concepts of evidence and show that Levinas’s criticism of Husserl’s concept of evidence is out of the (...) mark, since it is based on a total misunderstanding of Husserl’s concepts of evidence. (shrink)
We agree with the authors that an adequate account of the perception-action interface is needed. However, we believe that the answer will not be found in a common representational structure encoding distal events, as the authors propose, but in Gibson's notion of ecological information, which, as we demonstrate, specifies not only perspective but also prospective and retrospective states of affairs.
Introduction Na?ga?rjuna, the most well-known Buddhist thinker after the Buddha himself, points out in his famous Mu?lamadhyamakaka?rika? that ?The Buddha's teachings of the Dharma is based on the two truths: a truth of worldly conventions and an ultimate truth? (XXIV:8). This doctrine of the two truths does indeed lie at the very heart of Buddhism. More particularly, the phenomenological and soteriological discourses in the Ma?dhyamika tradition revolve around ideas concerning the two truths. Central to the doctrine is the concept that (...) all phenomena possess dual characteristics?conventional and ultimate. The former, defined as the mode of phenomenal appearance, is the conventional truth; while the latter, defined as the ultimate mode of being, is the ultimate truth. This paper examines the ways in which these two truths are related from the Tibetan Pra?sangika Ma?dhyamika perspective, and argues that there are two radically distinct Tibetan ways of reading and interpreting the issues surrounding them. It does so by comparing the ccounts of Tsong khapa Blo bzang Grags pa (hereafter Tsong khapa, 1357?1423 A.D.) and Go rampa bSod nams Senge's (hereafter Go rampa 1429-1489 A.D.), and focuses on the way in which the two truths are related. It will be argued that, for Tsong khapa, the two truths constitute a ?single ontological identity? (ngo bo gcig) with ?different conceptual identities? (ldog pa tha dad), whereas for Go rampa, the truths are separate in a way that is ?incompatible with their unity? (gcig pa bkag pa'i tha dad) or identity. (shrink)
