The present study takes Confucian entrepreneurs as an entry point to portray the dynamics and problems involved in the process of putting moral precepts into practice, a central issue in business ethics. Confucian entrepreneurs are defined as the owners of manufacturing or business firms who harbor the moral values of Confucianism. Other than a brief account of their historical background, 41 subjects from various parts of Mainland China, Taiwan, Hong Kong, Singapore and Kuala Lumpur were selected for in-depth interviews. By (...) studying the moral choices they made in the market, it was discovered that, contrary to the prevalent mode of inquiry in economics either to reduce all social phenomena to rational calculations or to consider moral actions in terms of utilitarian values, their economic action cannot be accounted for by the postulate of utility maximization, and that the efforts to do business according to their moral principles can be very costly. The study also attempts to document how these Confucian entrepreneurs reconciled the conflict between the moral values they cherished and the instrumental goals they pursued, and will seek to uncover how they responded when faced with this dilemma. (shrink)
This paper aims to argue against the resolute reading, and offer a correct way of reading Wittgenstein'sTractatus. According to the resolute reading, nonsense can neither say nor show anything. The Tractatus does not advance any theory of meaning, nor does it adopt the notion of using signs in contravention of logical syntax. Its sentences, except a few constituting the frame, are all nonsensical. Its aim is merely to liberate nonsense utterers from nonsense. I argue that these points are either not (...) distinctive from standard interpretations or incorrect. Instead, the Tractarian elucidations help to shed light on the nature of language and logic, and introduce the correct method in philosophy. Philosophy deals with philosophical utterances and Tractarian elucidations by pointing out that they are nonsensical. By doing this, one is helped to see that what they appear to be saying is shown by significant propositions saying something else. (shrink)
This paper aims to explain how the Tractatus attempts to unify logic by deriving the truth-functionality of logical necessity from the thesis that a proposition shows its sense. I first interpret the Tractarian notion of showing as the displaying of what is intrinsic to an expression (or a symbol). Then I argue that, according to the Tractatus, the thesis that a proposition shows its sense implies the determinacy of sense, the possibility of the complete elimination of non-primitive symbols, the analyticity (...) thesis and the strong analyticity thesis. The picture theory emerges as what provides the only acceptable account of an elementary proposition, subject to the constraint that a proposition must show its sense. The picture theory and the analyticity thesis then entail the contingency thesis (that an elementary proposition is contingent) and the independence thesis (that elementary propositions are mutually logically independent) which, together with the strong analyticity thesis, imply that all logical propositions are tautologies. (shrink)
This study addresses the question whether corporate social responsibility (CSR) matters in Asian Emerging Markets. Based on CSR scores compiled by Credit Lyonnais Securities (Asia), we assess the CSR performance of major Asian firms over a period of 3 years, from 2001 to 2004. The results show that there is a positive and significant relation between CSR and market valuation among Asian firms. We further find that CSR is positively related to the market valuation of the subsequent year. More importantly, (...) Asian firms are rewarded by the market for improving their CSR practice. (shrink)
The Tractatus contains twodifferent proofs of the Grundgedanke, or thenonreferentiality of logical constants. In thispaper, I explicate the first proof in TLP 5.4s andreconstruct the less explicitly stated second proof. My explication of the first proof shows it to beelegant but based on an invalid inference. In myreconstruction of the second proof, the main argumentis that the sign of a logical constant does not denotebecause it possesses the punctuation-mark-nature. Andit possesses the punctuation-mark-nature because,given the analyticity thesis in TLP 5, (...) one canestablish for everyday language an adequate symbolismwith N as the sole fundamental operation such that itssign is a bar indicating merely the order and scope ofits application. (shrink)
The purpose of this paper is threefold. First, I visit the Fogelin–Geach-dispute, criticizeMiller''s interpretation of the Geachian notationN(x:N(fx)) and conclude that Fogelin''s argumentagainst the expressive completeness of the Tractariansystem of logic is unacceptable and that the adoptionof the Geachian notation N(x:fx) would not violate TLP5.32. Second, I prove that a system of quantificationtheory with finite domains and with N as the solefundamental operation is expressively complete. Lastly, I argue that the Tractarian system is apredicate-eliminated many-sorted theory (withoutidentity) with finite domains (...) and with N as the solefundamental operation, and thus is expressivelycomplete. (shrink)
For Uexküll, biology is the science of the organization of living beings. In the context of Entwicklungsmechanik, he refers to Driesch’s and Spemann’s experiments on the development of embryonic germ cells to prove that self-differentiating processes constitute organisms as natural objects. Uexküll focuses on the theory of such self-differentiating processes or organizations. The notion of organization implies for him a “technique of nature” that is capable of structuring organic and inorganic material according to plans and rules. These plans and rules (...) are part of the overall order of the world. As preformed sign systems or codes, they determine and regulate the development and existence of individual animal subjects in their specific Umwelten. (shrink)
William C. Frederick proposes a naturalistic business ethics. Many commentators focus on the issues of naturalistic fallacy, deprivation of freedom of the will, and possibility of important and universal moral values in business ethics. I argue that an ethics being naturalistic is not a worry. The issue of deprivation of free will is irrelevant. Yet there are urgent questions regarding the possibility of important and universal moral values, which may prevent Frederick’s view from getting off the ground.
In this paper, I consider a popular version of the clever student’s reasoning in the surprise examination case, and demonstrate that a valid argument can be constructed. The valid argument is a reductio ad absurdum with the proposition that the student knows on the morning of the first day that the teacher’s announcement is fulfilled as its reductio. But it would not give rise to any paradox. In the process, I criticize Saul Kripke’s solution and Timothy Williamson’s attack on a (...) key step of the student’s reasoning. I then consider the condemned prisoner case in W. V. Quine’s paper ‘On a So-Called Paradox’. I argue that the prisoner’s reasoning as conceived by Quine is more relevant and reasonable than the student’s argument in the popular version of the surprise examination case. I also argue that Quine’s criticism of the prisoner’s reasoning is correct, and therefore that the condemned prisoner case, and the surprise examination case as well, would not generate any paradox. (shrink)
The economic globalization process has integrated different competitive markets and pushes firms in different countries to improve their managerial and operational efficiencies. Given the recent empirical evidence for the benefits to firms and stakeholders of good corporate governance (CG) practice, it is expected that good CG practice would be a common strategy for firms in different countries to meet the increasingly intense competition; however, this is not the case. This study examines the differences in CG practices in firms across different (...) countries using the concept of ethical sensitivity. Through the regression analysis of 271 firms in 12 countries and regions, it is found that Hofstede’s cultural dimensions can explain the differences in CG practices. Furthermore, the results demonstrate the influence of culture on ethical sensitivity, which eventually determines the CG practices in different regions. (shrink)
Because of the importance of Confucian doctrines in shaping ethical business practices under Chinese leadership, revealing the roles of other Chinese ethical doctrines in modern Chinese leadership is informative. A thorough understanding of the ethical foundations of Chinese leadership is necessary for fruitful interaction with Chinese leaders, according to cultural fit theory. The present study illustrates the philosophical foundations of business management, based on dialogues with five eminent corporate executive officers (CEOs). It reveals that the CEOs practice a style of (...) Chinese leadership synthesizing Confucian, Daoist, Mohist, and Legalist doctrines. The Confucian doctrines advocate benevolence, harmony, learning, loyalty, righteousness, and humility. They are the most prevalent tenets that support paternalism and collectivism. The Daoist doctrines emphasize flexibility and reversion (e.g., the principle that the weak can defeat the strong). They bolster the leader’s forbearance. The Mohist doctrines underpin thrift and working with the masses whereas the Legalist doctrines inculcate self-control and innovativeness. Hence, contemporary Chinese leadership does not rely exclusively on Confucian ethics and this reflects evolution over 1000s of years. (shrink)
This study examines the degrees of corporate disclosure and transparency of publicly listed companies in two emerging markets and analyzes corporatedisclosure practices as a function of specific firm characteristics. The analysis uses the disclosure and transparency scores extracted from a survey instrument designed to rate disclosure practices of publicly listed companies by using the OECD Corporate Governance Principles as an implicit benchmark. Empirical results show that financial characteristics explain some of the variation in the degrees of corporate disclosure for firms (...) in Hong Kong but not for firms in Thailand. Further, corporate governance characteristics, such as board size and board composition, show more significant associations with the degrees of corporate disclosure inThailand than in Hong Kong. The results are broadly consistent with the notion that good corporate governance leads to better corporate disclosure and transparency in less developed markets. (shrink)
Ethical decisions are contextualized in the dialectic of a multidimensional system, including situation, setting, culture, and generation. There may be further gaps between the ethical considerations of professionals and folk values. The experience of promoting equal opportunities in Hong Kong illustrates some of these challenges. Whereas the rule of law under a Western legal system advocates human rights, the traditional emphasis on harmony and preference for balancing in conflict resolution underlie the gaps in the interpretation of these ideals. The case (...) of the Hong Kong secondary school places allocation system highlights the conflicting perspectives of law, gender stereotypes, psychological knowledge, as well as ethical principles of justice and fairness in promoting equal opportunities in educational assessment and placement. The cultural perspective highlighted in this case illustrates the complex contexts of ethical decisions. (shrink)
Drawing on natural history, theology and philosophy, this book retraces the shifting foundations of the order of things that characterizes the period between Descartes and Kant with respect to three questions: What is an animal?
This study examines the degrees of corporate disclosure and transparency of publicly listed companies in two emerging markets and analyzes corporatedisclosure practices as a function of specific firm characteristics. The analysis uses the disclosure and transparency scores extracted from a survey instrument designed to rate disclosure practices of publicly listed companies by using the OECD Corporate Governance Principles as an implicit benchmark. Empirical results show that financial characteristics explain some of the variation in the degrees of corporate disclosure for firms (...) in Hong Kong but not for firms in Thailand. Further, corporate governance characteristics, such as board size and board composition, show more significant associations with the degrees of corporate disclosure inThailand than in Hong Kong. The results are broadly consistent with the notion that good corporate governance leads to better corporate disclosure and transparency in less developed markets. (shrink)
Artykuł dotyczy zagadnienia znanego pod nazwą „problemu prostych umysłów” tak, jak klaruje się ono w zestawieniu czterech doniosłych głosów w debacie na temat możliwości przypisywania zwierzętom życia mentalnego bez przypisywania im zdolności do posługiwania się językiem. Głosy te należą do: Donalda Davidsona, Johna McDowella, Petera Carruthersa oraz Jose L. Bermúdeza. Dwaj pierwsi autorzy bronią przekonaniowo-pragnieniowego modelu myślenia, w którym decydującą rolę pełni zdolność do posługiwania się językiem. Dwaj pozostali akceptację modelu przekonaniowo-pragnieniowego łączą z argumentem przeciwko wiązaniu myśli z językiem. Analizując (...) szczegółowo argumenty obu stanowisk przychylam się do rozwiązania proponowanego w ramach podejścia sformułowanego w oparciu o ustalenia Carruthersa i Bermúdeza. (shrink)
We focus on two problems with the evolutionary scenario proposed: (1) It bypasses the question of the origins of the communicative and semiotic features that make language distinct from, say, pleasant but meaningless sounds. (2) It does little to explain the absence of language in, for example, chimpanzees: Most of the selection pressures invoked apply just as strongly to chimps. We suggest how these problems could possibly be amended.
In this article, the world of Heian women's literature is interpreted through Deleuzian concepts of desire and becoming and figures of the rhizome, the Baroque fold and origami, supported by Elizabeth Grosz's concept of art as originating in the impulse to seduction. Within the constraints of movement, dress and behaviour imposed by a polygamous hierarchical court society, Heian women created a rich body of literature that celebrated and subtly critiqued their world. Through aesthetic intensification of form and imagination within a (...) labyrinthine cloistered society, they folded their fictional and autobiographical subjectivities into intricate patterns of desire. The richly described and imagined world of their fictional and confessional literature, still read, translated and transformed into other art forms, celebrates the freedom of the imagination even in confined and controlled circumstances. (shrink)
A special version of arguments from hypocrisy, those known as tu quoque arguments, is introduced and developed. These are arguments from what one’s opponent would do, were conditions different, so they are what we call subjunctive tu quoque arguments. Arguments of this form are regularly taken to be fallacious, but the authors discuss conditions for determining when hypothetical inconsistency is genuinely relevant to criticizing a speaker’s assertion or proposed action and when it is not relevant.
In contrast to film, theater, and literature, audiences typically sing along with popular songs. This can encourage a first-person mode of engagement with the narrative content. Unlike mere spectators, listeners sometimes imagine acting out the content when it is recited in the first-person. This is a common mode of engaging with popular music. And it can be uniquely morally problematic. It is problematic when it involves the enjoyment of imaginatively doing evil. I defend a Moorean view on the issue: (...) It is wrong to enjoy evil whether real or merely fiction. I develop my position through an examination of the controversially song "Mind of a Lunatic" (1990) by the Houston based rap group Geto Boys. (shrink)
Consciousness has been and will continue to be one of the central problems of philosophy. In written works the fact that the consciousness can sing is presented as one of the most interesting and enigmatic properties of consciousness. That consciousness can sing, and in fact does so, and to prove that this is the case is relatively easy. It is enough to say that “one is singing within oneself”, not loudly and only one or various simple sounds in (...) a way so that the Phonologic system does not take part at all. The arguments over whether or not the consciousness can sing are based on comparisons of paragraphs 15 to 27 from the first and second editions of Kant’s “Critique of Pure Reason” which were modified in the second edition, where no categorical statement about the similaritybetween reproduced representations and phenomenon is found. The problem between the similarity between the reproduced representations in the consciousness/brain and the consciousness/brain phenomenon were investigated by Kant in his first and second edition, where Kant reached his conclusion about the reproduced representations in the phenomenon. We are in agreement with Kant that there can exist in “the interior” of consciousness/brains of all human beings the state of similarity or difference between the represented and the perceived, but the unity of the consciousness can be found in only one state: the similarity between the represented and the perceived in the “interior”, of the consciousness/brain. In view of the similarity of the reproduced representations and the phenomenon of the consciousness/brain, the consciousness can sing and be united, or, if not, referring to the dissimilarity, the consciousness cannot sing and can be divided. (shrink)
Introduction: the problem of estrangement from Scripture in Christian ethics -- Learning about reading the Bible for ethics -- Reading self-consciously : the hermeneutic solution -- Reading together : the communitarian solution -- Focusing reading : the biblical ethics solution -- Reading doctrinally : the biblical theology solution -- Reading as meditation : the exegetical theology solution -- Listening to the saints encountering the ethos of Scripture -- Augustine's ethos of salvific confession -- Luther's ethos of consoling doxology -- Singing (...) the ethos of God -- Ethical exegesis : what have we encountered -- Exploring the place of Christian ethics in Scripture. (shrink)
Bosse-de-Nage, singe papion Ha ha. Alfred Jarry, Gestes et opinions du docteur Faustroll, pataphysicien (1898), II, x, et passim. Georges-Louis Leclerc de Buffon, savant humain L’homme rend par un signe extérieur ce qui se passe au-dedans de lui, il communique sa pensée par la parole, ce signe est commun à toute l’espèce humaine, l’homme sauvage parle comme l’homme policé, & tous deux parlent naturellement, & parlent pour se faire entendre : aucun des Animaux n’a ce signe de la pensée, ce (...) n’e.. (shrink)
Testimony is responsible, either directly or indirectly, for much of what we know, not only about the world around us but also about who we are. Despite its relative historical neglect, recent work in epistemology has seen a growing recognition of the importance and scope of testimonial knowledge. Most of this work has focused on two central questions, which will be the main topics of this article. First, is testimonial knowledge necessarily acquired through transmission from speaker to hearer, or can (...) testimony generate epistemic features in its own right? Second, is justified dependence on testimony fundamentally basic, or is it ultimately reducible to other epistemic sources, such as perception, memory, and reason? Testimony itself is typically understood quite broadly so as to include a variety of acts of communication that are intended or taken to convey information—such as statements, nods, pointings, and so on. (For a full development of this view, see Lackey 2008.) Knowledge that is distinctively testimonial requires belief that is based or grounded in, not merely caused by, an instance of testimony. For instance, suppose that I sing “I have a soprano voice” in a soprano voice and you come to believe this entirely on the basis of hearing my soprano voice. (This is a variation of an example found in Audi 1997.) While my testimony is certainly causally relevant to the formation of your belief, the resulting knowledge is based on your hearing my soprano voice rather than on what I testified to, thereby rendering it perceptual in nature. What is of import for distinctively testimonial knowledge is that a given belief be formed on the basis of the content of a speaker’s testimony. This prevents beliefs that are formed entirely on the basis of features about a speaker’s testimony from qualifying as instances of testimonial knowledge. (shrink)
This essay first discusses the three major arguments in favor of euthanasia and physician-assisted-suicide in contemporary Western society, viz ., the arguments of mercy, preventing indignity, and individual autonomy. It then articulates both Confucian consonance and dissonance to them. The first two arguments make use of Confucian discussions on suicide whereas the last argument appeals to Confucian social-political thought. It concludes that from the Confucian moral perspectives, none of the three arguments is fully convincing.
This is the introduction to a special issue of 'Science in Context' on vitalism that I edited. The contents are: 1. Guido Giglioni — “What Ever Happened to Francis Glisson? Albrecht Haller and the Fate of Eighteenth-Century Irritability” 2. Dominique Boury— “Irritability and Sensibility: Two Key Concepts in Assessing the Medical Doctrines of Haller and Bordeu” 3. Tobias Cheung — “Regulating Agents, Functional Interactions, and Stimulus-Reaction-Schemes: The Concept of “Organism” in the Organic System Theories of Stahl, Bordeu and Barthez” (...) 4. Charles T. Wolfe & Motoichi Terada — “The Animal Economy as Object and Program in Montpellier Vitalism” 5. Timo Kaitaro — “Can Matter Mark the Hours? – Eighteenth-Century Vitalist Materialism and Functional Properties” 6. Elizabeth Williams —“Of Two Lives One? Jean-Charles-Marguerite-Guillaume Grimaud and the Question of Holism in Vitalist Medicine” 7. Philippe Huneman — “Montpellier Vitalism and the Emergence of Alienism in France (1750-1800): The Case of the Passions” 8. Elke Witt —“Form – A Matter of Generation. The Relation of Generation, Form and Function in the Epigenetic Theory of C.F. Wolff” . (shrink)
The central topic of this paper is to study joint intention to perform a joint action or to bring about a certain state. Here are some examples of such joint action: You and I share the plan to carry a heavy table jointly upstairs and realize this plan, we sing a duet together, we clean up our backyard together, and I cash a check by acting jointly with you, a bank teller, and finally we together elect a new president (...) for our country. In these cases the participants can be said to have a joint intention jointly or as a group to carry the table upstairs: the content of the intention involves our performing something together and the pronoun “we” refers to us, viz. you and me and the possible other participants considered together. When we jointly intend to carry the table, each of us can be said to.. (shrink)
A leaf falls to the ground, wafting lazily on the afternoon breeze. Clouds move across the sky, and birds sing. Are these events governed by universal laws of nature, laws that apply everywhere without exception, subsuming events such as the falling of the leaf, the movement of the clouds and the singing of the birds? Are such laws part of a small set of fundamental laws, or descended from such a set, which govern everything there is in the world?
T'ang Chün-i's early work Ai-ching chih fu-yin (Gospel of love) has been much neglected by T'ang scholars. This essay argues that this text is not a caprice, and that it marks an important stage in T'ang's life and studies. Furthermore, in the history of Chinese philosophy, it is probably the first book ever written on the philosophy of love.
_The Sub ject of Con scious ness_ is a rich, strik ingly orig i nal and ambi tious work. It makes an impor tant and timely con tri bu tion to cur rent debates on a num ber of issues which over the last few years have been tak ing cen tre stage in the phi los o phy of mind: for exam ple, self-consciousness, selec tive atten tion and the nature of bodily aware ness. What makes this achieve ment (...) some what unusual, and all the more remark able, is that _The Sub ject of Con scious ness_ was pub lished thirty years ago (Evans, 1970). The reviews it received at the time ranged from the hos tile to the deri sory. (shrink)
Suppose that a sign at the entrance of a hotel reads: “Don’t enter these premises unless you are accompanied by a registered guest”. You see someone who is about to enter, and you tell her: “Don’t enter these premises if you are an unaccompanied registered guest”. She asks why, and you reply: “It follows from what the sign says”. It seems that you made a valid inference from an imperative premise to an imperative conclusion. But it also seems that imperatives (...) cannot be true or false, so what does it mean to say that your inference is valid? It cannot mean that the truth of its premise guarantees the truth of its conclusion. One is thus faced with what is known as “Jørgensen’s dilemma” (Ross 1941: 55-6): it seems that imperative logic cannot exist because logic deals only with entities that, unlike imperatives, can be true or false, but it also seems that imperative logic must exist. It must exist not only because inferences with imperatives can be valid, but also because imperatives (like “Enter” and “Don’t enter”) can be inconsistent with each other, and also because one can apply logical operations to imperatives: “Don’t enter” is the negation of “Enter”, and “Sing or dance” is the disjunction of “Sing” and “Dance”. A standard reaction to this dilemma consists in basing imperative logic on analogues of truth and falsity. For example, the imperative “Don’t enter” is satisfied if you don’t enter and is violated if you enter, and one might say that an inference from an imperative premise to an imperative conclusion is valid exactly if the satisfaction (rather than the truth) of the premise guarantees the satisfaction of the conclusion. But before getting into the details, more needs to be said on what exactly imperatives are. (shrink)
Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet tak, (...) aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá. (shrink)
Possession and transitivity -- The indirect object, its status and place -- Categories and arguments -- The active-passive configuration -- Verbal affixation -- Why Kaatje was not heard sing a song (with Hans Bennis) -- T-chains and auxiliaries (with Jacqueline Guéron) -- Clitics in romance and the study of head-movement -- ECP, tense and islands -- Bracketing paradoxes do not exist (with Harry van der Hulst and Frans van der Putten) -- The nominal infinitive (with Pim Wehrmann) -- Parallels (...) between nominal and verbal projections -- Complex verbs (with Monic Lansu and Marion Westerduin) -- Small clauses everywhere. (shrink)
Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)
I argue that a popular brand of deflationism about truth, disquotationalism, does not adequately account for some central varieties of truth ascription. For example, given Boyle’s Law is “The product of pressure and volume is exactly a constant for an ideal gas”, disquotationalism does not explain why the blind ascription “Boyle’s Law is true” implies that the product of pressure and volume is exactly a constant for an ideal gas, and given Washington said only “Birds sing”, disquotationalism does not (...) explain why the existentially quantified ascription “Something Washington said is true” implies that birds sing. Thus disquotationalism fails to account for all the facts about truth. (shrink)
On the point that, in practices of critical thinking, we respond spontaneously in concrete situations, this paper presents an account on behalf of Wittgenstein. I argue that the ‘seeing-things-aright’ model of Luntley's Wittgenstein is not adequate, since it pays insufficient attention to radically new circumstances, in which the content of norms is updated. While endorsing Bailin's emphasis on criteria of critical thinking, Wittgenstein would agree with Papastephanou and Angeli's demand to look behind criteriology. He maintains the primacy of the practical, (...) and yet contends that a reasonable person lets rules of rationality compel her. These rules are not mere heuristics. I further examine Burbules' conception of communicative reason, and, among others, his interpretation of Wittgenstein's sign-post example. (shrink)
Ve svém článku Matematika a skúsenosť (2009) předkládá Ladislav Kvasz pohled na matematiku, který je do jisté míry 'pragmatistický' či 'naturalistický' a mně osobně je velmi sympatický. Jenom si myslím, že je škoda, že je naturalistický právě jenom "do jité míry". Mám pocit, že Kvasz stále ještě zůstává jednou nohou stát v matematickém platonismu (který je samozřejmě svým způsobem naprosto přirozený) a směrem k naturalismu se zatím rozkročil jenom tou druhou. Ale myslím, že dlouho takto rozkročen stát nelze (ostatně i (...) kolos rhódský to nakonec nevydržel a už dávno odpočívá někde na dně moře), a tak bych ho chtěl pohnout k tomu, aby své těžiště přesunul zcela na tu či onu stranu. Abych se vyhnul nechtěným konotacím spojeným s termíny, jako jsou platonismus, pragmatismus a naturalismus, budu ona dvě stanoviska, mezi kterými podle mého názoru kolega Kvasz kolísá, nazývat realismem a antirealismem1: realismem budu rozumět zhruba řečeno názor, že matematická realita je daná nezávisle na nás a my ji jazyky matematiky jenom popisujeme, zatímco antirealismus budu říkat stanovisku, že tyto jazyky matematickou realitu v nějakém smyslu toho slova spoluutvářejí. (shrink)
V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o (...) kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita.. (shrink)
Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)
Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)
Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)
Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)
Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které (...) se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách). (shrink)
Born of the mysteries of dawn, they ponder on how, between the tenth and the twelfth stroke of the clock, the day could present a face so pure, so radiant, so joyfully transfigured—they seek the philosophy of the morning.On January 3, 1889, Nietzsche writes to Meta von Salis that "[t]he world is transfigured, for God is on the earth" (KSB 8). The next day, he writes to Peter Gast: "Sing me a new song, the world is transfigured and all (...) the skies rejoice" (KSB 8: letter to Köselitz, 4 January 1889). He signs both letters as "The Crucified." Of the thirteen letters he writes on January 4, six are signed similarly; all the others are signed "Dionysus" (see KSB 8: letters, 4 January 1889).The letter to Gast draws from .. (shrink)
