Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních institucí. (...) Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Porod je významnou událostí na počátku života každého z nás. Období kolem porodu je kritickým obdobím pro budoucí zdraví ženy i dítěte, i celých dalších generací. Porod, a především jeho citlivá poporodní fáze, zároveň byl a je terčem různých kulturních zásahů a ustálených rituálních úkonů. Výrazné proměny v porodní péči nastaly s rozvojem chirurgie a oboru porodnictví a s následnou institucionalizací, technologizací a medicinalizací porodu. „Mužské“ porodnictví převzalo dominantní roli nad původní porodní asistencí, a to i u nekomplikovaných porodů. V (...) reakci na tyto změny vzniklo hnutí za přirozený porod. Také mezinárodní odborné organizace upozorňují na nebezpečí epidemie nadbytečných zásahů do porodu, které přináší fatální komplikace v současnosti i rizika pro budoucnost lidstva. Z globálního pohledu je nejvýraznějším faktem, že jen mizivé množství porodů proběhne za použití vlastního neurohormonálního řízení, s vlastním koktejlem „hormonů lásky“. Nadbytečné zásahy mohou vést k rychlému ovlivnění dalších generací prostřednictvím epigenetických změn (např. přímý vliv na plod ženského pohlaví in utero) a mezigenerační přenos mikrobiomu. Díky modernějším poznatkům nemůžeme zanedbat ani vliv stresových hormonů atp. umožňující mezigenerační přenos traumatu. Jsme schopni návratu či moderního vývoje k upřednostňování tzv. přirozeného porodu? Co vlastně znamená přirozený porod a kde jsou hranice mezi instinktivním chováním a kulturním podmíněním? (shrink)

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Fenomén zakoušené psychedelie (doslova „vyjevení mysli“) stojí na pomezí filosofického zkoumání a antropologického bádání. V našem příspěvku se pokusíme nahlédnout jedno ze základních filosofických východisek amerického etnobotanika a antropologa Terence McKenny, které našel u Hérakleita a jeho pojetí logu. Dle Terence McKenny se při psychedelické zkušenosti děje "emanace" Logu a je to také Logos, který dle Terence McKenny promlouvá k modernímu člověku skrze technologii. V tomto článku není zkoumána úplnost oprávnění ztotožnění McKennova pojetí logu s tím Herakleitovským, ale úvodní vyložení (...) McKennových inspirativních úvah. (shrink)

Studie je zaměřena na proces interpretace textu, přičemž sleduje jev nazvaný „iracionální interpretace“. Protiklad racionální – iracionální chápe na základě konceptu Donalda Davidsona, a vychází tedy více z filosofie jazyka a mysli nežli z psychologie. Iracionalita interpretace spočívá v nesoudržnosti přesvědčení interpreta, tedy v narušení logických vazeb mezi jeho jednotlivými přesvědčeními. Na konkrétních příkladech je ukázáno, jak k takovému stavu mysli interpretujícího subjektu může dojít a jaký vliv má na porozumění celému textu. Pojem iracionální interpretace je uvažován na pozadí celé (...) sítě vztahů – interpreta k textu, k autorovi, ke kontextu a k tradici. Tyto vztahy jsou zachyceny pomocí několika schémat zakládajících se na Davidsonových modelech triangulace. Tyto modely ovšem podstatným způsobem modifikuje. Klíčová slova: interpretace – iracionalita – přesvědčení – vnitřní nesoudržnost – triangulace. (shrink)

V práci sa zaoberám kritickou expozíciou argumentačných schém v kontexte pragma-dialektického prístupu k argumentácii. Nadväzujem pritom na prácu Hitchcocka a Wagemansa (2011), ktorí sa sústredili najmä na problémy súvisiace s typológiou argumentačných schém v pragma-dialektike. Pozorovania Hitchcocka a Wagemansa sú v priebehu výkladu kriticky hodnotené, prípadne upravené. Časť kritiky, ktorú v práci uvádzam, súvisí s tým, že niektoré dôležité aspekty argumentačných schém sú v rôznych pragma-dialektických publikáciách prezentované odlišne bez toho, aby sa odlišnosť akokoľvek komentovala, alebo zdôvodnila. Existencia takýchto zdôvodnení (...) nie je pritom iba znakom, ale aj nevyhnutnou podmienkou toho, aby sme akúkoľvek zmenu mohli nazývať pokrokom v teórii. Posledná časť práce je zameraná na problémy týkajúce sa hodnotenia argumentácie v pragma-dialektickom prístupe. Hoci článok prináša vlastné pozitívne návrhy, dôraz a celkový zámer spočíva predovšetkým na expozícii nedostatkov súčasného stavu pragma-dialektickej koncepcie argumentačných schém. Kľúčové slová: argumentačné schémy, kritické otázky, pragma-dialektický prístup k argumentácii, hodnotenie argumentov. (shrink)

Just as the accuracy of scientific theories is best tested in extreme physical conditions, it is advisable to verify the accuracy of a recognized conception of language on its extreme parts. Mathematical statements meet this role, thanks to the notion of truth and proof. Michael Dummett’s anti-realism is an enterprise that has attempted on this basis to question the notion of the functioning of language-based primarily on the principle of bivalence, the truth-condition theory of meaning, and the notion that the (...) speaker must be able to demonstrate his knowledge of meaning publicly. In common language practice, one can observe assertions that we can neither verify nor refute in principle. On these so-called undecidable statements, Dummett tried to show that if we apply the traditional description to them, we inevitably reach paradoxical conclusions. Mathematical statements referring to an infinite number may be examples of these assertions. In the submitted paper, I will present Dummett’s position resulting primarily in a manifestation and acquisition argument, according to which it should not be possible to understand undecidable statements at all. In conclusion, however, I will show that his intention – despite many valuable comments – fails, i.e. that there is a way to avoid both arguments while preserving the realistic description of the language in general. Key words: anti-realism, mathematical statements, meaning, Michael Dummett, truth, truth-condition theory of meaning. (shrink)

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. Nejen (...) vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, které (...) je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin. (shrink)

Autorka si v článku klade otázku, nakolik Hegel ve své filosofii ohlašuje konec náboženství jakožto specifické formy vztahování se ke světu, a tak předjímá postupující sekularizaci západní kultury. Autorka vychází z tvrzení Terezy Matějčkové v její knize Hegelova fenomenologie světa, podle nějž je Hegelem oznamovaný konec třeba chápat nikoli ve smyslu časovém, nýbrž jakožto konec ve smyslu završení, odhalení principu, který se stává „středem“ nové perspektivy. Aniž by si autorka stati kladla za cíl tuto mnohokrát opakovanou otázku po výkladu Hegelovy (...) teze o konci náboženství rozhodnout, přináší argumenty jak na podporu tvrzení Terezy Matějčkové, tak také ty, které s tímto tvrzením polemizují. (shrink)

Tereza Matějčková’s book presents a highly interesting phenomenological reading of Hegel’s early masterpiece. The result is a proposal to take the title seriously – such that we can see the book as the earliest introduction into the methods and topics of philosophical phenomenology, despite the fact that Husserl himself, in contrast to Heidegger, did not seem to see the narrow relation. I especially value Tereza Matějčkováʼs very deep understanding of the dialectical humour and irony of Hegel’s writings. However, I understand (...) the Phenomenology of Spirit in a somehow more radical way as a most general ‘logicֹ’ of self-consciousness. It shows how referring to myself is referring to the world and vice versa, despite the fact that the word ‘world’ does not play a prominent role in Hegelʼs text. Some disagreements result over Hegelʼs wide use of metaphors and analogies in his structural analysis of personal self-relations, for example in his reconstruction and critique of the age-old (in fact Platonic) image of a fight between a thinking soul as master and a system of immediate bodily desires as slave. We cannot get rid of inclinations and appetites, and we cannot retreat, as the Stoics had thought, into pure thinking. In other words, there is no fight ‘for recognition’ between different individuals in Hegelʼs book, but in the end an answer to a classical theodicy saying that the world, as it is, is the best one we have because there is only one world. (shrink)

Tereza Matějčková se ve své knize vztahuje k literárním obrazům světa: komentuje Hegelovy filozofické výklady literárních děl (Sofokles, Diderot, Goethe, Schiller) nebo interpretuje literární díla autorů 20. století (Semprún, Jünger, Marguerite Yourcenar). Její komentáře a interpretace se dotýkají problémů a témat, které podstatně spoluvytvářely esteticko-uměleckou a kulturně-politickou mentalitu umělecké avantgardy 20. století (zejména surrealismu) a moderny. Ve svém článku se věnuji třem tématům: 1) Metafoře Theatrum mundi, kterou si Tereza Matějčková zvolila jako název 8. kapitoly své knihy; 2) problému zla, (...) násilí a „abstraktní existence“ v moderně a zejména v surrealismu; 3) konceptu „nových mytologií“ a „lyrizace světa“ v estetických esejích Karla Teigeho. (shrink)