The aim of the article is twofold: to document how what the author labels the “Principle of Reference” – viz. the claim that that which is not cannot be referred to – inspires both actualist and possibilist philosophical conceptions in the analytic tradition as well as in scholasticism, and to show how Duns Scotus’s rejection of the Principle allows us to see that there are two distinct and logically independent meanings of the actualism–possibilism distinction: viz. metaphysical actualism/…possibilism, and semantic actualism/possibilism. (...) By way of an appendix, the author off ers some critical remarks on recent Czecho-Slovak debates about the ontological status of non-existents. (shrink)

In the paper, Priorś well-known \'tonk\' argument is examined and taken as a basis for general considerations regarding the logical status of implicit definition, and the semantical status of the \'tonk\'-like expressions. Further, the whiff of logical vanity attendant upon Priorś conclusions is dispelled by employing a new theory of concept. In particular, the authors argue that: a) Priorś \'tonk\' argument discredits neither the concept of analytical validity nor the role of implicit definition. The arguments underlying the authors\' view draw (...) from both syntactical and semantical considerations of the alleged \'tonk\' connective. b) Decisive criticism of the very concept of implicit definition of logical connectives can be, anstead, based on Tichýś view of formal axiomatics as a case of\'the Fallacy of Subject Matter\'. c) The semantical analysis of the so-called śtrictly empty\' concepts, as introduced by Materna in his theory of concept, renders a viable account of the mysteries and confusions surrounding Priorś witty and inspiring \'tonk\' example. (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Filozofie ve 20. století ztratila velkou část svých kompetencí a pro svou údajnou neužitečnost se stala terčem kritiky ze strany přírodních vědců. Vztah mezi filozofií a vědou lze řešit pomocí tří stanovisek, kterými jsou antiscientismus, konceptuální analýza a naturalismus. Obsahem článku je charakteristika jednotlivých přístupů a identifikace problémů, s nimiž se musí jejich zastánci potýkat. Autorovi se jako nejslibnější jeví Quinem inspirovaný naturalismus, podle něhož má veškeré poznání povahu syntetických aposteriorních výroků, a filozofie je proto kontinuální s přírodní vědou. Není (...) třeba obávat se zániku filozofie jako samostatné disciplíny, naturalismus může naopak přispět k dořešení mnohých filozofických problémů pomocí metodologie a poznatků přírodních věd. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to (...) čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do 6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ . Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (...) autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají, že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny. Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před- sudek“ . Ve většině případů totiž, jak se zdá, tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo, ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje, že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius. Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve skutečnosti vyznavači stoicismu“. (shrink)

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)

O nějaké činnosti v rámci nějakého lidského společenství říkám, že je řízená pravidly , jsou‐li určité způsoby provozování této činnosti systematicky brány členy tohoto společenství, nebo nějakou jeho podskupinou, za správné, a jiné za nesprávné. Braní za správné či nesprávné (neboli normativní postoje ) beru v podstatě za dále neanalyzovatelné behaviorální vzorce, není to tedy pojem, který by primárně odkazoval k něčemu jako je kognitivní výbava účastníků, rozhodně nepředpokládá nic takového, jako že jsou tyto postoje věcí něčeho jako jsou plnohodnotná (...) přesvědčení. Hlavními symptomy těchto vzorců jsou určité typy reakcí na to, co dělají druzí; v extrémním případě snaha jim v děláním určitých věcí za každou cenu zabránit či je k němu naopak přimět. Často jde ale o mnohem subtilnější projevy "souhlasu" či "nesouhlasu" (od různých forem "odměn" a "trestů" po všelijaké náznaky "souznění" a "nevole") – projevy, které se člověk v rámci začleňování do lidských společenství učí rozpoznávat jako jisté "společenské tření", které ho v tom, co by měl a neměl dělat, usměrňuje. (shrink)

Petrus Nigri (Schwarz) se narodil západočeské Kadani (něm. Kaaden) kolem roku 1435 a spolu se svými třemi bratry vstoupil v Německu do dominikánského řádu. Během svého studia prošel velkou část Evropy (Německo, Itálii, Španělsko, Čechy a Maďarsko) a nakonec se stal rektorem generálního studia v Budíně (1481). Obecně je znám spíše jako význačný středověký hebraista. Do dějin filosofie se zapsal zvláště jako autor Clipeus thomsitarum (před r. 1474), což je filosofický komentář na Porfýriův Úvod (Isagoge) a na aristotelovské Kategorie, formou (...) otázek. Třebaže Nigriho práce není originální, představuje v zaalpských zemích významnou recepci pojetí pomyslného jsoucna (Clipeus, část I, ot. 3-4) tak, jak ho koncipoval Hervaeus Natalis († 1323) ve svém traktátu De secundis intentionisbus. -/- Petrus Nigri (Peter Schwarz, born in Kadaň/Kaaden before 1435, died in Buda 1483), is author of Clipeus thomistarum (printed 1481), a philosophical commentary on Porphyry's Introduction (Isagoge), and on Aristotle's Categories in the form of questions. While Nigri's discussion of the concept of being of reason (Clipeus thomistarum, part I, qq. 3-4) is not original, his work is important for contributing to this concept’s reception, and with it the teaching of Hervaeus Natalis (died 1323) in his treatise De secundis intentionibus, in the transalpine countries. Being of reason (ens rationis) is conceived as not a categorial being, nor is it an intellectual operation, nor is it caused, but is only identifiable by the human intellect. Nigri's being of reason has no subjective existence, but only an objective character, which differs both from categorial being and from mere nothingness. (shrink)

We introduce notions of strong and eventual strong non-isolation for types in countable, stable theories. For T superstable or small stable we prove a dichotomy theorem: a regular type over a finite domain is either eventually strongly non-isolated or is non-orthogonal to a NENI type . As an application we obtain the upper bound for Lascar’s rank of a superstable theory which is one-based or trivial, and has fewer than 20 non-isomorphic countable models.

Ve svém textu bych rád zodpověděl jednu z otázek týkajících se Theofrastova spisu Metafyzika. Tento spis se nám dochoval v několika rukopisech, a všechny jej připisují Theofrastovi. Původně se předpokládalo, že se jedná o pouhý zlomek větší knihy, avšak vzhledem ke kompaktnosti celého spisu a připojené poznámce, která o něm hovoří jako o „knize“ , se většina současných interpretů přiklání k tezi, že se jedná o krátký, ale kompletní spis. Moje otázka zní: jakou roli v tomto textu hraje pasáž z (...) deváté kapitoly věnovaná přírodní teleologii a jaký je vlastně její smysl? Většina moderních interpretů ji chápe jako přímou reakci na Aristotelovu koncepci přírodní teleologie. Pokusím se ukázat, že tato interpretace je nepřesvědčivá a že i tato pasáž není ničím jiným než předběžným kladením problémů, nikoli reakcí na konkrétní teorie či myslitele. Porozumění tomuto problému si vyžádá částečné objasnění povahy celého Theofrastova spisu a shrnutí několika aspektů teleologických koncepcí, s nimiž mohl Theofrastos přijít do styku a které můžeme ještě dnes více či méně rekonstruovat. (shrink)

Kniha se zabývá problematikou připisování myšlení jiným entitám, a to pomocí imitační hry navržené v roce 1950 britským filozofem Alanem Turingem. Jeho kritérium, známé v dějinách filozofie jako Turingův test, je podrobeno detailní analýze. Kniha popisuje nejen původní námitky samotného Turinga, ale především pozdější diskuse v druhé polovině 20. století. Největší pozornost je věnována těmto kritikám: Lucasova matematická námitka využívající Gödelovu větu o neúplnosti, Searlův argument čínského pokoje konstatující nedostatečnost syntaxe pro sémantiku, Blockův návrh na použití brutální síly pro řešení (...) imitační hry, Frenchova teorie subkognitivních informací a Michieho skepticismus ohledně možnosti umělého vědomí. Závěr knihy zachycuje současný stav recepce Turingova testu a představuje pokusy o jeho praktickou realizaci, například v každoroční soutěži o Loebnerovu cenu. Autor knihy zastává názor, že ani po více než šedesáti letech od uveřejnění Turingova paradigmatického eseje stále neexistují žádné vážné důvody pro zamítnutí jeho tvrzení. Tradiční komputační funkcionalismus možná není ideální teorií vysvětlující činnost myslí a jako slibnější se může jevit vývoj v neurálních vědách, ale Turingův test je přesto užitečným a snad i jediným nástrojem pro detekci inteligence u lidmi vytvořených strojů. (shrink)

Disertační práce se zabývá problematikou připisování myšlení jiným entitám, a to pomocí imitační hry navržené v roce 1950 britským filosofem Alanem Turingem. Jeho kritérium, známé v dějinách filosofie jako Turingův test, je podrobeno detailní analýze. Práce popisuje nejen původní námitky samotného Turinga, ale především pozdější diskuse v druhé polovině 20. století. Největší pozornost je věnována těmto kritikám: Lucasova matematická námitka využívající Gödelovu větu o neúplnosti, Searlův argument čínského pokoje konstatující nedostatečnost syntaxe pro sémantiku, Blockův návrh na použití brutální síly pro (...) řešení imitační hry, Frenchova teorie subkognitivních informací a Michieho skepticismus ohledně možnosti umělého vědomí. Závěr práce zachycuje současný stav recepce Turingova testu a představuje pokusy o jeho praktickou realizaci, například v každoroční soutěži o Loebnerovu cenu. Autor práce zastává názor, že ani po více než šedesáti letech od uveřejnění Turingova paradigmatického eseje stále neexistují žádné vážné důvody pro zamítnutí jeho tvrzení. Tradiční komputační funkcionalismus možná není ideální teorií vysvětlující činnost myslí a jako slibnější se může jevit vývoj v neurálních vědách, ale Turingův test je přesto užitečným a snad i jediným nástrojem pro detekci inteligence u lidmi vytvořených strojů. (shrink)

Přirozený zákon je jednou z nejvýznamnějších idejí, která stojí v základech evropského filosofického, etického a právního myšlení. Předložený článek podává stručnou expozici vývoje ideje přirozeného zákona ve filosofickém myšlení s důrazem na jeho klíčové momenty a vyjádření nosných tezí, které předurčily rozumění tomuto pojmu v následujících obdobích. Jeho cílem není detailní probádání některé z jednotlivých etap či některého z autorů, ale naopak podat souhrnný a přehledný obraz vývoje této ideje. Východiskem je zde stručné načrtnutí hlavních zdrojů ideje přirozeného zákona v (...) antice, počínaje předsokratiky, následně u Platóna a Aristotela a představením hlavních rysů stoické koncepce. Další část je věnovaná scholastickému uchopení problematiky přirozeného zákona u T. Akvinského a Suaréze. Následuje přiblížení novověkých úvah u Grotia, Pufendorfa a Hobbese. Tito teoretici jsou následně kontrastováni s průřezovým přehledem myšlení positivně právního u Benthama, Austina a jejich pokračovatelů, neboť i vývoj positivistického myšlení výrazně přispěl k zformování moderní teorie přirozeného zákona, které stojí explicitně v opozici k němu. Text uzavírá přiblížení stavu přirozenoprávní diskuse u nejvýznamnějších autorů 20. století. (shrink)

Nedávné vědecké poznatky týkající se lidského vnímání a lidského konání naznačují, že nejenom není konání bez vnímání, ale že není ani vnímání bez konání. Zcela se mění pohled na to, jak lidé vnímají ; a objevují se dokonce i extrémní názory, že vnímání a konání jsou vlastně jednou a toutéž věcí. Podobně se v důsledku zkoumání motivačních struktur stojících v základu tvorby teorií rozmývá ostrou hranici mezi teorií a praxí. Zdá se mi, že tohle všechno je poněkud překvapivá voda na (...) mlýn filosofického pragmatismu. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Let T be a complete, superstable theory with fewer than ${2^{\aleph_{0}}}$ countable models. Assuming that generic types of infinite, simple groups definable in T eq are sufficiently non-isolated we prove that ω ω is the strict upper bound for the Lascar rank of T.

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o (...) kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita.. (shrink)

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: (...) ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První.. (shrink)

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s její- mi autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; (...) že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratické- mu prostředí, ve kterém se otázky zá- kladního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne pří- mo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů. (shrink)