Pojem filosofie nabyl v průběhu historie řadu podob a významů. Kromě tradičního teoretického zaměření se lze setkat s přístupem, který vyzdvihuje praktický dopad filosofování na život člověka. Příspěvek představuje koncept filosofické praxe a reflektuje její současný stav na území České republiky. Autoři vymezují filosofickou praxi jako disciplínu filosofie, a načrtávají její možné dělení na dílčí oblasti. Nastíněny jsou její historické kořeny, které autoři identifikují v antickém Řecku. Dále se věnují systematickému představení doposud sepsaných materiálů k filosofické praxi a (...) přehledu její realizace na území České republiky. Detailní pozornost věnují autoři popisu tří jejích oblastí, mezi které patří filosofie pro děti, filosofický workshop a filosofická konzultace. Kromě teoretického vymezení reflektují rovněž své vlastní postupy v uvedených oblastech. Článek čerpá především ze zahraniční odborné literatury, konkrétně z textů a dalších materiálů filosofických praktikantů. Jeho cílem je představit českému čtenáři doposud podrobněji neřešený koncept filosofické praxe a připravit tak pole pro možnou debatu na akademické rovině. -------- The concept of philosophy has had several forms and meanings throughout the history. Besides the traditional theoretical focus, we may also encounter the approach that highlights a practical impact of philosophizing on one’s life. This text introduces the concept of philosophical practice and reflects its current situation in the Czech Republic. Authors characterize philosophical practice as a discipline of philosophy and present its possible division into subsections. They also present its historical roots, which can be found in ancient Greece. Moreover, authors introduce available sources dealing with the philosophical practice and describe how this discipline is actually practiced in the Czech Republic. Detailed attention is given to three of its sections, namely philosophy for children (P4C), philosophical workshop, and philosophical consultation. Authors present theoretical background and also reflect their own methods in these sections. The text draws primarily from scholarly literature from abroad, particularly from the manuscripts and other sources produced by philosophical practitioners. The aim of this text is to introduce the concept of philosophical practice to the Czech reader and prepare the field for further academic discussion. (shrink)

ONTOLOGIE (aneb Z čeho všeho se skládá svět) RELATIVISMUS A POSTMODERNA (aneb Má každý svou pravdu?) EPISTEMOLOGIE (aneb Jak můžeme o světě něco vědět?) FILOSOFIE JAZYKA (aneb Co je to jazyk a co je to význam?) STRUKTURALISMUS (aneb Co je to jazyk a co je to význam? podruhé) FILOSOFIE MYSLI (aneb Co to je mysl a kdo všechno jí může disponovat?) FILOSOFIE JAKO ANALÝZA MYSLI (aneb Jak nám naše mysl dává žít v našem světě?) FILOSOFIE VĚDY (...) (aneb Jak svět poznávat spolehlivě a systematicky?). (shrink)

Fenomenologie není pouze specifická metoda filosofického zkoumání, ale též svébytná filosofická pozice. Husserl je znám a diskutován spíše jako autor právě zmíněné metody, ovšem ta přeci měla sloužit jakožto organon pro vytvoření samostatné filosofické nauky. Proto se bude v příspěvku věnovat pozornost Husserlovu chápání toho, co je to filosofie, a to v kontrastu proti dobově populárním filosofickým pozicím, jimiž byly naturalismus a filosofie světového názoru s jeho nejodpudivější podobou nazývanou Husserlem pejorativně „Tiefsinn“: důvtipná duchaplnost. Husserl zamýšlí odstranit oba (...) zmíněné typy filosofie skutečně přísně vědeckou filosofií, jež bude filosofií fenomenologickou. (shrink)

Ve svém příspěvku chci argumentovat pro takové chápání analytické filosofie, které ji nevymezuje novými tématy, ale specifickým přístupem, tzv. obratem k jazyku, jenž se ukáže být v souladu s principem pravé filosofie vůbec.

Jednou z důležitých otázek týkajících se svobodné vůle je tzv. otázka kompatibility. Táže se, zda jsou svobodná vůle a morální zodpovědnost slučitelné s platností determinismu. Existuje řada postojů k dané problematice. Na jedné straně se můžeme setkat s inkompatibilismem, který tvrdí, že svobodná vůle a morální zodpovědnost nejsou kompatibilní s kauzálním determinismem (ať již mluvíme o libertariánství či přísném determinismu), na straně druhé máme kompatibilismus, který se sloučením těchto dvou koncepcí nemá problém. Můj zájem je zaměřen pouze na současnou debatu (...) týkající se svobodné vůle, která prozatím nedošla k jednotné odpovědi na danou otázku. Jedním ze způsobů podpory stanovisek (ať již jedné či druhé strany) je odkaz na jejich intuitivnost. Lidské intuice jsou ale empiricky testovatelné, proč tedy tvrzení filosofů neověřit? Tuto otázku si pokládají zástupci poměrně mladého filosofického směru, kterým je experimentální filosofie. Ta ve svém znaku nese hořící křeslo, aby demonstrovala vymezení vůči závěrům získaným skrze čistě apriorní přístup a snahu o empirická přezkoumání dosavadních poznatků filosofie. Za pomoci experimentálních metod se zástupci experimentální filosofie snaží mapovat intuice laiků (tedy nefilosofů), kteří nejsou zatíženi teoretickými závazky jako samotní filosofové, a nedochází tudíž k nechtěnému zkreslení výsledků. Mým cílem je představit výsledky experimentální filosofie ohledně otázky kompatibility. Aby to bylo možné, je nutné se zběžně seznámit se základními odpověďmi na otázku kompatibility. Dále shrnu nejvýznamnější experimenty, které do dané diskuse přispěly. Chci zároveň poukázat, že debata experimentálních filosofů nabrala velice rychle svébytného směru, čímž, dle mého názoru, má potenciál původní diskusi posunout a obohatit. (shrink)

Henri Bergson se za svého života těšil velké popularitě. Přes jistý ústup ze slávy jeho filosofie i v druhé polovině dvacátého století inspirovala např. Gillese Deleuze. Nicméně analytická filosofie Bergsonovi dosud mnoho pozornosti nevěnovala. Ačkoli na první pohled skutečně s analytickou filosofií nemá mnoho společného, najdeme v jeho díle některé myšlenky, které by si zasloužily, aby je analytická filosofie zhodnotila. Zaměříme se na Bergsonovo pojetí špatně položených otázek, které je v mnohém podobné pojetí logických pozitivistů. Dále navrhneme, (...) v čem může spočívat jeho přínos pro teorii pravidel a normativistickou teorii významu. Obě témata jsou zde především programaticky nastíněna, jejich hlubší rozpracování je úkol pro další práci. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Vrcholným dílem celoživotní teoretické činnosti Karla Engliše měla být Velká logika, která se zachovala v podobě obsáhlého rukopisu (cca 2500 stran) a dosud nebyla publikována. Prvním průběžným výsledkem snahy o publikaci rukopisu je zveřejnění studie "Kritika Schopenhauera". Autoři textu předkládají přepis části rukopisu opatřený poznámkami ke zpřístupnění jeho obsahu. Schopenhauerova filosofie poznání tvoří jednu ze stěžejních inspirací pro Englišovu teorii myšlenkových řádů. Englišova kritika Schopenhauera tak poskytuje vodítko k hlubšímu porozumění vztahu Englišovy teorie a transcendentální filosofie.

Článek se soustředí na téma, jemuž dosud mezi českými badateli nebyla věnována patřičná pozornost. Uvádí do českého prostředí přírodní filosofii Tommasa Campanelly OP (1568–1639), přičemž se zaměřuje na jeho kosmologii, astrologii, magii, medicínu a prorocké vize. Jsou zdůrazněny některé z jeho antiaristotelských tezí a v neposlední řadě je poukázáno na zajímavé paralely, analogie a průniky se staršími autory (Dante, Ficino…) i současníky (Komenský, Galileo…). Závěrečné tvrzení, že Campanella nepatří k průkopníkům moderní vědy, ale spíše k starší renesanční hermeticko-magicko-platónské tradici, by (...) nemělo zastínit literární a rétorickou kvalitu jeho spisů, především jeho metaforiku a obraznost. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj (...) protikladů, jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

Autor připomíná 300. výročí narození Davida Huma tím, že české odborné i studentské veřejnosti předkládá text Humova Dopisu lékaři, opatřený poznámkami zpřístupňujícími jeho obsah. Tento dopis představuje významné svědectví o počátcích Humovy filosofie a je místem, kde můžeme identifikovat "bod obratu" na cestu směřující k Traktátu. Zároveň je nepostradatelným dokumentem pro výklad Huma z pozice "kontextualistického přístupu" k ranně-novověké filosofii, jak jej uplatňují zejména Alexander Stewart a John P. Wright.

There are some arguments supporting the pessimistic meta-induction, coming from the direction of quantum theory (A. Kukla and J. Walmsley), from the direction of Laudan’s list with successful but false theories, and from the specific direction of the phlogiston theory (whom Kukla Walmsley, and S. Psillos consider to be false). Against these arguments we believe we can successfully oppose, in the first case the interactive quantum realism of I. Niiniluoto, in the second case the realism of the theoretical theoretical constituents (...) responsible for the empirical success of the theories of S. Psillos, and in the third case the analysis of the phlogiston theory done by V. Verronen, R. Vihalemm and E. McMullin (who suggested that this theory was simultaneously insufficiently mature and approximately true). Our conclusion does not necessary prove that the perspective of the scientific realism is true, but rather that the pessimistic meta-induction attack against it proves to be unconvincing. (shrink)

V této studii se pokouším předložit postoj Margaret Cavendishové (1623-1673) ke zkoumání přírody ve druhé polovině 17. století. Pro tento účel jsem analyzovala především dílo Observations upon Experimental Philosophy (1666), které představuje nejucelenější filosofický výklad přírody této autorky. Prostřednictvím něho postihuji ontologické i epistemologické námitky Cavendishové k charakteru zkoumání přírody členy nově založeného vědeckého společenství – Royal Society. Z tohoto důvodu se zaměřuji rovněž na dílo Micrographia (1665) Roberta Hooka, který pro autorku tuto společnost reprezentuje. Cílem studie není rehabilitovat osobu (...) a dílo Margaret Cavendishové, nýbrž charakterizovat způsob, jímž se pokusila zhodnotit myšlenky nové experimentální, tj. zkušenostní vědy. (shrink)

Článek se zabývá wittgensteinovskou koncepcí následování pravidla na pozadí starých i moderních epistemických distinkcí, od Platónova rozpomínání se přes Kantovu opozici názoru a pojmu po Brandomovo činění něčeho implicitního explicitním.

Tato práce se zabývá možnými přístupy k etice sexuality, jejich klady i zápory. Etikou sexuality zde není míněno moralizování, stejně tak sexualitou není míněn pouze koitus, pohlavní chování je zde míněno v širším významu tedy včetně rozlehlé oblasti lidského svádění, okolků či otálení. Popsány jsou čtyři klasické přístupy k etice sexuality: tradicionalistický, romantický, marxisticko-feministický a liberální, avšak uvážen je i přístup antinatalistický, který vyplývá z asymetrického argumentu Davida Benatara uveřejněného v jeho práci Nebýt či být. Benatarův antinatalizmus totiž vytváří etiku (...) pohlavního chování, v níž pouze sex, který nevede k rozmnožení, může být morální. I když je tento pátý, antinatalistický přístup značně kontroverzní a zdaleka ne intuitivní, extrémnost jeho pozic se příliš neliší od tradicionalistického pohledu, v němž je morální pouze sex k rozmnožení vedoucí, tyto dva přístupy tak lze postavit do přímé opozice jako dvě krajní možnosti uvažování o etice pohlavního chování. Roli střední cesty v takovém řazení potom zaujme liberální přístup, který jako jediný etiku sexuality nevidí jako etiku odlišnou od jiných lidských činností. (shrink)

La filosofía de la técnica propuesta por Heidegger tiene uno de sus hilos conductores en la crisis ecológica. A partir de aquí se pueden señalar sus vínculos con la tradición del marxismo y la economía ambiental, la pro-puesta del decrecimiento y una renovada filosofía de la naturaleza.

Záměr zkoumat metafyziku stoické filosofické školy naráží na řadu problémů. Předně se metafyzikou zabývali zejména nejstarší stoičtí filosofové, především Zénón, Chrýsippos a Kleanthés, ovšem bohužel právě od nich se plně nedochoval žádný spis a tak o jejich filosofických postojích získáváme informace z druhotných zdrojů, jejichž autoři měli často ke stoické filosofii odmítavý postoj. Zároveň se názory těchto myslitelů v určitých bodech rozcházely a stoická filosofie sama procházela vývojem a proměnami, které zprostředkovány jen druhotnými zdroji působí značné interpretační potíže. Přes (...) tyto obtíže se v tomto textu pokoušíme podat přehled základní struktury stoické metafyziky, tak jak se v tomto nejstarším období zformovala, přičemž poukazujeme na některé problémové či sporné otázky. Východiskem je pro naši analýzu pojem tělesa, od něhož docházíme k rekonstrukci třístupňové stoické metafyziky a nejuniverzálnější kategorie „něco“. Následně se věnujeme činnému a trpnému principu tělesnosti a od nich se odvíjejícího metafyzického systému. (shrink)

Pro lidské jednání je důležitý vztah volního a nevolního momentu, svobody a danosti. Ve své práci bych se chtěl zabývat vztahem volního a nevolního momentu v trilogii P. Ricoeura Filosofie vůle (především v jejím prvním dílu). Ricoeur ukazuje odkázanost a propojenost obou momentů ve třech fázích jednání, jimiž je rozhodování, čin a souhlas. Pokud nevolní moment převládne nad volním, propadá člověk zlu. Cílem člověka by mělo být dobro: ovládnutí nevolního momentu vůlí a vztah k druhému člověku. Problematičnost rozdělení světa (...) na dobro a zlo ukazují úvahy F. Nietzscheho v interpretaci P. Kouby. Pro Nietzscheho jsou dobro a zlo nejednoznačné a provázané. Jeho pohled interpretovaný P. Koubou nám ukazuje člověka zcela odkázaného na sebe sama, bez opory v jasném rozdělení světa. Pokusím se důkladněji vyložit Ricoeurův popis volního a nevolního momentu a ukázat, zda a nakolik na něj lze uplatnit Nietzscheho kritiku. Závěrem přiblížím alternativu vůči morálce na jedné straně a relativismu na druhé, kterou ve své interpretaci Nietzscheho nabízí P. Kouba. (shrink)

Tento text se soustřeďuje na prozkoumání vztahu dvou knih Alfreda Northa Whiteheada, Procesu a reality a Funkce rozumu, které byly publikovány ve stejném roce, v roce 1929. Autor textu nejprve představuje Whiteheadovo pojetí spekulativní filosofie, tak jak je představeno na úvodních stránkách Procesu a reality. Poukazuje, že Whitehead pro potřeby konstrukce filosofického schématu odmítl matematickou axiomatickou metodu a metodu rigidního empirismu a představuje Whiteheadovu vlastní filosofickou metodu, metodu deskriptivní generalizace. Ta může být ve stručnosti shrnuta jako imaginativní konstrukce spekulativního (...) schématu, založená na předchozích pozorováních, která je zpětně testována dalšími pozorováními. Text poukazuje na to, že v Procesu a realitě není předvedena imaginativní konstrukce Whiteheadovy filosofie. Jedna z fází deskriptivní generalizace tedy chybí. Text tvrdí, že tuto chybějící fázi deskriptivní generalizace můžeme najít ve Funkci rozumu. (shrink)

Významnou součástí novopozitivistické filosofie byl Carnapův projekt eliminace metafyziky logickou analýzou jazyka, ohlášený ve stejnojmenném článku. Tento projekt směřoval mj. k vytvoření tzv. logické syntaxe jazyka, která by umožňovala odhalit metafyzické věty jako nesmyslné a eliminovat je z vědeckého diskurzu. V tomto textu se nejprve věnujeme Carnapovu vymezení logické syntaxe v historickém kontextu. Následně analyzujeme Carnapovy neúspěšné pokusy logickou syntaxi jazyka zkonstruovat, přičemž ukazujeme, že jeho obtíže při hledání logické syntaxe nejsou nahodilé, ale mají systémovou povahu a souvisí se (...) způsobem, jakým Carnap problém vymezil. Na závěr formulujeme důsledky Carnapova selhání pro jeho filosofický projekt eliminace metafyziky a pro novopozitivismus jako celek. (shrink)

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení (...) posvátného textu Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému etickému paradigmatu. (...) To – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)

Podoba francouzské filosofie druhé poloviny 20. století je silně ovlivněna způsoby koncep- tualizace úlohy těla během vnímání. Tělesnost, která pro vědomí zprostředkovává prožitky, utváří veškeré vztahy člověka k druhým. V díle Simone de Beauvoir je třeba chápat svobodu jako podmíněnou specifickým způsobem prožívání těla člověkem. Cílem tohoto příspěvku je ozřejmit povahu této specifičnosti. Naším výchozím zdrojem k dosažení stanoveného cíle je první novela Beauvoir, Pozvaná (ĽInvitée), kde je v dialozích jednotlivých postav možné nahlédnout nejen povahu specifického způsobu prožívání těla, (...) ale i povahu svobody, která je tímto způsobem podmíněna. (shrink)

Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové (...) hry charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)

Článek se pokouší o koherentní interpretaci Quinových nečetných vyjádření na téma realismus. Autor konstatuje, že Quinovy názory vykazují různorodé tendence: Quine ve svých textech přechází od úvah, které bychom označili za idealistické , k pozici spíš realistické. Článek má dvě části. První je věnována Quinovu chápání positů a jeho tezím o naturalizaci filosofie a imanenci pravdy teorii. Druhá část pak obsahuje úvahu o Quinově známé tezi o nevymezitelnosti reference a jejích důsledcích pro otázku realismu. Autor dochází k závěru, že (...) diskrepance epistemologického a ontologického hlediska, přítomná v mnoha Quinových pracích, vede k permenantnímu rozštěpu dvou hledisek na realitu vnějšího světa, která se zdají být neslučitelná v jedné koherentní filosofické pozici. (shrink)

Tento dokument vznikl po několikaletém studiu díla významného společenskovědního myslitele dvacátého století Friedricha Augusta von Hayeka (vychází též z četby jeho interpretů a některých "inspirátorů") a byl sepsán pro účely závěrečné práce ve vedlejší specializaci Filosofie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Autor se rozebíraným tématům již v několika svých dřívějších statích věnoval. Tentokrát však presentuje ucelenější pohled, jehož cílem je vyložit problematiku s akcentem na vzájemné souvislosti jevů a myšlenek. Pro přehlednost je text strukturován do kapitol. Po krátkém (...) úvodu se věnuje vymezení fundamentálních (Hayekem resolutně od sebe odlišovaných) pojmů, kterými jsou spontánní řád a organizace. Navazuje kapitola upozorňující na počátky konstruktivistického racionalismu, resp. na myšlení René Descarta, Hayekem označovaného za filosofa stojícího u zrodu neomezené víry v rozum. Další kapitola je věnována Davidu Humovi, jehož teze Hayek častokrát "nadšeně cituje" a který poskytuje "oporu" jeho anti-racionalistickému přístupu. Poté se text soustředí na spontánní řád trhu (zejména pak na otázku spravedlnosti a svobody) a presentuje Hayekův významný koncept ve společnosti rozptýlených znalostí. Nakonec autor krátce diskutuje dnešní uplatnění Hayekova rozsáhlého odkazu. Předkládaná práce se primárně zaměřuje na ideu, která jednoznačně prostupuje celým Hayekovým dílem a poskytuje mu zcela zásadní argument pro vysvětlování jevů ve společnosti, totiž na ideu omezenosti našeho poznání. Cílem příspěvku je upozornit na Hayekovo myšlení prostřednictvím vybraných témat, přičemž se v případě těchto soustředit na kritickou reflexi hranic rozumu s poukazem na její význam a důsledky. (shrink)

Poté, co je ve studii podán obraz Humovy osobnosti na pozadí jeho doby, jsou v ní rozvíjeny následující teze: I. Smyslem a cílem veškerého Humova filosofování (zejména jeho popření ontologického statusu kategorií substance a kauzality a jeho teorie mravních citů) je připravit půdu pro skeptickou destrukci veškerých tvrzení týkajících se existence a přirozenosti Boží a pro zdůvodnění pojetí, v souladu s nímž může člověk žít mravně bezúhonným životem i bez jakékoliv opory v náboženském transcendentnu. II. Všechny silně nekonsistentní momenty Humovy (...) filosofie jsou sjednoceny (obvykle perfidně utajovaným) účelem, jímž je vyvrátit náboženství z kořene; právě z onoho vrcholného bodu "syntézy" lze uchopit jejich smysl a - zároveň také jinak neuchopitelnou jednotu Humovy filosofie. III. Popření ontologického statutu kategorie substance traktované v kontextu řešení problematiky teleologického důkazu Boží existence, rezultuje u Huma (takřka s železnou logikou) v anticipační nástin fundamentálních myšlenek evolučního přístupu a teorie samoorganizace, které s velkou pravděpodobností přímo ovlivnily pojetí Charlese Darwina. (shrink)

Studie se pokouší objasnit výchovu z hlediska možností, jež pro rozvoj člověka získal revoluční boj dělnické třídy a jeho výsledek - socialistická společnost. Výchovu pojímá jako proces analyzovatelný pouze ze stanoviskamarxistické filosofie. První kapitola chápe historii člověka jako základ pro zkoumání výchovného procesu, druhá se zabývá člověkem jako rezultátem vlastní životní aktivity. Třetí, jádro práce, vymezuje výchovný proces. Čtvrtásleduje jeho průběh a pátá hodnotí moc výchovy.

L’ipotesi di un primato ontologico della categoria della “relazione” (il pros ti aristotelico) – dunque di una costituzione intrinsecamente relazionale dell’essere stesso di ciò che è – attraversa l’intera vicenda del pensiero occidentale, fondendo a volte la propria storia con quella, altrettanto intricata e controversa, di cui la scoperta del “trascendentale” si è resa protagonista prima e dopo Kant. Essa sembra caratterizzarsi anzitutto per un’impronta polemica nei confronti di ogni ontologia che metta capo ad una visione statica della sostanza, del (...) soggetto e del fondamento, concepiti come sistemi di riferimento chiusi ed autocentrati. Tuttavia non è facile identificare e raccogliere in unità, sulla sola traccia di quest’impronta, gli autori e le forme in cui l’ipotesi ha trovato storicamente espressione. Più che a particolari autori ed a particolari filosofie, nell’espressione “ontologie della relazione”, che dà il titolo alla parte monografica di questo fascicolo, il plurale allude alla ricorrenza di una particolare direzione di ricerca e di scavo critico che, in vario modo operante, in varie forme iterata e rifratta nella storia del pensiero, merita forse di essere per se stessa, infine, posta a tema. (shrink)

Česká filosofka Albína Dratvová (1892–1969) je připomínána především pro své práce z filosofie přírodních věd a jako autorka řady učebnic filosofie a logiky pro střední školy. Významnou část jejího myšlenkového odkazu tvoří také publikace antropologicko-etické. Mezi nimi má důležité místo knížka Duše dnešní ženy. Autorka v ní vychází z vlastní zkušenosti a vlastních zážitků a věnuje se významu a úkolům duševní činnosti žen v nových podmínkách a formách ženské aktivity. Jemná analýza duševní situace žen je i výzvou a (...) návodem pro nalezení smyslu života. (shrink)

Cílem textu je načrtnout ty rysy filosofie Johna Searla, které ji činí objektivním, v jistém smyslu empirickým zkoumáním, jehož předmětem je náš vědomý či mentální život a jeho intencionalita. Searlův přístup k tomuto fenoménu není zcela naturalistický, neboť je pro něj podstatná tzv. perspektiva první osoby. Chápání vědomého života jako přírodního fenoménu se projevuje jiným způsobem: především tak, že chápe intencionalitu jako evolučně rozvrstvenou.

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým (...) pluralistickým variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Pojmy data, informace či metadata jsou vázány k teorii informace, která je v nejobecnější rovině součástí novověké vědecké tradice a v mnoha ohledech vychází z tradice analytické tradice. Příspěvek přináší rekapitulaci těchto východisek i vývoje analytické filosofie včetně vyústění v jazykový relativismus daný obratem v této filosofické tradici. Jazykový relativismus je v příspěvku následně vztažen i na problematiku dat a metadat. Metadata nejsou v žádném ohledu absolutním popisem datových objektů, vždy jsou závislá na dalších metadatech v pozadí a daném (...) kontextu. S daty a metadaty je třeba pracovat čistě instrumentálně. Metadata jsou nástroj pro práci s datovými objekty a jejich možnosti použití a tedy i omezení jsou dány právě touto instrumentalitou. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy (...) nově založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

Studie předkládá interpretaci souboru článků, které Jan Patočka uveřejnil na počátku své filosofické kariéry a v nichž programově vyložil vlastní stanovisko k problematice historického poznání a smyslu dějin. Na základě výkladu Patočkových statí studie konstatuje, že soubor ve svém celku připravuje předložení ucelené filosofické koncepce a že jeho prostřednictvím Patočka přispěl k soudobé diskusi, „sporu o smysl českých dějin“. Studie nejprve nabízí představení tohoto sporu a jeho dobového kontextu a argumentuje, že tato souvislost má podstatný význam pro porozumění Patočkovým textům. (...) Na základě toho poté studie shrnuje Patočkovu interpretaci hlavních zainteresovaných argumentačních pozic a kritiku, kterou vůči nim snáší. V následujícím kroku studie předkládá interpretaci Patočkova vlastního pojetí dějin. Na závěr představuje východisko tohoto pojetí, Patočkovu koncepci člověka. The paper proposes an interpretation of a set of articles published by Jan Patočka at the beginning of his philosophical career, in which he programmatically sets forth his point of view of the problem of historical knowledge and the meaning of history. Based on the reading of the texts the paper arrives at the conclusion that this collection as a whole anticipates a comprehensive philosophical concept and that by means of these texts Patočka contributed to the discussion of the day, “the dispute over the meaning of Czech history”. The paper begins by presenting the dispute as well as its contemporary context and argues that this link bears essential significance to the understanding of Patočka’s texts. On this basis it then summarizes Patočka’s interpretation of the different parties of the argument and the critique to which he submits them. In the next step the paper presents Patočka’s interpretation of his own conception of history. It concludes by an exposition of the basis of this conception, Patočka’s concept of man. (shrink)

Článek se zabývá Wittgensteinovou tezí, že se logika musí postarat sama o sebe, na pozadí jeho filosofických metod. Důraz je kladen zejména na metodu “přehledného znázornění” s úmyslem podat takové znázornění pro celek Wittgensteinovy filosofie v jeho souvislém vývoji od studia logické formy znázornění k pluralitě forem životních. Jádro článku tvoří diskuse tří principů čistého rozumu, zákonů identity, indukce a sporu, z wittgensteinovského úhlu pohledu. Poslední oddíl je věnován Wittgensteinově úvodní tezi a jeho filosofii v širším kontextu filosofických trendů, (...) které je formovaly, se zvláštním zaměřením na Kantův idealismus a pragmatismus Williama Jamese. (shrink)

Při výběru z teorií, které bychom mohli aplikovat na problém, jímž se zabýváme, je pro nás účinnost jejich použití jedním z nejdůležitějších kritérií. Jinými slovy, naše hodnocení teorií se odvíjí o jejich schopnosti řešit problémy. V tomto eseji nejprve ukáži, jaké druhy problémů jsou pro sociální vědy klíčové, a s pomocí strukturalistické kritiky funkcionalismu nabídnu ilustrace těchto problémů. Budu přitom tvrdit, že Lévi-Straussovy přísliby spojené s jeho metodou nebyly nikdy naplněny a že je strukturální antropologie neuspokojivá.

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)