Abstract

Příspěvek je zamyšlením nad proměnami sebepojetí logiky v závislosti na proměnách obrazu světa a kosmologii. Pro Platóna jde o uspořádání bludných cest v nitru, přičemž vzorem jsou zde dokonalé dráhy planet – mikrokosmos se má uspořádat podle vzoru makrokosmu. Jistým vrcholem tohoto pojetí je Aristotelés, pro něhož je zákon vyloučeného třetího základním principem vůbec a platí tedy nejen pro dokonalý nadměsíční, ale je východiskem i pro zkoumání podměsíčního světa. Proměny sebepojetí logiky v novověku lze chápat i na základě toho, že kosmos je od Descarta chápán především jako res extensa a pro zkoumání takového kosmu se „hodí“ spíše matematika. Na druhé straně zde velmi vlivně působí Kantův kopernikánský obrat, který bychom metaforicky mohli shrnout tak, že dráhy planet se řídí podle drah našeho myšlení. Po zpochybnění kantovské představy o jednotnosti a univerzálnosti racionality je tak ve 20. století legitimována stále se rozrůstají pluralita logických systémů.