Abstract
Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních institucí. Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska.