Abstract

V obecném povědomí je Friedrich Nietzsche považován za jednoho z největších apologetů války v dějinách lidského myšlení. Avšak skutečnost je jiná, pokud chápeme fenomén války u Nietzscheho v celkovém kontextu jeho myšlení. Nietzsche válce rozumí ve třech rovinách. Prostřednictvím motivu vůle k moci chápe boj obecně jako metafysický princip; v motivu nadčlověka vystupuje válka jako boj se sebou samým, sebevytváření; teprve v motivu střetávání dvou typů morálek (panské a rabské) hovoří o válce jako důležitém prostředku - až zde ji Nietzsche do jisté míry adoruje jako dějinotvorný činitel. Cílem příspěvku je ukázat provázanost těchto úhlů pohledu a jejich vzájemné do-sebe-přecházení.