Abstract

V této práci představuji a analyzuji stěžejní část diskuse, která vznikla mezi mysliteli inspirovanými psychologickým situacionismem a obhájci konceptu morálního charakteru, který se objevuje v aristotelské myšlenkové tradici. Jádrem této diskuse je otázka, zda zůstává tento koncept empiricky adekvátním ve světle nedávných poznatků sociální a kognitivní psychologie. Tedy zda představuje dostatečně významný determinant chování navzdory působení situačních faktorů, jakými jsou sociální nátlak, momentální mentální nastavení či pouze špatné počasí. Přičemž musí být natolik významným determinantem, aby bylo smysluplné v praxi věnovat cenné zdroje na jeho kultivaci v rámci výchovy a vzdělání.