Abstract

Základním rysem Toulminova pojímání racionality bylo to, že ji odmítl ztotožnit s formální logikou. Racionální bylo pro něj takové chování a myšlení, které dokázalo registrovat změnu prostředí a reagovat na ni tím, že se jí přizpůsobí. Takový způsob myšlení však nebyl pro vědu vždy samozřejmý. Toulmin se tak připojoval ke skupině filozofů vědy, jako byli K. R. Popper nebo T. S. Kuhn, kteří starší pojetí racionality také kritizovali. Tím však není řečeno, že s nimi souhlasil ve všem. Zvláště ve své knize Kosmopolis Toulmin zkoumal, kdy se jím kritizovaný způsob myšlení ve vědě prosadil. Vychází mu zlom mezi 16. a 17. stoletím, kdy starší způsob myšlení, který ukazuje zvláště na Montaignovi, ustupuje novému, který je daleko striktnější a především netolerantní. Toulmin doporučuje, abychom se dnes vrátili k některým prvkům renesančního humanismu a jeho způsobu diskuse. Svým způsobem to dělá i při svém výkladu vývoje vědy. Zde kritizuje především Kuhna za jeho pojem vědecké revoluce. Sám si za vzor myšlení bere Darwinovu teorii a svým způsobem i anglosaské právo založené na precedentech, případně i technické myšlení. Problém vývoje nutí Toulmina zabývat se otázkou kontinuity a změny ve vědeckém myšlení. To vysvětluje pomocí pojmu vědecké disciplíny, aby nakonec dospěl k tomu, že i tento dílčí pojem je aplikací problematiky kulturních univerzálií v kulturní antropologii na vědu. - Toulmin psal v době rozmachu postmodernismu. Jeho zásluhou je, že ačkoli reagoval na řadu problémů, na které postmodernisté narazili, dokázal se s nimi vyrovnat jiným způsobem než oni.