Článek reflektuje Hayekovy výklady o povaze pravidel. Ukazuje, že jeho pojetí pravidel je extrémně široké a vazba mezi pravidly a pravidelnostmi je nepřijatelně úzká. Následně je nastíněno alternativní - užší - vymezení pojmu pravidla. Nakonec je podrobeno kritice Hayekovo příliš úzké chápání pojmu normativních pravidel a je navrženo jeho širší vymezení.

Táto kritická štúdia sa zameriava na problematiku spolupráce a pravidiel, diskutovanú Jaroslavom Peregrinom v knihe Človek a pravidla. Okrem extenzívneho exkurzu do osnovy Peregrinových hlavných myšlienok a argumentov budú systematicky analyzované niektoré kľúčové otázky patriace do tejto interdisciplinárnej teoretickej oblasti, pričom sa kriticky posúdia niektoré prvky Peregrinovho špecifického prístupu. Konkrétne, budem argumentovať, že Peregrinom preferovaná koncepcia pravidla - ako propozičného poznania, že niečo by malo nejako byť - nemôže dobre slúžiť jeho zámerom, ak chce udržať jeho evolučný prístup (...) k pravidlám. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému etickému (...) paradigmatu. To – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)

This article strives to provide an original conceptual frame- work that should open a way to clarification of general philosophical debates on rules and norms. It makes a clear distinction between rules understood as social facts grounded on specific relation- ships between social subjects and rules understood as linguistic entities. Norms are taken as specific social rules and divided into three different types: social constitutive norms, particular constitutive norms, and institutional norms. Attention is also devoted to relation between normality and (...) normativity, to the role of permissions and to specific features of technological ‘rules’. In the last part of the article the outlined conceptual apparatus is employed for analysis of two passages from Wittgenstein’s Investigations. (shrink)

This article strives to provide an original conceptual frame- work that should open a way to clarification of general philosophical debates on rules and norms . It makes a clear distinction between rules (and norms) understood as social facts grounded on specific relation- ships between social subjects and rules (norms) understood as linguistic entities. Norms are taken as specific social rules and divided into three different types: social constitutive norms, particular constitutive norms, and institutional norms . Attention is also devoted (...) to relation between normality and normativity, to the role of permissions and to specific features of technological ‘rules’ . In the last part of the article the outlined conceptual apparatus is employed for analysis of two passages from Wittgenstein’s Investigations. (shrink)

Two kinds of individuals are distinguished: abstract and concrete. Whereas abstract individuals belong to our conceptual sphere, concrete individuals (i.e. particulars) individuate the world of matter. A subject inquiring the external world projects abstract individuals onto the concrete ones (i.e. pieces of matter). Our theory offers a solution to various ontological and epistemological puzzles concerned with individuals, e.g., the Ship of Theseus, Polish Logician, problems with reidentification, or proper names.

Když Bůh stvořil Adama, pošeptal mu do ucha: Ve všech kontextech jednání budeš brát v potaz pravidla, byť by to mělo být jenom pravidlo, že se máš pídit po pravidlech, která bys mohl brát v potaz. Přestaneš-li brát v potaz pravidla, budeš chodit po čtyřech.

Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové hry (...) charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)

Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet (...) tak, aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá. (shrink)

Článek se zabývá wittgensteinovskou koncepcí následování pravidla na pozadí starých i moderních epistemických distinkcí, od Platónova rozpomínání se přes Kantovu opozici názoru a pojmu po Brandomovo činění něčeho implicitního explicitním.

Studie se zabývá proměnou přístupu k vytváření vědeckých poznatků. Tradiční epistemologie vědy založená na metodě indukce či dedukce představuje abstraktní formálně-logicky strukturovaný a atemporální konstrukt. Ve světle komplexně-systémového přístupu se však tento konstrukt jeví jako nepřátelský vůči snaze pojímat vědu jako dynamický kognitivní systém. Ve studii je hájen právě komplexně-systémový přístup, neboť je schopen obsáhnout nezpochybnitelný sociální a historický rozměr vědy a stejně tak psychologické schopnosti jednotlivců, respektive skupin. Týmová spolupráce je z hlediska stále se zvyšující komplexity vědy zcela (...) nezbytná a běžné statické formální modely vědy nejsou schopny tyto její aspekty reflektovat. (shrink)

Článek se věnuje argumentu kluzkého svahu a otázce, jak jej identifikovat a hodnotit. Argument kluzkého svahu je využíván v rámci praktického uvažování a v dialogu, svou strukturou odpovídá negativnímu argumentu z důsledku, má v zásadě defeasibilní povahu a je často účinný při snaze přenést důkazní břemeno na stranu oponenta. Hodnocení argumentu kluzkého svahu je založeno na kontextu dialogu spíše než na hodnocení jeho deduktivní či induktivní správnosti.V příspěvku jsou představeny čtyři typy argumentu. Zaprvé argument kluzkého svahu typu sorites, jehož označení (...) odkazuje k paradoxu sorites neboli paradoxu hromady. Argument kluzkého svahu typu sorites je ve své podstatě kombinací argumentu ad absurdum a sofismatu polyzeteseos. Zadruhé kauzální argument kluzkého svahu, který se zakládá na předpovědi série událostí. Tento typ argumentu je často označován jako teorie domina či dominový efekt. Nicméně, ať už jej pojmenujeme jakkoli, zásadní pro jeho identifikaci, analýzu a hodnocení je fakt, že se jedná o předpověď budoucího stavu věcí. Předpověď více či méně pravděpodobnou, zakládající se na slabých či silných předpokladech. Zatřetí precedentální argument kluzkého svahu, který se objevuje v diskuzích o možnosti změny současného pravidla či platné normy. Argumenty založené na precedentu obecně souvisí s usuzováním na základě konkrétního případu. Precedentální argument kluzkého svahu využívá podobnosti mezi případy, a je tedy založen na analogii. A posledním, čtvrtým typem argumentu kluzkého svahu, kterému se příspěvek věnuje, je tzv. plný argument kluzkého svahu či kombinovaný argument kluzkého svahu. (shrink)

Jaký obraz člověka nabízejí současné společenské a humanitní vědy? Tato otázka je středobodem zájmu autorského kolektivu, v němž má své zastoupení sociologie, antropologie, filosofie, historiografie, andragogika, psychologie i evoluční biologie. Ač je publikace jako celek svým zaměřením především teoretická, v jednotlivých kapitolách nalezneme množství konkrétních příkladů z reálného světa: od umění a vážení přes čtverylku a hokej až po panenku Barbie či vztah lidí k horám. Kniha ukazuje, že obrazy člověka v různých oborech nejsou zcela nesourodé, ale že naopak umožňují (...) vzájemné obohacení. Nejde o soupeřící „pohledy“ na tentýž předmět zájmu, ale spíše o možnost mezi jednotlivými společenskovědními „hrami“ svobodně volit – s vědomím toho, že každá z nich má nejen své meze a pravidla, ale i svůj vlastní půvab. (shrink)

Tato studie se zabývá problémem metody v kritické teorii. Nejprve zkoumá ustavující texty, v nichž založili Horkheimer a Marcuse kritickou teorii jako dialektický a materialistický přístup k analýze kapitalistické společnosti adekvátní její objektivně-abstraktní povaze. Stať diskutuje též Hegela a Marxe, nejdůležitější předchůdce frankfurtské školy, a způsob, jímž kritická teorie čerpá z jejich děl. Dále příspěvek obrací svou pozornost k Adornovým metodologickým postulátům, jež vyústily v analytické kategorie „reálné abstrakce“ a „objektivní konceptuality“. Reichelt a Backhaus vyšli z Adorna, jehož byli (...) žáky, a interpretovali v tradici kritické teorie Marxovo dílo jako úsilí o zachycení určité kvality procesu inverze, v němž je práce, lidská moc ustavující společnost, nahrazena sociálním panstvím kapitalistických abstrakcí, které degradují její tvůrčí potenciál. Nové čtení Marxe dále analyzuje mizení smyslovosti v říši nadsmyslné reality kapitálu jako vůdčí hegeliánský motiv v celé Marxově práci. The essay deals with the problem of method in Critical theory. Firstly, it explores the constituent texts in which Horkheimer and Marcuse founded Critical theory as a dialectical and materialist approach for analysing capitalist society in terms of its objectively-abstract nature. It discusses its most important predecessors – Hegel and Marx – and the way critical theory is based on their works. Secondly, the essay turns its attention to Adorno's methodological postulates that resulted into analytical categories of ‘real abstraction’ and ‘objective conceptuality’. Building upon Adorno, their mentor, Reichelt and Backhaus interpreted, in the tradition of critical theory, Marx's oeuvre as an endeavour to catch determinate quality of the process of inversion in which labour, humanity's constituent power, is displaced and demoted by the social domination of capitalist abstractions. The neue Marx-Lektüre further analyses the disappearance of sensuousness in the realm of supersensible reality of capital as the defining Hegelian motive in Marx. (shrink)

Tereza Matějčková se ve své knize vztahuje k literárním obrazům světa: komentuje Hegelovy filozofické výklady literárních děl (Sofokles, Diderot, Goethe, Schiller) nebo interpretuje literární díla autorů 20. století (Semprún, Jünger, Marguerite Yourcenar). Její komentáře a interpretace se dotýkají problémů a témat, které podstatně spoluvytvářely esteticko-uměleckou a kulturně-politickou mentalitu umělecké avantgardy 20. století (zejména surrealismu) a moderny. Ve svém článku se věnuji třem tématům: 1) Metafoře Theatrum mundi, kterou si Tereza Matějčková zvolila jako název 8. kapitoly své knihy; 2) problému zla, (...) násilí a „abstraktní existence“ v moderně a zejména v surrealismu; 3) konceptu „nových mytologií“ a „lyrizace světa“ v estetických esejích Karla Teigeho. (shrink)

Tato studie se věnuje výkladu násobení podle čtyř nejstarších latinských středověkých autorů, kteří sepsali své texty o početních úkonech na abaku kolem roku 1000, tedy podle Gerberta z Remeše (Pravidla pro počítání na abaku, Regulae de numerorum abaci rationibus), Herigera z Lobbes (Pravidla počítání na abaku, Regulae numerorum super abacum), Abbona z Fleury (Komentář k Victorioně spisu Calculus, In Calculum Victorii commentario; resp. tzv. Abbonův abakus, Abbonis abacus) a Bernelia mladšího z Paříže (Kniha o abaku, Liber abaci). Po (...) představení, vysvětlení a srovnání pravidel pro násobení podle těchto spisů následuje v příloze originální znění a překlad Herigerových, Gerbetových a Abbonových pravidel pro násobení. (shrink)

Text se věnuje možnosti uspokojivé epistemologie matematického platonismu: otázce, jak je možné získat znalost o entitách, které jsou abstraktní a na mysli nezávislé. První část textu se zaměřuje na vymezení platonismu a formulaci epistemologických námitek, představuje námitky Paula Benacerrafa a Hartryho Fielda. Ve druhé části je představena a analyzována matematická intuice postulovaná Kurtem Gödelem. Gödelova epistemologická strategie je upřesněna pomocí otázek: (1) O jaký typ intuice se jedná? (2) Jedná se o spolehlivý zdroj znalosti? (3) Podává Gödel nějaké vysvětlení (...) mechanismu intuice? (shrink)

Keď sa ľudia nachádzajú medzi inými, správajú sa viac prosociálne, morálne a štedro. Čo však môže ovplyvniť ich správanie v momente, keď sú sami? Aby sa správali ako medzi inými? Jedna z možností môže byť vyvolať pocit, že sa niekto pozerá. Tento účel môže splniť aj obyčajné zrkadlo. Naše výskumy podporujú vplyv zrkadla na dodržiavanie pravidla na súboroch dospelých a detí. V obidvoch experimentoch prítomnosť zrkadla zvyšovala šancu na dodržiavanie stanoveného pravidla. Ako však niečo tak jednoduché ako zrkadlo (...) môže ovplyvniť správanie? Jeden z prístupov tvrdí, že vizuálny stimul spustí automatickú percepciu „niekto sa pozerá“, aj napriek tomu, že je to iba odraz v zrkadle. Ďalší možný prístup vychádza z predpokladu, že na seba upriamená pozornosť vyvoláva sebauvedomovanie, pričom sa zviditeľňuje prípadný rozpor medzi konaním a štandardom. Porušenie pravidla v takom momente by mohlo ohroziť sebaúctu. V treťom prístupe autori vychádzajú z princípu negatívnej spätnej väzby. Nakoniec by sme radi spomenuli naše experimenty a navrhli ďalšie možnosti skúmania v tejto oblasti. (shrink)

Keď sa ľudia nachádzajú medzi inými, správajú sa viac prosociálne, morálne a štedro. Čo však môže ovplyvniť ich správanie v momente, keď sú sami? Aby sa správali ako medzi inými? Jedna z možností môže byť vyvolať pocit, že sa niekto pozerá. Tento účel môže splniť aj obyčajné zrkadlo. Naše výskumy podporujú vplyv zrkadla na dodržiavanie pravidla na súboroch dospelých a detí. V obidvoch experimentoch prítomnosť zrkadla zvyšovala šancu na dodržiavanie stanoveného pravidla. Ako však niečo tak jednoduché ako zrkadlo (...) môže ovplyvniť správanie? Jeden z prístupov tvrdí, že vizuálny stimul spustí automatickú percepciu „niekto sa pozerá“, aj napriek tomu, že je to iba odraz v zrkadle. Ďalší možný prístup vychádza z predpokladu, že na seba upriamená pozornosť vyvoláva sebauvedomovanie, pričom sa zviditeľňuje prípadný rozpor medzi konaním a štandardom. Porušenie pravidla v takom momente by mohlo ohroziť sebaúctu. V treťom prístupe autori vychádzajú z princípu negatívnej spätnej väzby. Nakoniec by sme radi spomenuli naše experimenty a navrhli ďalšie možnosti skúmania v tejto oblasti. (shrink)

Cílem knižní studie je postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní pamět' určitého kolektiva a současně je také prostorem pro individuální tvořivost znalců. Literární historiky, teoretiky, kritiky či učitele interpretuje jako aktivní účastníky řečových her, kteří musí své názory a koncepty formulovat a prosazovat v kooperaci a konkurenci s (...) ostatními, což je také nutí volit jisté role a strategie. A protože si je vědom také toho, že pravidla hry jsou v čase proměnná, zachycuje rovněž posuny v myšlení o literatuře od pozitivistického důrazu na fakta přes víru, že klíčem k poznání je volba správné metody, tedy obecně aplikovatelného postupu, až po současnou konceptuální literární vědu, která hodnotově preferuje jednorázové demonstrace novosti, kreativity a neopakovatelné jedinečnosti. Vychází v edici Literární řada. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Článek se zabývá různými možnými úhly pohledu na problém závislosti, nakolik je relevantní pro filosofii. Nejprve diskutuje vztah mezi závislostí a akrasií; poté navrhuje další směry analýzy závislosti jakožto komplexního problému aktérova postoje k možnostem vlastní existence a pravidlům her a kontextů, v nichž se pohybuje.The paper deals with various possible points of view on the problem of addiction, as far as it is a relevant philosophical topic. It discusses first the relationship between addiction and akrasia; then it suggests other (...) directions for the analysis of addiction as a complex problem of the agent’s stance to the possibilities of her/his own existence and to the rules of the games and contexts within which she/he acts. (shrink)

Kuhn byl stoupencem tzv. „relativizovaného apriori". Apriori se nevyznačuje apodiktičností; zachovává si však stále konstitutivní funkci pro předmět poznání. Poznávající subjekty musí znát významy „paradigmatických propozic" proto, aby měli zkušenost. Zkušenost se neredukuje na vnímání. S Fleckem řečeno, pro vidění je dívání se jen nutnou, nikoli však dostatečnou podmínkou; je nadto nutné i vědět. Paradigmatické propozice se tak stávají podmínkou veškerého poznání, které je jimi „nasyceno". Různým paradigmatům respektive teoriím proto odpovídají různé zkušenosti. Paradigmata však nejsou na zkušenosti zcela nezávislá. (...) „Paradigmatické propozice" mají zkušenostní původ. Jedná se, s Poincarém řečeno, o hypotézy, které byly povzneseny do statutu principů. Jinak řečeno, role „zkušenostního vstupu" v poznání je poněkud paradoxní: vstup motivuje tu část poznání, která je na něm nezávislá a která jej podmiňuje. (shrink)