Článek se zabývá vybranými aspekty dvou známých publikací o mnohosti světů a mimozemském životě, které vyšly na konci 17. století. Jedná se o Entretiens sur la pluralité des mondes Bernarda de Fontenelle a Cosmotheoros Christiaana Huygense. V první části se článek soustředí především na to, jak oba autoři chápou postavení člověka v obydleném a neohraničeném univerzu. Fontenelle a Huygens poskytují ve svých textech přesvědčivé vyvrácení často opakované představy, že idea neohraničeného vesmíru probouzela v novověkých lidech hrůzu a obavy. Ve skutečnosti (...) pro ně neohraničený vesmír znamenal oslavu rozumu, který se dokáže vymanit z geocentrické pověry a antropocentrismu. Současně se v protoosvícenském duchu jednalo i o oslavu vesmírné všudypřítomnosti rozumu. Ve druhé části se článek zabývá tzv. kognitivními vášněmi: zejména strachem, úžasem a zvědavostí. Analýza děl Huygense a Fontenella potvrzuje některé poznatky Lorraine Dastonové a prohlubuje je. Ukazuje se, že na konci 17. století strach i obdiv byly již jednoznačně chápány jako projev nevědomosti a zaostalosti, ačkoliv dříve byly spojovány se zbožností a počátkem filosofování. Proti tomu dříve odsuzovaná zvědavost se stala legitimní, ba dokonce žádoucí vlastností opravdového badatele. (shrink)

This article focuses on how early modern astronomers and historians conceptualised the course of the history of astronomy. The aim is to describe the transition from the idea of closed historical cycles to the theory of infinite progress in astronomy. The cyclical Renaissance concept of the history of astronomy is addressed, highlighting in particular the emphasis placed by Protestant astronomers on the reliance of the history of astronomy on God. This is followed by a discussion of the theory of the (...) origin of astronomy as proposed by 17th century astronomers; and then a clarification of the unusual combination of the cyclical and linear approaches, which emerged in the historiography of astronomy in the 17th century. The article concludes with a brief outline of the transition to the concept of infinite progress that occurred at the end of the 18th century. (shrink)

Moderní evropská kultura o sobě ráda prohlašuje, že se na svou nynější intelektuální, kulturní a vědeckotechnickou úroveň dostala díky tomu, že se osvobodila od předsudků a iluzí. Jednou z nejčastěji zmiňovaných iluzí se stal geocentrismus vykládaný obvykle jako projev naivní touhy člověka postavit se do středu vesmíru. V této studii ukazuji, že geocentrismus se v antice, středověku ani renesanci nepojil s představou lidské výlučnosti v kosmu. Z kosmologického hlediska byla Země kloaka světa a z teologického hlediska byla Země působištěm ďáblovým. (...) Teprve Koperníkova reforma astronomie rozbila dosavadní distribuci dignity v kosmu a přinesla odlišné zhodnocení Země a středu světa. A geocentrismus začal být napadán právě jako projev naivního a infantilního antropocentrismu, který v nekonečném vesmíru obydleném miliony inteligentních bytostí, nemá smysl. (shrink)

Moderní evropská kultura o sobě ráda prohlašuje, že se na svou nynější intelektuální, kulturní a vědeckotechnickou úroveň dostala díky tomu, že se osvobodila od předsudků a iluzí. Jednou z nejčastěji zmiňovaných iluzí se stal geocentrismus vykládaný obvykle jako projev naivní touhy člověka postavit se do středu vesmíru. V této studii ukazuji, že geocentrismus se v antice, středověku ani renesanci nepojil s představou lidské výlučnosti v kosmu. Z kosmologického hlediska byla Země kloaka světa a z teologického hlediska byla Země působištěm ďáblovým. (...) Teprve Koperníkova reforma astronomie rozbila dosavadní distribuci dignity v kosmu a přinesla odlišné zhodnocení Země a středu světa. A geocentrismus začal být napadán právě jako projev naivního a infantilního antropocentrismu, který v nekonečném vesmíru obydleném miliony inteligentních bytostí, nemá smysl. (shrink)

Recenze knihy:Duris, Pascal, Quelle Révolution Scientifique? Les sciences de la vie dans la querelle des Anciens et des Modernes (XVIe-XVIIIe siècles), Hermann, Paris 2016.

Recenze knihy:Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha. Přel. Jakub Hlaváček, komentáře Vladimír Karpenko, Ivo Purš, Martin Žemla, Trigon, Praha 2017.

Článek představuje renesanční pohled na původ vědění. Renesanční doba totiž oživila starou představu pocházející z antiky, že pravda byla zjevena na počátku lidských dějin bohem či bohy. Tato idea dávné moudrosti (prisca sap.) přetrvávala během středověku, ale novou brizanci získala po koncilu ve Ferraře a Florencii. Tam se totiž objevil byzantský filosof Pléthón, který se domníval, že nejstarším mudrcem byl Zoroaster. Další genealogie mudrců najdeme u největších představitelů renesančního platonismu – M. Ficina a Pica della Mirandola. Ficino preferoval nejdříve posloupnost, (...) v níž byl prvním Hermés, pak se přiklonil k variantě, kde byl první Zoroaster. Podobné úvahy se objevují i u Pica a dalších autorů. Vždy jde ale o to, že současný stav společnosti a vědění je špatný a pro pravou pravdu je nutné obrátit se do dávné minulosti lidského rodu. (shrink)

ABSTRACTThis paper deals with the book Cosmotheoros, in which Christiaan Huygens presented his concept of a universe made up of many inhabited planets. Recent interpreters of this work have focused especially on cosmological issues presented in the book. Cosmotheoros, however, comprises also various philosophical ideas. In this paper I want to focus on the concept contemplator coeli – stargazer. The stargazer was the embodiment of the philosophical ideal of the contemplative way of life that appeared in classical philosophy and astronomy. (...) I want to argue that Huygens followed on from the idea of the stargazer and used it in his hypothetical construction of extra-terrestrial life. At the same time, however, he altered this idea in such a way that it corresponded better to the ideals of science at the end of the seventeenth century. In Huygens’ concept, the noble contemplator coeli turned into the modern scientist who works with other scientists on the advancement of mankind’s knowledge of nature. Huygens’ stargazers are a good example of how strikingly the basic assumptions of knowledge of nature in the early modern period changed with regard to classical antiquity. (shrink)

Jan Čížek, Komenský a Bacon: Dvě raně novověké cesty k obnově vědění, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2017, 214 s.

Recenze knihy:Mikuláš Koperník, O obězích nebeských sfér. První kniha. Přel. Zdeněk Horský. Ed. Vojtěch Hladký. Pavel Mervart, Praha – Červený Kostelec 2016, 248 stran.

Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imagina­tivní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti bylo (...) hořké odha­lení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemo­logická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti. (shrink)

This article attempts to explain Descartes's understanding of the possibilities, objectives, and functions of scientific knowledge in the Principia philosophiae. In the standard interpretation the scientific system in the Principia is constructed deductively, but a deeper examination shows that Descartes's understanding very much resembles the voluntarism of late medieval nominalist theology. He emphasizes the contingency of the created world, which at every moment is dependent on the power of God that sustains it. Descartes further believes that the infinite God is (...) inaccessible to finite beings, and therefore it is not possible to substantiate scientific knowledge by injecting human reason into the ideas of God, as is the case with Kepler and Galileo. (edited). (shrink)

Recenze: Matjaž Vesel, Copernicus: Platonist Astronomer-Philosopher. Cosmic Order, the Movement of the Earth, and the Scientific Revolution. Frankfurt am Main: Peter Lang 2014, 541 s.