Na úvod připomínám medailon Josefa Zumra k Lubošovým šedesátinám ve Filosofickém časopisu 1995, jako doklad, že našeho tehdejšího vedoucího katedry si vážili nejen filosofové z Brna. Luboš se narodil ve stejném roce jako já, ale středoškolská studia stihl dokončit o rok dříve. Tak se stalo, že jsem se s ním v roce 1950 na Filosofické fakultě setkal jako s učitelem- -asistentem (na jeho přednášce z etiky) a on se mnou jako s jedním ze svých prvních univerzitních posluchačů filosofie. Když jsem (...) s ním od roku 1954 působil na jedné katedře, setkávali jsme se nejen „služebně”, ale i jako kamarádi mimo školu; nezapomenutelné mi zůstávají např. naše zájezdy na slovenskou chalupu k Pavlu Páclovi, kde jsem se utvrzoval v poznání, jak přirozeně Luboš umí být výborným společníkem i v takovém prostředí (nejen při karetních hrách, ale i když jsme se snažili přispět k údržbě Pavlovy chalupy a k její přípravě na zimní období). Pokusil jsem se povědět pár slov o Lubošově vztahu k rodině, v níž se narodil, k jeho vlastní rodině, k rodnému kraji, a ovšem i Lubošovi učiteli, všemi studenty oblíbeném a váženém. Muselo - bohužel - nakonec dojít i na slova obdivu k jeho statečnému zápasu s nemocí, které posléze podlehl. (shrink)