Dans sa 5ème promenade, Rousseau relate ses expériences de la rêverie qui vont à contre-courant de la théorie de l’imagination poétique chez Bachelard. Celle-ci sépare rigoureusement l’imagination de la perception du monde, alors que Rousseau se dit incapable à distinguer, par moments, ses rêveries de la perception de la nature.

Nedávné vědecké poznatky týkající se lidského vnímání a lidského konání naznačují, že nejenom není konání bez vnímání, ale že není ani vnímání bez konání. Zcela se mění pohled na to, jak lidé vnímají ; a objevují se dokonce i extrémní názory, že vnímání a konání jsou vlastně jednou a toutéž věcí. Podobně se v důsledku zkoumání motivačních struktur stojících v základu tvorby teorií rozmývá ostrou hranici mezi teorií a praxí. Zdá se mi, že tohle všechno je (...) poněkud překvapivá voda na mlýn filosofického pragmatismu. (shrink)

[Sensation, Causality, and Attention: Roger Bacon and Peter Olivi] This paper investigates what conditions are to be met for sensory perception to occur. It introduces two diff erent theories of perception that were held by two medieval Franciscan thinkers — namely, Roger Bacon (1214/1220–1292) and Peter Olivi (ca. 1248–1298). Bacon analyses especially the causal relation between the object and the sensory organ in his doctrine of the multiplication of species. In his view, a necessary condition of perception is the reception (...) of the species in a fully disposed sensory organ. On the contrary, Olivi stresses the active role of the sensory power. A necessary condition of sensation is the aspectus — i.e. the focus of our power’s attention on the object. Furthermore, the paper investigates whether and how each of the two thinkers can deal with the arguments proposed by his opponent — namely whether Bacon’s theory is able to explain attention and what the causal role of the object in Olivi’s theory is. (shrink)

Studie se zaměřuje na motiv receptivity vnímání v Husserlově a Merleau-Pontyho fenomenologii. V první části rekonstruuje teorii počitkových dat, neboť kritika této teorie je pro oba autory důležitá. Ve druhé části představuje Husserlův návrh chápat receptivitu vnímání s pomocí modelu uchopovaná látka – uchopující forma. Třetí část stručně rekapituluje Merleau-Pontyho kritiku Husserlovy teorie smyslové látky a nastiňuje Merleau-Pontyho vlastní výklad receptivity, který se opírá o synestetický a motorický význam smysly vnímaných kvalit.

The main aim of this paper is to propose an adequate interpretation of the concept esse ap-parens (apparent being) which was used by Franciscan philosopher and theologian Peter Auriol (c. 1280 – 1322), especially focusing on his account of sensory perception. Basing on the analysis of relevant passages of the commentary on the Sentences by Auriol, first, I introduce his famous account of sensory illusions, and then his own claims about nature of esse apparens (Auriol refuses both that it is (...) separate entity serving as a mediator of perception, and that it is only extrinsic denomination of the perceived object). In the next part, I refuse the interpretation which esse apparens identifies with mental representation. In my opinion, it is more appropriate to engage this concept into the context of scholastic doctrine of objective or intentional being (popularized mainly by Duns Scotus and his disciples). In the end of the paper, I return to the Auriol’s account of illusions and show that it is compatible with esse apparens understood as mode of being. (shrink)

Diskuse o filosofických problémech spojených s nástupem autonomní dopravy je často spojena s negativy a je vedena v duchu techno-pesimismu. Významný prostor v této debatě je věnován aplikaci vozíkového dilematu („trolley problem“) do řídících algoritmů vozů. V této eseji se však zamýšlíme nad dalším problémem našich morálních intuic – otázkou morálního aktérství. Pocit morální odpovědnosti si žádá faktickou kontrolu nad situací a kauzální odpovědnost. O tu bývalý řidič jako pasažér autonomního vozu přichází, ale přesto může cítit vinu. Prioritně bychom se (...) měli soustřeďovat na morální psychologii uživatele, spíše než na hledání optima kolizí pro algoritmy. V eseji poukazujeme na historické paralely absence aktéra v automatických systémech i na to, že lidé snáze přijímají autonomní nákladní dopravu než dopravu osob. Dále nastiňujeme možné způsoby řešení přesunu odpovědnosti, a to nejprve prostřednictvím analogie s řidičem přicházejícím o aktérství nástupem do vozu hromadné dopravy. Možný operátor autonomních vozů, který na provoz dohlíží místo skutečného řidiče, může představovat dočasné opatření. Skutečnou alternativou morální odpovědnosti by se ale mohl stát fiktivní morální aktér dosazený provozovatelem vozů. Oproštění se od vlastnictví autonomního vozu osvobozuje lidi od konečného vnímání morální odpovědnosti, takže krátkodobé výpůjčky, sdílení nebo hromadná doprava by mohly být další vhodnou odpovědí na tento psychologický fenomén. Klíčová slova: aktérství, autonomní vozidla, morální odpovědnost, morální intuice. (shrink)

Článek se věnuje srovnání podoby a vývoje sporu o vivisekce v Anglii a českých zemích, s důrazem na propojení protivivisekčního a ženského hnutí. První část textu na pozadí rozvoje medicíny popisuje okolnosti vzniku sporu a cestu, která vedla k přijetí první legislativy regulující experimenty se zvířaty. Druhá část představuje postoj F. P. Cobbeové, která je nejvýraznější ženskou postavu v tomto sporu. Třetí část mapuje situaci v českých zemích a nabízí důvody, které vysvětlují, proč se u nás v dané době organizované (...) protivivisekční hnutí nezformovalo. Autorka tvrdí, že klíčovou roli sehrálo pozitivní vnímání vědců, které pramenilo z jejich zapojení do procesu národního obrození. V poslední části textu jsou pak představeny názory na vivisekci dvou postav českého ženského hnutí na počátku 20. století, P. Moudré a E. Vozábové. Autorka ukazuje, že v dané době argumenty, které líčily experiment v medicíně jako nepotřebnou a neužitečnou metodu bádání, již nemohly být přesvědčivé. (shrink)

Kuhn byl stoupencem tzv. „relativizovaného apriori". Apriori se nevyznačuje apodiktičností; zachovává si však stále konstitutivní funkci pro předmět poznání. Poznávající subjekty musí znát významy „paradigmatických propozic" proto, aby měli zkušenost. Zkušenost se neredukuje na vnímání. S Fleckem řečeno, pro vidění je dívání se jen nutnou, nikoli však dostatečnou podmínkou; je nadto nutné i vědět. Paradigmatické propozice se tak stávají podmínkou veškerého poznání, které je jimi „nasyceno". Různým paradigmatům respektive teoriím proto odpovídají různé zkušenosti. Paradigmata však nejsou na zkušenosti zcela (...) nezávislá. „Paradigmatické propozice" mají zkušenostní původ. Jedná se, s Poincarém řečeno, o hypotézy, které byly povzneseny do statutu principů. Jinak řečeno, role „zkušenostního vstupu" v poznání je poněkud paradoxní: vstup motivuje tu část poznání, která je na něm nezávislá a která jej podmiňuje. (shrink)

Text se zaměřuje na přijetí a vnímání darwinismu v českých zemích v 19. století, kdy bylo šíření a interpretace Darwinova učení paradoxně spjato s dvěma profesory estetiky z Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, Josefem Durdíkem a Otakarem Hostinským. Ačkoliv poněkud zjednodušovali teorii přírodního výběru, Darwinovu teorii chápali jako příchod nového paradigmatu. Tento text představuje a srovnává interpretaci darwinismu u obou estetiků, zejména jejich stanoviska k teorii přírodního výběru, možnostem aplikace této teorie v estetice a teorii umění, a také jejich vztah (...) k Darwinově výkladu estetických jevů v přírodě. Jako dodatek následuje krátké vyzdvižení Darwinova učení v textech dalších českých estetiků. (shrink)

Předkládaná esej se snaží představit koncept identity v kritické perspektivě a v širším kontextu problému demarkace v sociálních vědách. V souladu se známou statí Beyond "Identity" (Brubaker, Cooper) si pokládám otázku, zda je koncept identity nadále užitečný a vhodný coby analytický nástroj ve společenských vědách. Pozornost věnuji jak samotnému zanesení konceptu na pole sociálních věd, tak i srovnání a zhodnocení esencialistického, konstruktivistického a dekonstruktivistického pojetí, přičemž tyto tři způsoby uchopení daného pojmu vnímám zároveň jako reprezentace různých postojů k sociální realitě, (...) k možnosti skutečného poznání (episteme/doxa) a ke vztahu vědeckého a nevědeckého pole. Kriticky reflektuji všechna tři pojetí a argumentuji ve prospěch nahrazení konceptu identity, avšak také ve prospěch posílení (auto)kritického vnímání ve spojitosti k užívaným vědeckým konceptům a nástrojům, jakožto i k vědcům samotným. (shrink)

Cílem tohoto článku je rekonstruovat Wittgensteinův příspěvek na poli estetiky. Ohnisko zájmu spočívá v teorii smyslového vnímání. Tuto teorii lze charakterizovat jako program "minimálně viděného"; bude analyzována fenomenologickou metodou. V souvislosti se zorným prostorem zkoumám tři problémy: rozostřenost, neurčitost a smyslový dojem. Rozdíl mezi zorným prostorem a euklidovským prostorem může být vymezen srovnáním jejich typických struktur. Budu analyzovat vztah mezi vnímáním lidských bytostí na jedné straně a jejich zorným prostorem na straně druhé. Zorný prostor lze srovnat se dvoudimenzionálním obrazem. (...) Dále je třeba vyjasnit roli barev v programu "minimálně viděného". (shrink)

Článek analyzuje původní verzi Husserlovy kritiky Brentanova pojetí časového vědomí, která je obsažena v Husserlových Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí, a Husserlovu snahu vyřešit Brentanův argument nekonečně nekonečného regresu v rukopisném textu O primární modifikaci paměti. Z Husserlovy kritiky si všímá jen dvou bodů. Za prvé kritiky Brentanova prezentismu, tj. názoru, že časové vědomí je založeno v bodu přítomnosti, v němž jsou psychické fenomény, které názor času konstituují, dány současně. Za druhé Husserlovy výtky, že Brentano nepoužívá pro výklad vědomí (...) času schéma počitkový obsah – pojetí počitkového obsahu. Za tímto účelem rekonstruuje text Brentanovu teorii v podobě, v které ji znal Husserl, a vykládá jak Brentanovy důvody pro odmítnutí časové povahy vnitřního vnímání, tak nedořešené problémy Brentanova hlediska. Následně se pokouší dokázat, že Husserl Brentanův prezentismus podcenil a že věcné problémy, které s jeho odmítnutím souvisely, musel řešit zavedením absolutně „kvazi-prezentního“ vědomí a odmítnutím schématu obsah – pojetí pro výklad konstituce imanentních časových jednot. Oba zvolené body Husserlovy kritiky Brentana se tak v pozdějších vrstvách přednášek ukazují jako částečně neoprávněné.The article discusses the original version of Husserl’s critique of Brentano’s concept of time consciousness, which forms a part of Husserl’s Lectures on the Phenomenology of the Consciousness of Internal Time. Next, it gives an overview of Husserl’s attempt to solve Brentano’s argument from the infinitely infinite regress against the consciousness of internal time. Two points of Husserl’s critique of Brentano are analyzed. The first point concerns Husserl’s critique of Brentano’s presentism. Brentano holds that consciousness of time is contained in the time point of the present now, in which psychical phenomena constituting our time consciousness are given simultaneously. The second point concerns the lack of content – apprehension scheme in Brentano’s explanation of the time consciousness. The article reconstructs Brentano’s position in the form known to Husserl and explains Brentano’s reasons for refusing the internal consciousness of time as well as problems connected with this refusal. An analysis of Husserl’s text proves that Husserl underestimated Brentano’s presentism and that he was forced to introduce a concept of the absolute time consciousness to solve the problems connected with his refusal of Brentano’s position. Since Husserl had to eventually give up the content – apprehension scheme in his explanation of immanent time unities, his original critique of Brentano is shown to be partly unjustified. (shrink)

Studie tematizuje dva fenomenologické přístupy k tělu a poukazuje na jejich slabiny. Větší pozornost je věnována Husserlově výkladu těla v Idejích II: zejména analýzou teorie „lokalizace“ se snažíme ukázat, že Husserl nedoceňuje význam extenzionality těla. Merleau-Pontyho koncepce z Fenomenologie vnímání je poté interpretována jako takový přístup k tělu, v němž je tělo redukováno na neosobní dovednost, resp. mohutnost jednání. Studie dospívá k závěru, že fenomenologie nemůže pojmout tělo jako princip zjevování, jehož konstitutivní působení by dokázala artikulovat analýzou prožívání, nýbrž (...) spíše je musí respektovat jako „sféru“ nezjevnosti, která se v prožívání a zjevování projevuje autonomním způsobem.The study interprets two phenomenological approaches to the body and underlines their weak points. More attention is dedicated to Husserl’s explication of the body in Ideas II: particularly on the basis of his theory of “localization“ we try to show that Husserl underestimates the extensionality of the body. Merleau-Ponty’s concept in Phenomenology of Perception is then interpreted as such an approach to the body that reduces it to an impersonal skill of our (bodily) actions. Our conclusion is that phenomenology cannot conceive the body as a principle of appearing, the constitutive role of which it might articulate through an analysis of experience, but instead it should respect it as an “area“ of the un-apparent that manifests itself autonomously in experience. (shrink)

Úvahy spojené s náhodností se v evropské historii objevují poměrně pozdě, na přelomu středověku a novověku. Týkají se zpočátku šancí výhry v různých hrách či situacích a později přecházejí k zavedení pravděpodobnosti klasické a geometrické. Počet pravděpodobnosti je z matematického hlediska završen Kolmogorovovou axiomatickou teorií. Ve způsobu vnímání a interpretace pravděpodobnosti však přetrvává mnoho otevřených otázek, problémů a paradoxů, jako například řešení Bertandovy úlohy. Čtyři hlavní směry v pojetí pravděpodobnosti (logické, četnostní, subjektivní a propenzitní) úzce souvisejí se způsobem (...) class='Hi'>vnímání náhodnosti (epistemologickým nebo ontologickým). Úvahy o vývoji vnímání náhodnosti a interpretace pravděpodobnosti přinášejí schopnost orientovat se v základních principech a poznatcích vědy a přispívají k hlubšímu pochopení celé problematiky. (shrink)

Článek se snaží přiblížit přístup Josepha Priestleyho ke zkoumání lidské mysli. Postupně jsou ukázány dva kroky, ve kterých Priestley mění svůj pohled na hmotu a ducha a dochází k materialismu. V prvním kroku redefinuje pojem hmoty a přisuzuje hmotě zcela nové vlastnosti – síly přitahování a odpuzování. V druhém kroku pomocí těchto nových vlastností vysvětluje schopnost vnímání a myšlení. V těchto krocích navíc využívá poznatky tehdejší přírodní filosofie, zejména mechaniky. Člověk a jeho mysl jsou podle Priestleyho součástí přírody. To (...) znamená, že člověk a lidská mysl jsou určitým mechanismem, který pracuje podle přírodních zákonů a lze jej pomocí těchto zákonů také vysvětlit. (shrink)

Cílem článku je prozkoumat otázku po epistemickém statusu morálních intuic. Empirické výzkumy na poli morální psychologie ukazují, že intuice hojně využíváme při morálním hodnocení. Spoléháme se na ně však i jako morální filosofové při testování našich teorií – má-li některá normativní teorie proti-intuitivní důsledky, chápeme to jako její vadu a vice versa. V článku se snažím zodpovědět otázku, zda je taková praxe odvolávání se na morální intuice jako na evidenci ospravedlnitelná – je morální intuice spolehlivým epistemickým kanálem? Nejprve se budu (...) opírat o příbuznou debatu zaměřenou na epistemické intuice, představím tzv. restrikcionistickou výzvu a vysvětlím, z jakého důvodu se zaměřuji na morální intuice. V následující sekci předložím dle mého názoru nejsilnější linii útoku na epistemickou spolehlivost morálních intuic – argument z intuitivní nestability. Dříve jsme nevycházeli z úžasu nad zprávami o masivních rozdílech mezi námi Zápaďany a obyvateli exotických krajin, kterými nás ze svých terénních výzkumů zásobovali etnografové a antropologové. Dnes to jsou především morální psychologové a experimentální filosofové, kteří nás udivují ještě více odhalováním značné variability v intuicích – tentokrát však nejen mezi civilizovanými a domorodými lidmi, nýbrž i v srdci naší vlastní kultury. V další části tak předložím jednoduchou typologii intuitivní nestability a představím v současnosti již značně rozsáhlý soubor dat, který dokumentuje právě tuto neblahou vlastnost morálních intuic. Na jejich základě pak ve finální sekci dospěji k závěru, že morální intuice nejsou schopné dostát epistemickým nárokům, které klademe na jiné informační zdroje (např. smyslové vnímání), a jako takové nemohou sehrávat svou domnělou evidenční roli. V úplném závěru předložím předběžné poznámky týkající se možnosti využívat morálních intuic spíše jako zdroje motivace a za tím účelem navrhnu obrátit filosofickou praxi testování normativních teorií naruby. (shrink)

Cílem článku je prozkoumat otázku po epistemickém statusu morálních intuic. Empirické výzkumy na poli morální psychologie ukazují, že intuice hojně využíváme při morálním hodnocení. Spoléháme se na ně však i jako morální filosofové při testování našich teorií – má-li některá normativní teorie proti-intuitivní důsledky, chápeme to jako její vadu a vice versa. V článku se snažím zodpovědět otázku, zda je taková praxe odvolávání se na morální intuice jako na evidenci ospravedlnitelná – je morální intuice spolehlivým epistemickým kanálem? Nejprve se budu (...) opírat o příbuznou debatu zaměřenou na epistemické intuice, představím tzv. restrikcionistickou výzvu a vysvětlím, z jakého důvodu se zaměřuji na morální intuice. V následující sekci předložím dle mého názoru nejsilnější linii útoku na epistemickou spolehlivost morálních intuic – argument z intuitivní nestability. Dříve jsme nevycházeli z úžasu nad zprávami o masivních rozdílech mezi námi Zápaďany a obyvateli exotických krajin, kterými nás ze svých terénních výzkumů zásobovali etnografové a antropologové. Dnes to jsou především morální psychologové a experimentální filosofové, kteří nás udivují ještě více odhalováním značné variability v intuicích – tentokrát však nejen mezi civilizovanými a domorodými lidmi, nýbrž i v srdci naší vlastní kultury. V další části tak předložím jednoduchou typologii intuitivní nestability a představím v současnosti již značně rozsáhlý soubor dat, který dokumentuje právě tuto neblahou vlastnost morálních intuic. Na jejich základě pak ve finální sekci dospěji k závěru, že morální intuice nejsou schopné dostát epistemickým nárokům, které klademe na jiné informační zdroje (např. smyslové vnímání), a jako takové nemohou sehrávat svou domnělou evidenční roli. V úplném závěru předložím předběžné poznámky týkající se možnosti využívat morálních intuic spíše jako zdroje motivace a za tím účelem navrhnu obrátit filosofickou praxi testování normativních teorií naruby. (shrink)

Prvním cílem předkládané studie je podat podrobnější výklad pojetí smyslového vnímání v rukopisech Jana Patočky z let 1939–1945. Druhým cílem je ukázat originální i šířeji sdílenou stránku Patočkova pojetí na základě jeho srovnání s analogickými tezemi formulovanými v přednáškách Maurice Merleau-Pontyho z roku 1953. – Východiskem Patočkovy koncepce smyslového vnímání je myšlenka předmětné a horizontové intencionality. Jejím účelem je toto pojetí intencionality deskriptivně založit a interpretativně rozvinout tak, aby umožnilo pochopit vztah a distanci prožívajícího a prožívaného. Za tímto (...) účelem Patočka koncipuje pojem bytostného zájmu jednotlivého bytí o toto bytí samo jakožto princip předmětné intencionality a počátek individuální sebeobjektivace, jíž je tělo. Vztah mezi tímto zájmem, tělem a předmětnou intencí popisuje jako poměr výrazu a vyjádření. Na základě této deskripce předkládá fenomenologickou interpretaci veškeré předmětnosti jakožto výrazu určitého života na jedné straně a intencionálního vyjádření na straně druhé. – Právě tento závěr se ve srovnání s tezemi Merleau-Pontyho ukazuje jako originální myšlenka Patočkova filosofického fragmentu. (shrink)

Podoba francouzské filosofie druhé poloviny 20. století je silně ovlivněna způsoby koncep- tualizace úlohy těla během vnímání. Tělesnost, která pro vědomí zprostředkovává prožitky, utváří veškeré vztahy člověka k druhým. V díle Simone de Beauvoir je třeba chápat svobodu jako podmíněnou specifickým způsobem prožívání těla člověkem. Cílem tohoto příspěvku je ozřejmit povahu této specifičnosti. Naším výchozím zdrojem k dosažení stanoveného cíle je první novela Beauvoir, Pozvaná (ĽInvitée), kde je v dialozích jednotlivých postav možné nahlédnout nejen povahu specifického způsobu prožívání těla, (...) ale i povahu svobody, která je tímto způsobem podmíněna. (shrink)

Tato má esej vychází z četby knihy Marca de Meye Kognitivní paradigma. Na základě jeho výkladu kognitivního paradigmatu charakterizuji kognitivní pohled, který de Mey zastává. Dále stručně charakterizuji Searlovo pojetí silné umělé inteligence, které vidím jako hlavní cíl, o jehož dosažení by disciplína umělé inteligence měla usilovat. Konečně pak zkoumám, jakým způsobem by se dala vytyčená kognitivní pozice uplatnit při snaze o vytvoření silné umělé inteligence. Průniky, které zde vidím, spočívají především v samotném modelování reprezentací světa, v mnohosti takových modelů (...) schopných spojit se do jednotného celku a v propojení stratifikovaného modelu vnímání s akcemi, jež vede k vytvoření nejprve implicitní a posléze i explicitní podoby znalostí. (shrink)

Předmětem studie je obecná problematika vztahu mezi obrazem a jeho referentem, resp. referentem obrazu, obrazem samým a jeho recipientem. Je-li malba principiálně intencionální v tom smyslu, že zobrazení referentu malby závisí na původci této malby a jeho přesvědčení, a je-li fotografie principiálně kauzální v tom smyslu, že se intence původce do vztahu mezi referentem a jeho snímkem promítá jen na (formální i obsahové) technologické rovině, jedná se o dva typy obrazu, předpokládající rozdílný způsob vnímání a interpretace. Je tomu tak (...) skutečně a je tomu tak nutně? Na příkladu ikony jako hraničního typu obrazu se ukazuje, že fotografie má přinejmenším potenciál dosahovat podobné úrovně psychologické iluzivnosti jako malba. Je-li tomu tak, lze snad oprávněně předpokládat, že je fotografie schopna fikčního účinku srovnatelného s fikčním účinkem malby. Cílem studie je tento předpoklad dále prozkoumat s ohledem na epistemologický rámec věci. (shrink)

Předmětem studie je obecná problematika vztahu mezi obrazem a jeho referentem, resp. referentem obrazu, obrazem samým a jeho recipientem. Je-li malba principiálně intencionální v tom smyslu, že zobrazení referentu malby závisí na původci této malby a jeho přesvědčení, a je-li fotografie principiálně kauzální v tom smyslu, že se intence původce do vztahu mezi referentem a jeho snímkem promítá jen na (formální i obsahové) technologické rovině, jedná se o dva typy obrazu, předpokládající rozdílný způsob vnímání a interpretace. Je tomu tak (...) skutečně a je tomu tak nutně? Na příkladu ikony jako hraničního typu obrazu se ukazuje, že fotografie má přinejmenším potenciál dosahovat podobné úrovně psychologické iluzivnosti jako malba. Je-li tomu tak, lze snad oprávněně předpokládat, že je fotografie schopna fikčního účinku srovnatelného s fikčním účinkem malby. Cílem studie je tento předpoklad dále prozkoumat s ohledem na epistemologický rámec věci. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému etickému paradigmatu. To (...) – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)

Cílem tohoto článku je rekonstruovat Wittgensteinův příspěvek na poli estetiky. Ohnisko zájmu spočívá v teorii smyslového vnímání. Tuto teorii lze charakterizovat jako program "minimálně viděného"; bude analyzována fenomenologickou metodou. V souvislosti se zorným prostorem zkoumám tři problémy: rozostřenost, neurčitost a smyslový dojem. Rozdíl mezi zorným prostorem a euklidovským prostorem může být vymezen srovnáním jejich typických struktur. Budu analyzovat vztah mezi vnímáním lidských bytostí na jedné straně a jejich zorným prostorem na straně druhé. Zorný prostor lze srovnat se dvoudimenzionálním obrazem. (...) Dále je třeba vyjasnit roli barev v programu "minimálně viděného". (shrink)

Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imagina­tivní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti (...) bylo hořké odha­lení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemo­logická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti. (shrink)

Nemám v úmyslu předložit školsky umný referát o filosofování, o různých filosofických koncepcích a jejich argumentaci, nýbrž pokusím se otevřít otázky, které mě bytostně zaměstnávají. Moje torzovité a fragmentární podněty se budou týkat následujících otázek-problémů: 1. Ontická realita na našem vnímání nezávislého světa a gnoseologické meze ontologie. 2. Co je racionalita, jaké jsou její možnosti a meze? Lze racionalitu kotvit gnoseologicky či již ontologicky? Jaký je vztah mezi racionalitou, přirozeností a přírodou? Je iracionalita předchůdná racionalitě? 3. Lze z racionality (...) odvodit etické jednání? Je racionalita vázána na určitý kulturní kontext a diskurs, či je universálně lidská? 4. Nemožnost objektivity a nezbytnost úsilí o co nejvyšší možnou míru objektivity. 5. Na čem založit humanitu? A proč vůbec humanita? 6. Posléze načrtnu svoji thesi: Skutečnost‚ její poznání a její utváření jako proces komplexity a komplementarity komponent v korelacích v kontinuitě a v kontextech. (Těmito šesti K si z Vás nechci dělat slovíčkářskou srandu, ale je to to nejvážnější, oč mi jde a s co Vám chci sdělit.) 7. Skončím položením radikálního otazníku nad filosofií. (shrink)

Práce se zabývá filosofickou analýzou vědeckého výzkumu, kterou v polovině minulého století provedla botanička Agnes Arberová. Její koncepce je cenným příspěvkem k otázce kontextu vzniku vědeckého objevu a procesu jeho zdůvodnění v biologických disciplínách. Ve stati se pokusím doložit, že její úvahy mají ráz v zásadě fenomenologický, a proto bude její koncepce interpretována na pozadí úvah Maurice Merleau-Pontyho o tělesné povaze smyslů. Taková interpretace napovídá, že Arberová ve shodě s Merleau-Pontym uvažuje o fenoménech nikoli jako o objektech, které lze zkoumat (...) odděleně, nýbrž nám představuje fenomenální pole, v němž se fenomény vyjevují v souvislosti s předcházející zkušeností. Orientace v předmětu výzkumu lze vnímat jako otázku rovnováhy, jíž badatel výzkumem aktivně vyhledává. (shrink)