Pro lidské jednání je důležitý vztah volního a nevolního momentu, svobody a danosti. Ve své práci bych se chtěl zabývat vztahem volního a nevolního momentu v trilogii P. Ricoeura Filosofie vůle (především v jejím prvním dílu). Ricoeur ukazuje odkázanost a propojenost obou momentů ve třech fázích jednání, jimiž je rozhodování, čin a souhlas. Pokud nevolní moment převládne nad volním, propadá člověk zlu. Cílem člověka by mělo být dobro: ovládnutí nevolního momentu vůlí a vztah k druhému člověku. Problematičnost rozdělení světa (...) na dobro a zlo ukazují úvahy F. Nietzscheho v interpretaci P. Kouby. Pro Nietzscheho jsou dobro a zlo nejednoznačné a provázané. Jeho pohled interpretovaný P. Koubou nám ukazuje člověka zcela odkázaného na sebe sama, bez opory v jasném rozdělení světa. Pokusím se důkladněji vyložit Ricoeurův popis volního a nevolního momentu a ukázat, zda a nakolik na něj lze uplatnit Nietzscheho kritiku. Závěrem přiblížím alternativu vůči morálce na jedné straně a relativismu na druhé, kterou ve své interpretaci Nietzscheho nabízí P. Kouba. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v (...) důsledku toho determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

[Man as a Metasymbolic and Superinterpretative Being.].

Jaroslav Peregrin, Člověk v zrcadle teorie her: Jak nám matematika a filozofie pomáhají zjišťovat, co jsme zač, Praha: Dokořán, 2021, 119 s., ISBN 978-80-7675-012-8.

Když Bůh stvořil Adama, pošeptal mu do ucha: Ve všech kontextech jednání budeš brát v potaz pravidla, byť by to mělo být jenom pravidlo, že se máš pídit po pravidlech, která bys mohl brát v potaz. Přestaneš-li brát v potaz pravidla, budeš chodit po čtyřech.

[What is the Human Being? Peter Auriol and the Role of Cognitive Psychology in the Medieval Definition of the Human Being: ] This paper explores how medieval philosophers used cognitive psychology in defining what the human being is, paying special attention to the Franciscan thinker Peter Auriol (c. 1280 – 1322). First, I examine the motivations of Auriol’s claim that the property of being alive is bound to the property of being cognitive (i. e. being capable of cognition). Then, the (...) foundations of medieval faculty psychology and Auriol’s conception of cognition are introduced. I also argue that the emphasis which Auriol puts on the activity of soul’s faculties leads him to the conclusion (unusual in his days) that the distinction among these faculties is established from the first person perspective. Finally, Auriol’s cognitive definition of the human being is introduced – human beings are human beings precisely because their cognitive experience differs from the way the cognition works in animals on the one hand and in God on the other hand. Whereas animals have only sensory soul’s faculties, humans have the intellect in addition and, therefore, they are capable of universal cognition. Moreover, since humans have not only intellect but also the inner senses (particularly, the phantasy), the universals appear to the human intellect only as blended with the individual that the universal was abstracted from, and the human intellect is not capable of paying attention to no more than just one object at the same moment. Since God and angels have only intellect, these distinctively human features are absent from their cognitive experience. (shrink)

Článek srovnává pojetí člověka jako bytosti, situované v celkové souvislosti a vyznačující se otevřeností a sebetranscendencí, v myšlení Jana Patočky a Karla Rahnera, a to se zvláštním zřetelem na interpretaci postavy bohočlověka u obou autorů. Srovnává a dává do souvislosti Patočkův pojem "světa" a pojem "tajemství" u Karla Rahnera, jejich pojetí dějinnosti i radikálního ohrožení člověka. Konečně se zabývá interpretací postavy bohočlověka, kterou můžeme u obou autorů chápat jako klíčovou pro lidskou existenci, a zároveň si můžeme všimnout, že odlišné interpretace (...) tohoto motivu u obou autorů jsou si vnitřně překvapivě blízké. (shrink)

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních institucí. (...) Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Štúdia interpretuje udalostnú hermeneutiku francúzskeho fenomenológa Clauda Romana, ktorú postuloval v publikáciách Udalosť a svet, Udalosť a čas a Tam je, a to cez prizmu umeleckej skúsenosti. Štúdia si kladie za cieľ interpretovať pojmy ako udalosť, advenant, ex-per-iancia, rekonfigurácia a ničota a poukázať na ich súvislosť s umením. Pracovná téza je: Advenant býva umelecky. Cieľom štúdie tak nie je len analýza a pred-stavenie Romanovho diela, ale aj vyzdvihnutie tendencií smerujúcich k chápaniu udalosti a advenanta v umeleckých kontúrach. Štúdia preto analyzuje (...) autorov kontext, ktorý tvorí fenomenologická hermeneutika, predovšetkým diela Martina Heideggera a Henriho Maldineya. V súvislosti s rekonfiguratívnym aspektom advenantovho bytia sa v štúdii stáva ústredným konceptom pojem figúry, z ktorého následne vyplýva problém herectva. (shrink)

Štúdia interpretuje udalostnú hermeneutiku francúzskeho fenomenológa Clauda Romana, ktorú postuloval v publikáciách Udalosť a svet, Udalosť a čas a Tam je, a to cez prizmu umeleckej skúsenosti. Štúdia si kladie za cieľ interpretovať pojmy ako udalosť, advenant, ex-per-iancia, rekonfigurácia a ničota a poukázať na ich súvislosť s umením. Pracovná téza je: Advenant býva umelecky. Cieľom štúdie tak nie je len analýza a pred-stavenie Romanovho diela, ale aj vyzdvihnutie tendencií smerujúcich k chápaniu udalosti a advenanta v umeleckých kontúrach. Štúdia preto analyzuje (...) autorov kontext, ktorý tvorí fenomenologická hermeneutika, predovšetkým diela Martina Heideggera a Henriho Maldineya. V súvislosti s rekonfiguratívnym aspektom advenantovho bytia sa v štúdii stáva ústredným konceptom pojem figúry, z ktorého následne vyplýva problém herectva. (shrink)

Ve svém příspěvku stručně shrnu obsah knihy Stevena Pinkera The better angels of our nature: Why violence has declined a podrobím Pinkerovu analýzu vývoje násilí v lidských dějinách kritice. Dosavadní kritika tohoto díla ukazuje nejen na to, že Pinkerův popis jednotlivých historických období se zdá být na některých místech tendenční, ale že jeho obecná teze o zvyšující se mírumilovnosti společnosti není ze statistického hlediska prokázána. Připojím také vlastní kritiku Pinkerem identifikovaných psychologických změn, které podle jeho názoru vedly k bezprecedentní mírumilovnosti (...) současného člověka. Představím argumenty, které zpochybňují buď to, že tyto psychologické změny skutečně probíhají (proměna směrem k femininním hodnotám péče a k větším empatickým schopnostem), nebo že tyto proměny souvisejí s úbytkem násilí (přechod k utilitaristické morálce a k abstraktnímu myšlení). (shrink)

John Searle je profesor filosofie na University of California v Berkeley. Do filosofie se nesmazatelně zapsal již svou ranou teorií řečových aktů , která významně ovlivnila současné pojetí jazyka. Searle v ní klade důraz na mínění mluvčího a posluchače a na roli jejich mínění při ustavování významu. Searlův zájem o mysl a intencionalitu později vyústil v komplexní teorii intencionality a v úvahy o ontologii mysli a vědomí a o začlenění vědomí do světa přírody . Se zájmem o mysl souvisí i (...) slavný argument obvykle nazývaný „čínská místnost“, který je zaměřen proti teorii silné umělé inteligence, tedy proti názoru, že mysl může vzniknout implementací počítačového programu. Úvahy o jazyce a intencionalitě také předznačily Searlovo další velké téma a další originální příspěvek k filosofii – jeho ontologii sociální reality , na níž v současné době dále pracuje. Jiným Searlovým důležitým filosofickým tématem je racionalita . Následující rozhovor se uskutečnil u příležitosti Searlovy návštěvy v Praze ve dnech 8.–11. října 2007, kdy Searle přednesl dvě přednášky na téma sociální reality a úlohy jazyka v jejím ustavování. Za laskavou spolupráci při zpracování rozhovoru patří dík paní Dagmar Searle. (shrink)

Cílem článku je v historickém kontextu analyzovat základy, na nichž stojí dnešní vědní obor kybernetika, a nabídnout takovou definici kybernetiky, která by odpovídala jak jejím původním kořenům, tak i aktuální institucionalizované vědeckovýzkumné a vývojové praxi. Článek klade důraz na hluboce zakořeněnou inženýrskou motivaci kybernetiky, kybernetickou metaforu člověk-stroj, na spřažení mezi člověkem a strojem a na kybernetiku jako diskurzivní praktiku. Historický kontext je zaměřen na rané období americké kybernetiky a proto-kybernetiky.

Článok analyzuje antropologicko-existencialistickú a etickú koncepciu človeka v diele F. M. Dostojevského a jej aktuálnosť v súčasnosti. Chce ukázať, že Dostojevského človek je zložitou, vnútorne protirečivou bytosťou, v ktorej sú nerozlučne spojené dobro a zlo, sebaobetavosť s egoizmom, čistota so zlomyseľnosťou. Je tiež pokusom o vymedzenie princípu etickej zodpovednosti a zmyslu života ako kľúčových princípov etiky Dostojevského.This article analyzes the anthropological - existential and ethical concept of man in the work of F. M. Dostoyevsky and its currentness. It aims to (...) show that Dostoyevsky’s man is a complicated and internally ambivalent being, in which good and evil, selfishness and self-sacrifice, purity and mischievousness are inextricably connected. It also attempts to define the principle of ethical responsibility and meaning of life as key elements of Dostoyevsky's ethics. (shrink)

Asi aždý člověk již slyšel či četl o virtuální realitě : o divech multimediální techniky, které dovedou vykouzlit dokonalou iluzi něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Nasadíte si přilbu, která se postará o vás zrak a sluch, případně navléknete rukavice, které obhospodaří váš hmat, a můžete procházet domy, které nebyly nikdy postaveny, či někde neexistujícím vesmírném prostoru bojovat s neexistujícími vetřelci.

V pričujočem prispevku bom kritično presodil dva splošno sprejeta pristopa k umetnosti in estetiki, ki nakazujeta, da filozofska estetika ni več mogoča. Tako sociologija umetnosti kot tudi številni poststrukturalistični pristopi k umetnosti trdijo, da so pokazali, da sta tradicionalna umetnostna zgodovina in filozofija umetnosti nelegitimni. Sociologija umetnosti in poststrukturalistična teorija sta obe prišli - po povsem različnih poteh -do podobnega sklepa: estetika je v osnovi ideološki diskurz, ki mora biti demaskiran. Poskušal bom pokazati, da Bourdieujev pristop - čeprav razjasni nekatere (...) aspekte umetnostne presoje -resno napačno razlaga naravo sodobne filozofske estetike. Zdi se mi, da so mnogi poststrukturalistični misleci zagrešili isto napako, kot jo je Bourdieu: nagnjeni so k temu, da tradicionalno umetnostno in literarno zgodovino itd. razumejo kot neizpodbitno »logocentrično« in »esencialistično«. To je tako, kot da bi hoteli povedati, da mrrabiti vsaka, svojega imena vredna estetika esencialistična, nezgodovinska in zatorej ideološka. Trdim, daje koncept umetnosti, kot ga mi poznamo in ki seje izoblikoval v sedanjo obliko konec 18. stoletja, zgodovinski koncept. Umetnost, kot jo mi poznamo, ni večna, čeprav presega naše življenje. To pa ne pomeni, da umetniškega vzgiba, kije soroden simbolnemu in kije lahko uresničen na mnogo načinov v različnih zgodovinskih in kulturnih pogojih, ne moremo legitimno obravnavati kot stalno odliko človeške narave. Človek ni samo zoon politikon, temveč tudi zoon symbolikon. Estetika je med drugim racionalni odraz naše potrebe po simbolih ter naše zmožnosti simbolizacije. (shrink)

V tomto článku předkládám některé důvody proti Dvořákovu nedeterministickému pojetí svobodné vůle, které vyložil ve své nedávno publikované knize Kauzalita činitele. Zejména se zabývám Dvořákovým řešením problému náhody, podle kterého je akt svobodné vůle náhodný do té míry, do jaké se nepodřizuje deterministickým zákonům, a do této míry také nemůže být předmětem morálního hodnocení. Proti Dvořákově koncepci stavím vlastní pojetí svobodné vůle, které je variací na to, co Dvořák označuje jako „standardní teorie“. Z hlediska tohoto pojetí je svobodná vůle možná (...) i v deterministickém světě. Analyzuji, v čem spočívá volba mezi alternativními možnostmi, a argumentuji, že je možné mít kontrolu nad vlastním jednáním, i když nemáme kontrolu nad minulostí, která toto jednání jednoznačně determinuje. Zároveň vysvětluji, proč se v ostrém rozporu s Dvořákovou koncepcí domnívám, že člověk v deterministickém světě může nést odpovědnost za své činy. (shrink)

„Jdu na chvíli ven a možná se zdržím,“ měl říci kapitán Oates (Scott, 1912), opustit stan a nikdy se nevrátit. Měl mít vážně omrzlé nohy, měl ztrácet síly rychleji než ostatní. Údajně žádal, aby byl ponechán svému osudu. Ostatní to odmítli, a proto odešel sám. Scott (1912) napsal, že věděli, že jde Oates na smrt, že to byl skutečný anglický gentleman.V diskusích o eutanazii je zmiňován argument, že je-li smrt na požádání povolena, mohou lidé dojít k závěru, že mají nejen (...) právo, ale dokonce i povinnost zemřít, a to by byl nepřípustný výsledek. Povinnost zemřít je chápána jako něco nepřijatelného, nepřipustitelného. Nicméně existují případy, ve kterých tuto povinnost připouštíme. Oates opustil stan, odešel zemřít, protože kdyby zůstal, měli by ostatní velmi malou, žádnou, šanci na přežití. Nebyli schopni ho opustit, on je ale opustit musel. Zdá se tak, že měl povinnost zemřít. Stejně tak horolezci při pádu odříznou raději sami sebe, než aby vystavili riziku ostatní.Existují čtyři základní a obecné motivy, které jsou spojeny s rozhodnutím zemřít (Warnock, 2008). Lze je také rozdělit do dvou skupin: pro smrt se rozhodujeme ve vztahu k sobě, s ohledem k bolesti nebo s ohledem k důstojnosti, a ve vztahu k druhým, s ohledem ke svým blízkým nebo s ohledem ke společnosti. Pokud samotný člověk nechápe svůj život jako nejvyšší a nezpochybnitelnou hodnotu, pokud si nemyslí, že se může rozhodovat bez ohledu ke komukoli jinému, k čemukoli jinému, pak lze ukázat, že jsou chvíle, kdy máme povinnost zemřít. Máme povinnost zemřít, abychom uchránili právě to, o čem si myslíme, že je významnější než náš život, ať už se jedná o životy jiných lidí, či představu o nás samotných. Povinnost zemřít se tak nezdá jako něco, co by mělo zakládat důvody pro odmítnutí eutanazie, není něčím nepřípustným nebo nepřijatelným. (shrink)

Poté, co je ve studii podán obraz Humovy osobnosti na pozadí jeho doby, jsou v ní rozvíjeny následující teze: I. Smyslem a cílem veškerého Humova filosofování (zejména jeho popření ontologického statusu kategorií substance a kauzality a jeho teorie mravních citů) je připravit půdu pro skeptickou destrukci veškerých tvrzení týkajících se existence a přirozenosti Boží a pro zdůvodnění pojetí, v souladu s nímž může člověk žít mravně bezúhonným životem i bez jakékoliv opory v náboženském transcendentnu. II. Všechny silně nekonsistentní momenty (...) Humovy filosofie jsou sjednoceny (obvykle perfidně utajovaným) účelem, jímž je vyvrátit náboženství z kořene; právě z onoho vrcholného bodu "syntézy" lze uchopit jejich smysl a - zároveň také jinak neuchopitelnou jednotu Humovy filosofie. III. Popření ontologického statutu kategorie substance traktované v kontextu řešení problematiky teleologického důkazu Boží existence, rezultuje u Huma (takřka s železnou logikou) v anticipační nástin fundamentálních myšlenek evolučního přístupu a teorie samoorganizace, které s velkou pravděpodobností přímo ovlivnily pojetí Charlese Darwina. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu dochází, (...) a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

Cieľom štúdie je analýza Rortyho hodnotenia Heideggera ako ironického teoretika. Rorty tvrdí, že úlohou filozofie je kritika filozofickej tradície, pričom Heidegger je mu v tomto zmysle inšpiráciou. Problémom však je, že Heideggerovi nejde o historicko-filozofickú interpretáciu dejín filozofie, ale len o filozofickú, a tú podriaďuje jedine vlastným filozofickým záujmom. Pre zodpovedné skúmanie hlavného problému je nevyhnutná Rortyho definícia a vymedzenie teoretického ironika, ktorý má pochybnosti o funkčnosti, zameranosti či privilegovanosti slovníkov, ale aj o existencii akéhosi konečného slovníka. Je nevyhnutné poukázať (...) na antropologický a morálno-axiologický rozmer novopragmatistického myslenia, ktorý je vzdialený Heideggerovi po obrate a taktiež na problém sokratovskej spravodlivosti, ktorý mu je taktiež vzdialený, na rozdiel od rortyovského ironika. Dôležitou črtou teoretického ironika je odmietanie tradičnej metafyziky a sústredenie sa na metafyziku v úplne odlišnom slova zmysle, teda ide o snahu pochopiť metafyzické (teoretické) nutkanie natoľko, že sa ho človek zbaví. Avšak ani to pre Heideggera neplatí. Rortyho výzva k filozofii ako napĺňaniu ľudskosti je v absolútnom nesúlade s Heideggerovým Listom o humanizme, v ktorom humanizmus podriaďuje dejinám Bytia a vôbec mu nejde o človeka alebo ľudskú dôstojnosť, ale len o myslenie Bytia. (shrink)

Přijetí teze, že některé výrazy referují bez zprostředkování identifikujícími podmínkami přímo k objektům, vede k několika problematickým důsledkům týkajícím se propozičních postojů. Jedním z těchto důsledků je ten, že bychom tudíž na základě přesvědčení Lois Lanové, že Superman je silnější než Clark Kent, byli nuceni uznat, že je též přesvědčena o existenci někoho, kdo má tu vlastnost, že je silnější, než skutečně je. Snad žádný racionálně uvažující člověk by však zřejmě přesvědčení o existenci někoho, o kom by tato nemožná (...) vlastnost měla platit, nepřijal. Klíčovým pojmem, na němž platnost vyvození tohoto přesvědčení stojí, je reflexivita – ze zjevně nereflexivního obsahu přesvědčení se vyvozuje přesvědčení reflexivní. Příspěvek se pokouší odhalit, kam je možno reflexivitu v rámci informačního obsahu věty zasadit. Zváženy jsou nejprve dvě možnosti: reflexivita je buď sémantickou vlastností vztahů, nebo anaforických zájmen. Obě možnosti budou vyvráceny prostřednictvím argumentace, že ve větách popisujících vztah mezi obsahy dvou koreferujících singulárních termínů nemůže být reflexivita součástí sémantické informace, jelikož znalost identity reference není podmínkou sémantické kompetence. Reflexivita je u těchto typů vět vázána na koordinaci znalostí mezi mluvčími. Jsou formulovány nutné podmínky, které by platnost daného vyvození teprve ospravedlnily. (shrink)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po (...) odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. (shrink)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po (...) odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. (shrink)

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém (...) Teilhardova díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association. (shrink)

Pouk klasične kulture in književnosti je prostor, kjer dijaki poleg splošnega znanja in razgledanosti pridobivajo tudi sposobnosti ču­denja, avtorefleksije, samokritičnosti in strpnosti. Proces ni nikoli zaključen, to za raziskovanje samega sebe velja že iz antičnih časov; kot bi rekel Kavafis, je včasih pomembna zlasti pot. Dijake po gimnaziji čaka še dolgo zorenje v »umetnosti življenja«, učiteljska prizadevanja ne obrodijo vedno takojšnjih sadov, morda občasno naletimo tudi na gluha ušesa. Važno je, da ne ustvarjamo fiktivnega prepada med snovjo in življenjem; tega (...) se nenazadnje dijaki učijo celo preko ra­zvozlavanja jezikovnih ugank zapletenih latinskih ali grških stavkov. Pouk klasičnih jezikov je skozi generacije izkazal in potrdil svojo vzgojno-izobraževalno vrednost. Novi časi vsekakor zahtevajo sveže učne pristope, ne pa nujno novih vsebin, saj človek išče odgovore na ista temeljna bivanjska vprašanja, kot jih je iskal v antiki. (shrink)

Obrat (Kehre) v Heideggerovom myslení má dosah nielen na skúmanie otázky bytia (Seinsfrage), ale aj na zmenu postavenia človeka vo vzťahu k bytiu. Túto zmenu je možné ukázať aj prostredníctvom Heideggerovej interpretácie predsokratovskej filozofie. Pokým v období pred obratom je človek ako pobyt (Dasein) schopný porozumieť bytiu a je s ním spojený, po obrate sa tento vzťah zásadným spôsobom mení. Bytie sa Heideggera po obrate stáva Bytím, ktoré má charakter ne-časovosti či pred-časovosti a ako také má aj svoje vlastné dejiny. (...) Poznanie pravdy Bytia už nie je záležitosťou človeka, ale závisí od toho, či sa Bytie samo človeku ukazuje, alebo skrýva.Turning (Kehre) in Heidegger’s thinking reaches not only his search of the question of Being (Seinsfrage) but also the change of the status of human being in relation to Being. This change can be displayed also through Heidegger’s interpretation of pre-Socratic philosophy. While during the period before turning human being as being-there (Dasein) is able to understand Being and he is connected to it, in the period after turning this relationship changes completely. For Heidegger Being after turning becomes Being with the character of non-temporality or pre-temporality and it has its own history. Knowledge of the truth of Being happens not to be a matter of human being but it depends on the fact whether Being hides or unhides. (shrink)

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu (...) a jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Táto kritická štúdia sa zameriava na problematiku spolupráce a pravidiel, diskutovanú Jaroslavom Peregrinom v knihe Človek a pravidla. Okrem extenzívneho exkurzu do osnovy Peregrinových hlavných myšlienok a argumentov budú systematicky analyzované niektoré kľúčové otázky patriace do tejto interdisciplinárnej teoretickej oblasti, pričom sa kriticky posúdia niektoré prvky Peregrinovho špecifického prístupu. Konkrétne, budem argumentovať, že Peregrinom preferovaná koncepcia pravidla - ako propozičného poznania, že niečo by malo nejako byť - nemôže dobre slúžiť jeho zámerom, ak chce udržať jeho evolučný prístup k pravidlám.

Cílem článku je ukázat přínos tradičního pragmatismu, a to s ohledem na nutnost vypracování hodnotově podmíněného bádání, jehož východiskem je praxe. V rámci jednání se ukazuje klíčová role zkušenosti, což je aspekt, který je stěžejní pro klasický empirismus, ovšem v kontextu pragmatismu je určujícím způsobem revidován. Z pragmatistického úhlu pohledu je zkušenost, stojící v základu poznání, nahlížena jakožto aktivní proces, během nějž člověk kooperuje s prostředím, které ho obklopuje, čímž neustále získává podněty pro konstituování vlastních přesvědčení, která se navzájem (...) doplňují a podmiňují. Povaha našich přesvědčení, vzešlých z interakce s okolním prostředím, se potom vysvětluje s odkazem k tomu, co činíme a jak následně toto konání interpretujeme. Text se nejprve zaměřuje na hodnotově neutrální koncepci vědeckého bádání, již předložil M. Weber. V opozici k weberovskému projektu jsou poté rozvíjena stanoviska (neo)pragmatismu, jež oscilují kolem holistického aspektu filosofie pragmatismu, jenž vyzdvihuje vzájemné propojení vědeckých teorií a filosofických přesvědčení, usiluje tak o zrušení distinkce panující mezi faktem, teorií a hodnotou či mezi myšlením a zkušeností a ukazuje tak, jakým způsobem lze za přispění pragmatismu překlenout tradiční dichotomie, jež jsou jednak neodlučitelně spjaté s předchozí filosofickou tradicí a které jsou rovněž nadále přítomny v sociologickém paradigmatu M. Webera. (shrink)

Tento článek se zabývá kritickým shrnutím stěžejních myšlenek a úvah vyjádřených v knize Vyhořelá společnost. Autorem pěti esejů, jež tvoří tuto knihu, je německy píšící filozof pocházející z korejského Soulu Byung-Chul Han. Myšlenky tohoto autora jsou podrobně rozpracovány v eseji Společnost únavy, který byl do knihy logicky zařazen na první místo. Ústřední myšlenkou tohoto pojednání, a vlastně celého souboru autorových úvah, je stávající úbytek negativity, jenž obklopuje současného člověka a jenž ústí do přemíry pozitivity a vzniku společnosti výkonu. Výsledkem této (...) okolnosti je dle Hana fakt, že současný člověk se stává sám sobě vykořisťovatelem. Tento ústřední motiv dále rozvádí následující čtyři eseje. Autor článku se staví kriticky k některým Hanovým tezím a zároveň nachází paralely k Hanovým hlavním myšlenkám v díle Mít či být? Ericha Fromma. Autor především zpochybňuje Hanův konstrukt paradoxní svobody a rovněž rozporuje Hanem ohlašovaný konec virové epochy. (shrink)