Gottlob Frege rozlišuje mezi smyslem a významem výrazů, přičemž smyslem rozumí to, co je výrazem vyjadřováno, významem pak to, co je jím označováno. Toto rozlišení se týká jak singulárních, tak obecných výrazů, ovšem Fregovy rozbory týkající se významu obecných výrazů jsou všeobecně méně známy. Chci zdůraznit skutečnost, že Frege považuje za význam obecných výrazů pojem, který chápe jako tzv. nenasycenou funkci, nikoli jako množinu nebo zobrazení. To mu umožňuje zachovat některé podstatné intuice týkající se obecnin – můžeme např. mít (...) obecný pojem (znát nějakou vlastnost či relaci), aniž bychom věděli, jaké předměty pod něj spadají. Zároveň se snažím ukázat, že není jasné, nakolik Frege skutečně zastával tezi, která mu bývá obvykle přičítána, totiž že identita pojmů je dána jejich koextenzivitou. Gottlob Frege distinguished between sense and reference of expressions. 'Sense' according to him is that what the expression means, 'reference' is that what is designated by it. This distinction concerns both singular and general terms but Frege’s analyses focused on general terms are much less known. It is crucial, I argue, to appreciate the importance of the fact that the reference of a general term is, according to Frege, a concept – identified with an unsaturated function in the Fregean sense, i.e. not a set, and not a mapping. In this way Frege can keep some important intuitions about universals – for instance that we can have a general concept (know a property or a relation) even if we don’t know which objects fall under it. I also try to show that it is not clear whether Frege really defended the thesis usually attributed to him that the identity of concepts is guaranteed solely by their coextensivity. (shrink)

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

V tejto kritickej stati sa zamýšľam nad poslednou knihou slovenského filozofa Mariána Zouhara Význam v kontexte (2011). Text je rozdelený na dve základné časti: opisnú, zameranú na expozíciu najdôležitejších momentov Zouharovho diela, a kritickú, v ktorej predkladám niekoľko pripomienok k autorovým záverom ohľadom kontextualizmu v sémantike.

Though Fregeś second semantical theory is worked out excellently, he did not precisely and explicitly answer the question, which of the two semantical notions he used in his semantics - sense and reference -, could be taken as proper explication of an intuitive notion of meaning. Intuitively, meaning of a word can be connected with an understanding of the word: if we understand the word, we know its meaning. Our problem seems to be accute in connection with present tendency to (...) render words "meaning" and "význam" as proper translations of German word "Bedeutung", used by Frege to refer to named or signed objects . Fregeś basic concepts of both periods of developing of his thinking - Inhalt, Sinn and Bedeutung -, having been outlined, the author tries to explicate this intuitive notion of meaning as wordś content, or wordś sense and reference, respectively. This attempt is aimed to give a possible Fregeś answer to the above question. Then the discussion about a few counter-arguments follows and its main profit is in illumination of some less clear aspects of our interpretation of Fregeś conceptual apparatus. In the end the author argues that the word "meaning" as translation of "Bedeutung" does not cohere with Fregeś possible intentions, and defends the words like e. g. "denotation" as much better and clearer translations than the above one. (shrink)

[The ethical significance of nationality].

[Meaning and structure: What is my book about?].

Význam Thomase Kuhna z hlediska jeho vlivu na další vývoj představ o povaze vědy a konkrétně na vznik tzv. sociologie vědeckého poznání bývá dnes běžně spojován s jeho Strukturou vědeckých revolucí, zatímco jeho starším historickým pracím je v tomto ohledu jen zřídkakdy věnována pozornost. Příspěvek analyzuje právě tyto práce a pokouší se charakterizovat základní metodologické rysy Kuhnova přístupu k dějinám vědy, který je v nich uplatňován. Prostřednictvím jejich porovnání s metodologickými východisky rané sociologie vědeckého poznání se snaží zjistit, nakolik (...) lze již Kuhnovy historické práce považovat za významné ze sociologické perspektivy. Jelikož tyto práce pocházejí z doby, kdy byla historiografie vědy pod výrazným vlivem Alexandra Koyrého, příspěvek zkoumá také metodologická východiska jeho prací, aby bylo možno zjistit, do jaké míry se Kuhnův přístup vymykal standardní poválečné historiogra) i vědy navazující na Koyrého tradici. (shrink)

Carnap’s analysis of the language of science had presupposed too close a connection between the semantics and testability. The core problem of the logical empiricist tradition was to show how to provide the interpretation of theoretical terms and hence the explanation of their application to observable entities by means of observation terms. It is argued that the utilization of a much more expressive semantic theory which identifies meanings with hyperintensional entities leads to a clarification of the competencies of semantics and (...) methodology. It is claimed that the observability or unobservability of term’s referents does not determine the meaning of the term. Carnap’s reduction sentences are therefore conceived only as methodological devices for the determination of unobservables via the theory-presupposed observable aspects. (shrink)

Ve své studii se pokouším zdůvodnit význam Husserlova základního rozlišení mezi samostatnými a nesamostatnými částmi v celku jeho filosofování. K tomu je potřeba popsat, jak toto rozlišení vyrůstá z obecné systematiky Logických zkoumání a jak je touto systematikou jakožto nástroj jejího vypracování předpokládáno. Abychom tento rozdíl pochopili musíme jej nejdříve zasadit do kontextu Husserlovy čisté logiky. V ní tento rozdíl patří zprvu do oblasti čisté logiky, která se nazývá formální ontologií, neboť každý předmět může být chápán jako aktuální nebo (...) možná část nějakého celku. Přihlédneme-li blíže, můžeme v oblasti částí rozlišit samostatné a nesamostatné části. Zatímco samostatné části mohou být myšleny mimo spojení se svými celky, nesamostatné se vzpírají jakémukoliv pokusu o toto uchopení, neboť je v jejich případě logicky absurdní. To nás přivádí k ideji obecného zákona, který vyjadřuje „logickou“ potřebu nesamostatných částí po doplnění. Tento zákon je založen v obecné povaze nesamostatné části a předepisuje, jakým způsobem se odehrává její doplnění a jaké druhy částí mohou toto doplnění uspokojit. Přitom kladu důraz na to, že podle Husserla je možno získat specifický obsah tohoto zákona pomocí variace, jež užívá bytí nesamostatné části jako index pro rozlišení mezí neboli nejnižší species částí, které jej mohou doplnit. Takový popis výrazně napomáhá pochopení smyslu pojmu variace a fundace v Husserlově filosofii. Dále se pokouším ukázat, že Husserl používá tento pojem obecného zákona a variace v oblasti formální logiky, aby vysvětlil ideu syntaktických zákonů a že jej využívá i v průběhu svého pozdějšího vypracování materiálních ontologií, aby vysvětlil syntetické soudy apriori. Nakonec poukazuji na určitou obtíž, která se objevuje, chceme-li chápat rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi jako skutečný formálně ontologický rozdíl. (shrink)

[Petr Koťátko: Meaning and Communication].

The paper completes a “serial” of my contributions to the hot problems of current semantics, i.e. propositional / notional attitudes, de dicto / de re, synonymy, homonymy, equivalence, meaning, sense, denotation, reference. Two kinds of believing, knowing, etc. are distinguished, namely implicit believing of an ideal believer and explicit believing of a logical / mathematical ignorant . A special case of a week, hidden homonymy is considered and we show that when claiming two expressions being synonymous we have to be (...) careful, for a more fine-grained analysis may reveal that there is a semantic difference between them. The distinction between de dicto / de re supposition is defined and a special case of ‘existence’ being de dicto / de re is solved. (shrink)

The aim of the paper is to argue against well-known Fregean idea according to which the meaning of a proper name determines the referent of the name, and the consequence thereof that semantically interesting proper names can be characterized independently of the notion of referent. The claim that it is meaningful to formulate a theory of meaning only for those names that has referents is defended. Several important morals concerning proper names follow from the claim. 1. The role of a (...) theory of meaning is in fact radically different than it is supposed by Fregean approaches. 2. The meaning of a name cannot determine its referent, and therefore mediate the relation of reference between a name and an object. 3. A theory of reference of proper names, contrary to Fregean point of view, should be taken as primary to a theory of meaning. (shrink)

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například v (...) souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například v (...) souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu (...) Barthesovi, který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita je v tomto (...) etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Text usiluje o krátký kritický přehled některých prací sociálního psychologa Jonathana Haidta, s ohledem na to, jaké důsledky z Haidtových tvrzení vyplývají pro pojem morálky a možnosti filosofické diskuse o morálních problémech. Budu tvrdit, že jakkoli jsou Haidtova zjištění a jejich interpretace v mnohém pozoruhodná a přínosná, některé aspekty lidské morálky a morálního života zkreslují a spíše znesnadňují, než usnadňují jejich porozumění. V první části se dotknu Haidtova pojmu morální intuice a nejasností spojených s tím, jak mu rozumět. Vodítkem bude (...) způsob, jakým Haidt zavádí tento pojem a pracuje s ním ve svém příkladu sourozenců Marka a Julie. Ve druhé části naznačím, jaký dopad mají tyto nejasnosti pro Haidtovy politicko-psychologické analýzy. V poslední části poukážu na význam Haidtem přehlížené rozmanitosti filosofických teorií toho, co je to morálka. Společným jmenovatelem více mých kritických poznámek je to, že i když Haidt označuje svá zkoumání za čistě deskriptivní a pluralistická, fakticky implicitně předpokládá zhruba konsekvencialistické pojetí morálky, včetně jeho normativních aspektů. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui (...) některé sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Augustu Comtovi bývá vyčítáno, že nezahrnul psychologii do své klasifikace věd, případně že psychologii redukuje na fyziologii. V tomto článku se pokusím ukázat na některé důvody, jejichž souhra Comta k tomuto kroku vedla. Nejdříve bude třeba projasnit, jaký význam pojem „psychologie“ v jeho době měl a jakou výhodu oproti této disciplíně Comte viděl ve frenologii. Poté bude ukázáno, že Comte nebyl nekritickým příznivcem frenologie. Rozhodující dimenzí se ukáže být pojímání vztahu jedince a společnosti. Comtův nábožensky motivovaný anti-individualismus bude ukázán (...) jako příčina jeho odmítání psychologie i frenologie. (shrink)

V 6 kapitolách knihy je vysvětlen význam pokrokové vědy při budování socialismu, vylíčeno je postavení vědy za kapitalismu a její závislost na buržoasní ideologii, pozůstatky kapitalistické minulosti v naší současné vědě, boj s nimi, její úkoly a plánování. úloha kritiky a sebekritiky v naší vědě a úspěchy, jichž naše nová věda v boji se starým dosahuje.

Studie předkládá interpretaci souboru článků, které Jan Patočka uveřejnil na počátku své filosofické kariéry a v nichž programově vyložil vlastní stanovisko k problematice historického poznání a smyslu dějin. Na základě výkladu Patočkových statí studie konstatuje, že soubor ve svém celku připravuje předložení ucelené filosofické koncepce a že jeho prostřednictvím Patočka přispěl k soudobé diskusi, „sporu o smysl českých dějin“. Studie nejprve nabízí představení tohoto sporu a jeho dobového kontextu a argumentuje, že tato souvislost má podstatný význam pro porozumění Patočkovým (...) textům. Na základě toho poté studie shrnuje Patočkovu interpretaci hlavních zainteresovaných argumentačních pozic a kritiku, kterou vůči nim snáší. V následujícím kroku studie předkládá interpretaci Patočkova vlastního pojetí dějin. Na závěr představuje východisko tohoto pojetí, Patočkovu koncepci člověka. The paper proposes an interpretation of a set of articles published by Jan Patočka at the beginning of his philosophical career, in which he programmatically sets forth his point of view of the problem of historical knowledge and the meaning of history. Based on the reading of the texts the paper arrives at the conclusion that this collection as a whole anticipates a comprehensive philosophical concept and that by means of these texts Patočka contributed to the discussion of the day, “the dispute over the meaning of Czech history”. The paper begins by presenting the dispute as well as its contemporary context and argues that this link bears essential significance to the understanding of Patočka’s texts. On this basis it then summarizes Patočka’s interpretation of the different parties of the argument and the critique to which he submits them. In the next step the paper presents Patočka’s interpretation of his own conception of history. It concludes by an exposition of the basis of this conception, Patočka’s concept of man. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj protikladů, (...) jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui (...) některé sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

První monografický pokus z pera českého marxistického filosofa usiluje ozřejmit zásadní význam fenomenologie a poukázat na možnosti jejího využití ve vzájemné diskusi s marxismem. Po celkové charakteristice Husserlovyfilosofie z hlediska jejích vlastních imanentních principů vysvětluje koncepci intersubjektivity. Poslední část knihy je zasvěcena otázkám kritiky imanentní (a s ní související konfrontaci s Heideggerovým a Sartrovým pojetím) imarxistické. Podle autora je pro marxistickou filosofii z fenomenologie nejdůležitější způsob, jakým se dotazuje po problému objektivace.

Po výkladu situace jako filozofického problému rozebírá autor různé formy a funkce, v nichž se uplatňuje situace v uměleckém díle (jako motiv, syžet, specifický výrazový prostředek apod.). Na konkrétních příkladechcharakterizujerůzné typy estetických situací, způsoby estetického zaujetí, podíl subjektivního a objektivního v situačním zážitku a ukazuje vlastnosti a společenský význam situačního estetična.

Příspěvek poukazuje na současnou pozici (roli) transdisciplinárního přístupu ve vědě, kdy upozorňuje na potřebu, důvody a význam inter- a transdisciplinární spolupráce napříč humanitními i přírodními vědami. Výklad se opírá o zásadní ideové fundamenty filosofie a metodologie vědy a zasazuje problematiku do širšího kontextu informatizace, respektive takzvané informační společnosti, která vytváří nové (virtuální) světy (jako produkty konstruktivního typu racionality). Dále je představen obecný postup při výzkumu nových fenoménů stavějících na transdisciplinární platformě. Popsaný vývoj v oblasti vědy s sebou nese také (...) změnu přístupu ke vzdělanosti (potřebu změny). Do popředí se v současné době (opět) dostává otázka multioborově vzdělaného člověka. (shrink)

Tento článek analyzuje problém normativity morálky. Argumentuji, že morálka nás normativně omezuje ve veřejném prostoru důvodů. Některá jednání jsou v dané společenské praxi poskytování a požadování morálních důvodů neobhajitelná. Morální zdůvodňování je zdůvodňováním v pojmech obecných principů s ideou férové nestrannosti k zájmům všech dotčených osob. Morální svědomí nemá nezávislý normativní význam. Normativní síla svědomí je odvozená od presumované způsobilosti morálních principů na jeho pozadí být ospravedlněné v (hypoteticky ideálním) veřejném prostoru důvodů.This paper analyses the problem of normativity of (...) morality. I argue that morality restricts us normatively in the public space of reasons. Some actions are indefensible in the social praxis of giving and asking for moral reasons. Moral reasoning is a reasoning in terms of general principles with the idea of fair impartiality to interests of all affected persons. The moral conscience has not an independent normative significance. The normative force of moral conscience is derivatedly related to the presumptive capability of the moral principles in its background to be justified in the (hypothetically ideal) public space of reasons. (shrink)

Príspevok je zameraný na problém spravodlivosti Johna Rawlsa v diele Teória spravodlivosti. Obsah práce je koncipovaný ako analýza dvoch princípov spravodlivosti, pričom sa zameriava na ich ťažiskové aspekty. Príspevok sa snaží vyjasniť význam dvoch zásad spravodlivosti prostredníctvom skúmania obsahového zloženia prvého i druhého princípu. V súvislosti s druhým princípom je cieľom nielen objasniť význam férovej rovnosti príležitostí, ale i vzťah druhého princípu s princípom efektívnosti a vzťah demokratického chápania spravodlivosti s princípom rozdielnosti. Zámerom príspevku je tiež poukázať na (...) princíp distribúcie, a to nielen z teoretickej perspektívy. V tejto súvislosti chce text upozorniť aj na prepojenosť distribúcie a zásluh. Pre Rawlsa je dôležité upozorňovať na lexikálnu nadradenosť prvého princípu, preto text neobchádza ani túto skutočnosť. Zároveň s tým verbalizuje rozdiel medzi oboma fundamentálnymi princípmi. (shrink)

Bazův projekt je výzvou pro současnou epistemologii. Ve svém vzkříšení filozofické metody J. L. Austina a pozdního Wittgensteina se snaží podat alternativu k dnešnímu přístupu založenému na intuicích filozofů. Tradiční argumenty proti filozofii běžného jazyka jsou ukázány jako nedostatečné: stojí na nepochopení toho, co pro autory poloviny dvacátého století znamená „použití“ slova a „význam“ slova. Při aplikaci na dnešní epistemologické příklady a dilemata se tato ukazují jako špatně sestavená, dokonce i ve své nejmírnější, kontextualistické verzi. Zároveň se však Bazův (...) přístup svou radikálností dostává do prekérního vztahu k empiristické tradici. (shrink)