1. Směry, osobnosti, problémy -- 2. Biograficko-bibliografický slovník.

Its aim is to point out the role of the individual in the history and the role played by the personality in historical development and its influence. The individual chapters cover several past millennia of human history and show the multiplicity of historical processes and their relevance to the present world.--From Publisher's website.

1. Směry, osobnosti, problémy -- 2. Biograficko-bibliografický slovník.

Tato studie se zabývá zobrazováním alchymie v malbách, knižních ilustracích i v architektuře v období raného novověku. Na jednotlivých příkladech obrazů či ilustrací prezentuje různé aspekty alchymistova života i jeho práce. Nezabývá se symbolickou alchymickou ikonografií, ale zaměří se především na zobrazování prostředí a vybavení alchymických dílen i osobností samotných alchymistů. Soustředí se zejména na vyobrazení zařízení alchymických laboratorií, s nimiž se lze setkat jak u renesančních malířů, tak v ilustracích alchymických rukopisů a poměrně ojediněle i v české architektuře. Poskytuje (...) také pohled na vyobrazení vzniklá v souvislosti s literární kritikou alchymie. Alchymisté byli zejména v dílech předních evropských humanistů často záměrně zesměšňováni, kritizováni a označováni za blázny a zloděje. V závěru se zabývá vybranými příklady ze žánrového umění, kde byli rovněž alchymisté zobrazováni často satiricky, ale i s určitou úctou, jako vzdělaní učenci. Výtvarné umění raného novověku nám představuje různé aspekty života alchymistů a je v dnešní době jednou z možností, jak se přiblížit porozumění jejich vědeckým aktivitám. Jak však studie ukazuje, k těmto obrazovým materiálům je třeba přistupovat kriticky. (shrink)

U radu se raspravljaju eksplicitne i anticipativne kritike ranog kapitalizma i neoliberalizma , s naglaskom na Deweyevoj kritici koja je aktualna i danas. Naglašava se Deweyev poziv za metodu inteligencije koja bi, kao znanstvena metoda, svim vidovima društva donijela odgovarajuće pravne, institucionalne i civilizacijske promjene. One bi kontinuirano doprinosile razvoju slobode i napretku preko kontrole slobodnog tržišta. Zapaža se da, prema Deweyu, integralni pojam odgoja zauzima posebno mjesto u njegovom naučavanju. Osim usvajanja znanja, odgovarajući odgoj se tiče razvitka slobodne, slobodoumne (...) i liberalne osobnosti, koja se ne dostiže kroz neki određeni moralni odgoj, a posebno ne kroz religiju. Konačno, važno je zadržati one postupke iz prošlosti koji su bili konstruktivni – posebno se to tiče razdoblja socijalizma. (shrink)

Mediteransko nasljeđe kulture, filozofije, povijesti i umjetnosti nepregledan je univerzum procesa, informacija, sinteza i imaginacija. Sam po sebi, Mediteran se predstavlja kao jedna opća imenica takvog opsega da predstavlja rod u kojem je velik dio opće europske kulture uvijek jedna od njegovih vrsta. No, ipak, riječ je o dojmu koji ne može težiti precizno utvrđenoj konstataciji već jednoj općoj opservaciji koja samo pokazuje da zamisao o zahvaćanju u smisao Mediterana kao nasljeđa ili suvremenosti predstavlja jedan ogroman, ali nikad dokraja dovršen (...) posao.Kao opće i široko obuhvatno ime, mediteranski prostor, onaj virtualni i onaj stvarni, otvorio je prostor mnogim iznimnim osobnostima. koje ukazuju na pojedinačni značaj svake od njih. Neizbježno, one ne mogu u kontekstu mediteranskog prostora predstavljati više od pojedinačnog slučaja koji nikad ne može obuhvatiti cjelokupni doseg pojma mediteranskog. Ali ono što mogu jest obznaniti one vlastite dosege koji ukazuju na vrijednost onoga što im je u mediteranskom prostoru otvoreno da misle, stvaraju i žive. U kontekstu Mediterana tu je uvijek prisutna jedna dimenzija napetosti između općeg i pojedinačnog, između napora da se izrazi duh vremena i nasljeđa, vlastito slaganje i neslaganje s njim, ali i promišljanje koje može probiti duh danog. Jedan od takvih filozofskih i umjetničkih osobnosti jest Albert Camus. Kao jedna od danas gotovo zaboravljenih figura mišljenja i umjetnosti, njegovo propitivanje humaniteta u djelima kao što su Mit o Sizifu i Pobunjeni čovjek svojevremeno su ostavili dubok trag iza sebe. Iako on nije napisao svoje pismo o humanizmu kao što je to učinio Heidegger , njegovo se djelo čini kao poseban slučaj jednog općeg govora o humanizmu suprotstavljen i zasigurno najpoznatijem intelektualcu svog doba, Jeanu Paulu Sartreu, intelektualnom hegemonu onoga doba. Postoji iskušenje da se Camusa u toj konstelaciji dovede u vezu s, recimo, stoicizmom, no time bismo promašili bit u odgovaranju na pitanje koliko bi njegov humanizam imao snage biti suvremeni humanizam, a koliko nova tehnika interpretiranja istog. Stoga mi je namjera propitati, suvremenu mogućnost tvorbi Camusovih promišljanja o povijesti, humanizmu, politici i umjetnosti, kao i danas uočljivi pomak u odnosu na prijašnje dosege u propitivanju etičnosti, politike i umjetnosti na mediteranskom prostoru.The cultural, philosophical, historical and artistic heritage of the Mediterranean is a measureless universe of processes, information, syntheses and imaginations. In itself, the Mediterranean portrays a general noun of such scope that it represents a kind in which a large part of general European culture is always but one of its sub varieties. However, this is but an impression, which cannot aspire to become a precisely verifiable or verified statement, or a general observation, which only demonstrates that the idea of penetrating the meaning of the Mediterranean as a heritage or contemporaneity represents an enormous yet never fully completed task.The Mediterranean space – both the virtual and actual – as a general and widely inclusive toponym has opened its doors to countless exceptional individuals, who point to the particular significance of each. Inevitably, within the context of the Mediterranean space they cannot exemplify more than a particular case that can never embrace the range of the Mediterranean concept as a whole. Yet, what they can do is disclose their own reaches that point to the value of that which is open to them in the Mediterranean realm to be thought, created and lived. A dimension of tension between the general and the particular, between the effort to express thespirit of time and heritage, one’s agreement and disagreement with it, as well as one’s reflections capable of penetrating the spirit of the given – are invariably present within the context of the Mediterranean. One such philosophical and artistic individual is Albert Camus. As one of the almost forgotten figures of thought and art today, his questioning humanity in The Myth of Sisyphus and The Rebel once left a profound trace. Although he never wrote a letter on humanism as Heidegger did , his work appears to be a special case of a general speech on humanism opposed to even surely the most famed intellectual of his time, Jean-Paul Sartre, the intellectual hegemon of his time. Within this constellation one can easily be tempted to compare Camus with, for example, Stoicism, but by doing so one would fail to answer the question of whether his humanism has the strength to be a contemporary humanism or just a novel interpretation technique of the same. This paper intends to examine the contemporary possibilities of constructing Camus’s reflections on history, humanism, politics and art, as well as the today distinct shift in relation to the earlier reaches of the studies into ethicality, politics and art within the space of the Mediterranean. (shrink)

Cílem studie je představení nalezených explicitních odkazů na Platóna v dílech autorů moderní psychologie. V úvodní části je popsána Platónova nauka o duši, přístupy k duši v současné psychologii a metodologie vyhledávání odkazů. V další části je uveden přehled zjištěných explicitních odkazů na Platóna v moderní psychologii. Dále jsou přiblíženy nejvíce relevantní odkazy vztahující se ke generativitě, vazbě třísložkové duše a současných modelů osobnosti, vazbě péče o duši a terapie a pojetí lásky. V závěru jsou nalezené odkazy souhrnně posouzeny (...) a je přiblíženo základní zjištění, že většina autorů ve studii zmíněných vnímá Platóna jako inspiraci pro rozvoj současných teorií. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu Barthesovi, (...) který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Budući da je, za razliku od manipulacije, moguć samo kao su-djelovanje u slobodi, odgoj se zbiva tamo i jedino se tamo može zbivati gdje se poštuje i razvija osobnost onih koji u odgoju sudjeluju, tj. koji međusobno odgojno djeluju. To upravo znači da je odgoj djelovanje utemeljeno u poštivanju drugog kao drukčijeg, samosvojnog, autonomnog, slobodnog bića. To nadalje znači da je odgoj u bîti uvijek odgoj za pluralizam vrijednosti, pretpostavki, vjerovanja, mišljenja, odnosno načine života koje ljudi razvijaju kao svoje i (...) u kojima se očituje njihova osobnost. Ali kao su-djelovanje u slobodi to poštovanje mora biti uzajamno.Odgajati dakle znači razvijati drugoga kao drukčijega, koji drži do svoje osobnosti, ali koji isto tako drži i do osobnosti drugih ljudi. I to ne samo zato što misli da pravo na vlastitu osobnost mora platiti pravom drugima da budu drukčiji, nego zato što je svijestan da je osobnost u bîti moguća tek s različitošću ljudi koji se u svojoj različitosti ipak međusobno uvažavaju i komuniciraju otvarajući kroz tu komunikaciju, baš svojom posebnošću, drugima nove mogućnosti osobnog razvoja. Drugim riječima, odgoj se zbiva tamo i tada gdje se zbiva drugi i drukčiji čovjek kojem je drugi i drukčiji čovjek najveća potreba, te sam biva čovjekom pomažući drugome da to bude.Since education, unlike manipulation, is possible only as a co-action in freedom, it occurs, andcan occur only at the point where educational co-actors’ personalities are being respected and developed. That implies that the education is an actionfounded in respecting the Other as different, autonomous and free human being. Furthermore,that figures that the education is essentially always an education for pluralism of values, presuppositions,beliefs, thoughts, ways of life that people develop as their very own and through which theymanifest their personalities. But, as the co-action in freedom, that respect has to be mutual.Therefore, educating means developing the Other as different, as one that respects his own personality,but also respects Others’ personalities. And not only because one considers that as a way ofpaying for the right to his own personality by means of Others’ rights to be different, but because ofbeing conscious that the personality is essentially possible only among different people who developmutual respect exactly through their differences. Through that kind of communication, particularlyby their singularity, they render new possibilities of personal development to Others. In other words,education takes place only there and then where other and different human beings occur, and assuch have the greatest need for different Others, being themselves the human beings by helpingOthers to be ones. (shrink)

Protože česká komeniologie a intelektuální historie dosud postrádají komplexnější monografické pojednání o vztahu Komenský – Bacon, je cílem této knihy přiblížit koncepci reformy (respektive obnovy) vědění obsaženou v dílech obou jmenovaných osobností – českého teologa, filozofa a pedagogického reformátora Jana Amose Komenského (1592–1670) a anglického filozofa a státníka Francise Bacona (1561–1626). Zatímco v první části knihy jsou cesty obou myslitelů k vrcholné podobě jejich vizí sledovány odděleně, druhá část se soustředí na zodpovězení především těch otázek, které oba autory spojují: V (...) čem spočívá jádro projektu reformy vědění u Komenského a v čem u Bacona? Jaká je struktura a koncepce jejich projektů? Jedná se o projekt obnovy, nebo o vizi pokroku vědění? Jak si Komenský a Bacon představovali realizaci svých záměrů? Jakou metodu k tomu zvolili? Do jaké míry byl Komenský Baconem ovlivněn? Co je pojítkem obou projektů? Na základě odpovědí na tyto otázky se autor v závěru knihy pokouší rozřešit dlouhodobý interpretační spor o povaze Komenského vztahu k Baconovi: Byl Komenský významným pokračovatelem a propagátorem Baconova díla? Nebo byl naopak myslitelem, který Baconův odkaz zjednodušil a zvulgarizoval? Anebo byl Komenský vskutku svébytnou filozofickou osobností, jež byla inspirována spíše jen duchem Baconova díla? (shrink)

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze vysvětlit duchovní (...) díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení (vytváření zákonů) a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)

Poté, co je ve studii podán obraz Humovy osobnosti na pozadí jeho doby, jsou v ní rozvíjeny následující teze: I. Smyslem a cílem veškerého Humova filosofování (zejména jeho popření ontologického statusu kategorií substance a kauzality a jeho teorie mravních citů) je připravit půdu pro skeptickou destrukci veškerých tvrzení týkajících se existence a přirozenosti Boží a pro zdůvodnění pojetí, v souladu s nímž může člověk žít mravně bezúhonným životem i bez jakékoliv opory v náboženském transcendentnu. II. Všechny silně nekonsistentní momenty (...) Humovy filosofie jsou sjednoceny (obvykle perfidně utajovaným) účelem, jímž je vyvrátit náboženství z kořene; právě z onoho vrcholného bodu "syntézy" lze uchopit jejich smysl a - zároveň také jinak neuchopitelnou jednotu Humovy filosofie. III. Popření ontologického statutu kategorie substance traktované v kontextu řešení problematiky teleologického důkazu Boží existence, rezultuje u Huma (takřka s železnou logikou) v anticipační nástin fundamentálních myšlenek evolučního přístupu a teorie samoorganizace, které s velkou pravděpodobností přímo ovlivnily pojetí Charlese Darwina. (shrink)

One of the fundamental questions of legal philosophy and theory is what it means to have a legal right, i.e. who can be considered a legal right holder. With the parallel development of bioethical doctrine, this question about rights holders is becoming increasingly relevant, raising the question of whether rights holders can be animals, trees, foetuses, future generations or machines (artificial intelligence). This question also applies to the dead, where the difficult question of the end of life and the final (...) occurrence of death also arises. By critically elaborating the positions of contemporary legal theorists in the context of two key theories of rights, the Will Theory and the Interest Theory and their mutual differences, the paper attempts to offer an account of the dead as potential right holders. In this context, the above legal theory elaboration is reflectively considered in the context of civil law doctrine of legal rights, as one of the fundamental areas within the general part of civil law. The legal subjectivity of the deceased is also observed in the field of (post-mortem protection) personality rights, but also in a pragmatic way in relation to recent domestic case law practice, as well as the case law practice of the European Court of Human Rights, where interesting legal issues have arisen that imply the question of the deceased as legal right holders. (shrink)

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze vysvětlit duchovní (...) díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)