It was in the spring of 1966, in May to be exact, when my father said that we were going to a festival that had just been announced. It was called the Panathenaia (which means The All Athenian) and...

Clifford Geertz, in his 1973 'Inspection of Cultures', brought about an epistemological revolution. This book maps the circuits of cross-fertilisations among disciplines in the humanities and social sciences that have developed from Geertz's 'interpretive turn'.

Clifford Geertz, in his 1973 'Inspection of Cultures', brought about an epistemological revolution. This book maps the circuits of cross-fertilisations among disciplines in the humanities and social sciences that have developed from Geertz's 'interpretive turn'.

In the paper, Priorś well-known \'tonk\' argument is examined and taken as a basis for general considerations regarding the logical status of implicit definition, and the semantical status of the \'tonk\'-like expressions. Further, the whiff of logical vanity attendant upon Priorś conclusions is dispelled by employing a new theory of concept. In particular, the authors argue that: a) Priorś \'tonk\' argument discredits neither the concept of analytical validity nor the role of implicit definition. The arguments underlying the authors\' view draw (...) from both syntactical and semantical considerations of the alleged \'tonk\' connective. b) Decisive criticism of the very concept of implicit definition of logical connectives can be, anstead, based on Tichýś view of formal axiomatics as a case of\'the Fallacy of Subject Matter\'. c) The semantical analysis of the so-called śtrictly empty\' concepts, as introduced by Materna in his theory of concept, renders a viable account of the mysteries and confusions surrounding Priorś witty and inspiring \'tonk\' example. (shrink)

The aim of the article is twofold: to document how what the author labels the “Principle of Reference” – viz. the claim that that which is not cannot be referred to – inspires both actualist and possibilist philosophical conceptions in the analytic tradition as well as in scholasticism, and to show how Duns Scotus’s rejection of the Principle allows us to see that there are two distinct and logically independent meanings of the actualism–possibilism distinction: viz. metaphysical actualism/…possibilism, and semantic actualism/possibilism. (...) By way of an appendix, the author off ers some critical remarks on recent Czecho-Slovak debates about the ontological status of non-existents. (shrink)

Fenomenologie není pouze specifická metoda filosofického zkoumání, ale též svébytná filosofická pozice. Husserl je znám a diskutován spíše jako autor právě zmíněné metody, ovšem ta přeci měla sloužit jakožto organon pro vytvoření samostatné filosofické nauky. Proto se bude v příspěvku věnovat pozornost Husserlovu chápání toho, co je to filosofie, a to v kontrastu proti dobově populárním filosofickým pozicím, jimiž byly naturalismus a filosofie světového názoru s jeho nejodpudivější podobou nazývanou Husserlem pejorativně „Tiefsinn“: důvtipná duchaplnost. Husserl zamýšlí odstranit oba zmíněné typy (...) filosofie skutečně přísně vědeckou filosofií, jež bude filosofií fenomenologickou. (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

Petrus Nigri (Schwarz) se narodil západočeské Kadani (něm. Kaaden) kolem roku 1435 a spolu se svými třemi bratry vstoupil v Německu do dominikánského řádu. Během svého studia prošel velkou část Evropy (Německo, Itálii, Španělsko, Čechy a Maďarsko) a nakonec se stal rektorem generálního studia v Budíně (1481). Obecně je znám spíše jako význačný středověký hebraista. Do dějin filosofie se zapsal zvláště jako autor Clipeus thomsitarum (před r. 1474), což je filosofický komentář na Porfýriův Úvod (Isagoge) a na aristotelovské Kategorie, formou (...) otázek. Třebaže Nigriho práce není originální, představuje v zaalpských zemích významnou recepci pojetí pomyslného jsoucna (Clipeus, část I, ot. 3-4) tak, jak ho koncipoval Hervaeus Natalis († 1323) ve svém traktátu De secundis intentionisbus. -/- Petrus Nigri (Peter Schwarz, born in Kadaň/Kaaden before 1435, died in Buda 1483), is author of Clipeus thomistarum (printed 1481), a philosophical commentary on Porphyry's Introduction (Isagoge), and on Aristotle's Categories in the form of questions. While Nigri's discussion of the concept of being of reason (Clipeus thomistarum, part I, qq. 3-4) is not original, his work is important for contributing to this concept’s reception, and with it the teaching of Hervaeus Natalis (died 1323) in his treatise De secundis intentionibus, in the transalpine countries. Being of reason (ens rationis) is conceived as not a categorial being, nor is it an intellectual operation, nor is it caused, but is only identifiable by the human intellect. Nigri's being of reason has no subjective existence, but only an objective character, which differs both from categorial being and from mere nothingness. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Mezi jednáním a důvodem existuje zásadní vztah: není činu bez důvodu. Lze z toho však vyvodit, že je-li dán důvod, je dán i čin? Může mít čin dostatečný důvod? Studie zkoumá dvě podoby dostatečného důvodu : příčinu a premisu. Fenomenologická teorie motivace se staví jak proti myšlence, podle níž důvody jsou příčiny, tak proti přesvědčení, podle něhož důvody jsou premisy. Přínos fenomenologického výkladu motivace netkví především v představě, již rozpracoval Paul Ricoeur, že důvody jsou přítomné vědomí, nýbrž v originální paralele, (...) již rozvinul Merleau-Ponty mezi perceptivní a praktickou motivací. There seems to be a fundamental relation between action and reason: no action without a reason. But does this mean that the reason, once it is given, brings about the action? Can an action have a sufficient reason? The article distinguishes two forms of the sufficient reason: the cause and the premise. The phenomenological theory of motivation argues against the idea “reasons are causes” as well as against the idea “reasons are premises”. The novelty of the phenomenological account of motivation consists not in the assumption, developed by Paul Ricoeur, “reasons are present to a consciousness”, but in the more original analogy developed by Merleau-Ponty between the perceptual motivation on the one side and the practical motivation on the other. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Tato práce se zabývá možnými přístupy k etice sexuality, jejich klady i zápory. Etikou sexuality zde není míněno moralizování, stejně tak sexualitou není míněn pouze koitus, pohlavní chování je zde míněno v širším významu tedy včetně rozlehlé oblasti lidského svádění, okolků či otálení. Popsány jsou čtyři klasické přístupy k etice sexuality: tradicionalistický, romantický, marxisticko-feministický a liberální, avšak uvážen je i přístup antinatalistický, který vyplývá z asymetrického argumentu Davida Benatara uveřejněného v jeho práci Nebýt či být. Benatarův antinatalizmus totiž vytváří etiku (...) pohlavního chování, v níž pouze sex, který nevede k rozmnožení, může být morální. I když je tento pátý, antinatalistický přístup značně kontroverzní a zdaleka ne intuitivní, extrémnost jeho pozic se příliš neliší od tradicionalistického pohledu, v němž je morální pouze sex k rozmnožení vedoucí, tyto dva přístupy tak lze postavit do přímé opozice jako dvě krajní možnosti uvažování o etice pohlavního chování. Roli střední cesty v takovém řazení potom zaujme liberální přístup, který jako jediný etiku sexuality nevidí jako etiku odlišnou od jiných lidských činností. (shrink)

Přes rozšířené používání pojmu společné dobro byla mezi antickými a středověkými mysliteli pozoruhodná nejednota o jeho konkrétním obsahu. Někdy bylo společné dobro chápáno jako dobro zúčastněných jednotlivců, jindy jako dobro společenství jako celku. Jakmile politická filozofie začala být stavěna na individualističtějších základech, společné dobro jako pojem ustoupilo do pozadí. Společné dobro by mělo mít dvě vlastnosti: jde o dobro a navíc společné. Dobro však není vnitřní kvalita o sobě, nýbrž subjektivní hodnocení člověka. Zda považujeme určité jednání či situaci za dobré (...) či špatné, záleží na našem hodnocení. Základní vlastností každého hodnocení je jeho subjektivita. Subjektivita v pojetí dobra je hlavním problémem společného dobra. Společné dobro může být společné pouze, když jde o cíl, který je sdílený všemi rozumnými aktéry uvnitř politického společenství. Má-li společné dobro být cílem regulujícím politické úvahy a zdrojem loajality ke společenství, muselo by být všemi sdíleno. To však v praxi je nesmírně obtížné zaručit. Neutrální hlasovací mechanismus, který by rozhodl, co je společné dobro, neexistuje. Společné dobro je příliš vágní pojetí, aby bylo užitečné v politické teorii a praktické politice. Veřejný zájem musí být posuzován partikulárně a lokálně, vždy s ohledem na zvláštní doby a místa. Co vytváří obecný zájem či "společné dobro", nevyplývá z filozofické teorie, ale praxe. Ačkoli společné dobro může být užitečné v politické i církevní rétorice, jeho vědecký smysl je omezený, nebo dokonce nulový. (shrink)

Kniha Tomáše Marvana přehledným způsobem rekapituluje filosofické diskuse, které se odehrávaly a odehrávají na půdě tzv. „postanalytické“ filosofie na téma realismus vs. relativismus; a je pokusem o jejich kritické zhodnocení. Jde o nesporně zajímavou a užitečnou knihu; v tomto textu však argumentuji, že realismus, z jehož pozic Marvan svou kritiku vede, není neproblematický. Zdá se mi, že Marvan zaměňuje prokázání nemožnosti vyvrátit realismus za prokázání relativismu; přičemž podle mne je tato nemožnost jenom důsledkem toho, že celá diskuse realismus vs. relativismus (...) je pochybená. (shrink)

V první části textu ukazuji, že paradox holiče není analogický Russellově paradoxu, ba že to vůbec není paradox. Poté se stručně věnuji otázce jeho pravděpodobného historického původu i původu jeho známých verzí. V závěru diskutuji zdroj jeho údajné paradoxnosti.

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to (...) čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

Fenomén zakoušené psychedelie (doslova „vyjevení mysli“) stojí na pomezí filosofického zkoumání a antropologického bádání. V našem příspěvku se pokusíme nahlédnout jedno ze základních filosofických východisek amerického etnobotanika a antropologa Terence McKenny, které našel u Hérakleita a jeho pojetí logu. Dle Terence McKenny se při psychedelické zkušenosti děje "emanace" Logu a je to také Logos, který dle Terence McKenny promlouvá k modernímu člověku skrze technologii. V tomto článku není zkoumána úplnost oprávnění ztotožnění McKennova pojetí logu s tím Herakleitovským, ale úvodní vyložení (...) McKennových inspirativních úvah. (shrink)

Larry Laudan v článku z roku 1983 označil problém demarkace, tj. rozlišení „vědy" a „pseudovědy", za filosofický pseudoproblém, kterým není třeba se zabývat, a slova „vědecké" a „pseudovědecké" za prázdné pojmy, které můžeme z našeho slovníku zcela vyškrtnout. V předkládané studii zpochybňuji toto Laudanovo stanovisko a předkládám argumenty ve prospěch tvrzení, že 1) rozlišení vědy a pseudovědy představuje důležitý a aktuální problém, kterým je třeba se zabývat, a že 2) možný způsob řešení tohoto problému nabízejí současná sociální studia vědy. Jejich (...) východiskem je pojetí vědy jako „formy života" a pojetí demarkačního kritéria jako proměnlivého souboru charakteristik, který sice nelze jednoznačně definovat, ale přesto jej lze zkoumat, a to prostřednictvím sociologické analýzy vědecké praxe. Mým záměrem je na příkladu několika vzorových studií představit specifika sociologického přístupu z hlediska jeho metodologie i povahy nabízených řešení a zhodnotit jeho možnosti i omezení pro filosofii vědy. (shrink)

Kniha se zabývá problematikou připisování myšlení jiným entitám, a to pomocí imitační hry navržené v roce 1950 britským filozofem Alanem Turingem. Jeho kritérium, známé v dějinách filozofie jako Turingův test, je podrobeno detailní analýze. Kniha popisuje nejen původní námitky samotného Turinga, ale především pozdější diskuse v druhé polovině 20. století. Největší pozornost je věnována těmto kritikám: Lucasova matematická námitka využívající Gödelovu větu o neúplnosti, Searlův argument čínského pokoje konstatující nedostatečnost syntaxe pro sémantiku, Blockův návrh na použití brutální síly pro řešení (...) imitační hry, Frenchova teorie subkognitivních informací a Michieho skepticismus ohledně možnosti umělého vědomí. Závěr knihy zachycuje současný stav recepce Turingova testu a představuje pokusy o jeho praktickou realizaci, například v každoroční soutěži o Loebnerovu cenu. Autor knihy zastává názor, že ani po více než šedesáti letech od uveřejnění Turingova paradigmatického eseje stále neexistují žádné vážné důvody pro zamítnutí jeho tvrzení. Tradiční komputační funkcionalismus možná není ideální teorií vysvětlující činnost myslí a jako slibnější se může jevit vývoj v neurálních vědách, ale Turingův test je přesto užitečným a snad i jediným nástrojem pro detekci inteligence u lidmi vytvořených strojů. (shrink)

Petr Dvořák hájí ve své knize Kauzalita činitele libertariánské pojetí svobody lidské vůle. Vůli považuje za duševní schopnost člověka a její svobodu spatřuje v možnosti její sebedeterminace. Tuto tezi autor tohoto příspěvku kritizuje. Dokazuje, že sebedeterminující schopnost je contradictio in terminis. Libertariánsky pojatá svobodná vůle je možná jen, pokud není schopností. Takovou vůlí je pouze vůle Boží (za předpokladu, že Bůh existuje). Autor připojuje historické upozornění, že autorem omylu zaměňujícího lidskou vůli s Boží je renezanční teolog Ludvík Molina, že k (...) jeho stoupencům náležel i René Descartes. (shrink)

We introduce notions of strong and eventual strong non-isolation for types in countable, stable theories. For T superstable or small stable we prove a dichotomy theorem: a regular type over a finite domain is either eventually strongly non-isolated or is non-orthogonal to a NENI type . As an application we obtain the upper bound for Lascar’s rank of a superstable theory which is one-based or trivial, and has fewer than 20 non-isomorphic countable models.

Cílem tohoto příspěvku je interpretovat kolaboraci za druhé světové války jako fenomén. První část textu se zaměřuje především na její filozofické aspekty (pojmy mez, interakce a vina), a to hlavně na bázi Jasperse, ve druhé jsou aplikovány na český kontext druhé světové války a tranziční spravedlnosti. Vytvoří se tak schéma kolaborace, resp. kolaborace bude zasazena mezi další životní strategie. Díky tomuto propojení může příspěvek poskytnout interdisciplinární pohled na problematiku, která rozhodně vzhledem k současnému vývoji ve světě i v Evropě není (...) neaktuální. (shrink)

Gottlob Frege rozlišuje mezi smyslem a významem výrazů, přičemž smyslem rozumí to, co je výrazem vyjadřováno, významem pak to, co je jím označováno. Toto rozlišení se týká jak singulárních, tak obecných výrazů, ovšem Fregovy rozbory týkající se významu obecných výrazů jsou všeobecně méně známy. Chci zdůraznit skutečnost, že Frege považuje za význam obecných výrazů pojem, který chápe jako tzv. nenasycenou funkci, nikoli jako množinu nebo zobrazení. To mu umožňuje zachovat některé podstatné intuice týkající se obecnin – můžeme např. mít obecný (...) pojem (znát nějakou vlastnost či relaci), aniž bychom věděli, jaké předměty pod něj spadají. Zároveň se snažím ukázat, že není jasné, nakolik Frege skutečně zastával tezi, která mu bývá obvykle přičítána, totiž že identita pojmů je dána jejich koextenzivitou. Gottlob Frege distinguished between sense and reference of expressions. 'Sense' according to him is that what the expression means, 'reference' is that what is designated by it. This distinction concerns both singular and general terms but Frege’s analyses focused on general terms are much less known. It is crucial, I argue, to appreciate the importance of the fact that the reference of a general term is, according to Frege, a concept – identified with an unsaturated function in the Fregean sense, i.e. not a set, and not a mapping. In this way Frege can keep some important intuitions about universals – for instance that we can have a general concept (know a property or a relation) even if we don’t know which objects fall under it. I also try to show that it is not clear whether Frege really defended the thesis usually attributed to him that the identity of concepts is guaranteed solely by their coextensivity. (shrink)

Nedávné vědecké poznatky týkající se lidského vnímání a lidského konání naznačují, že nejenom není konání bez vnímání, ale že není ani vnímání bez konání. Zcela se mění pohled na to, jak lidé vnímají ; a objevují se dokonce i extrémní názory, že vnímání a konání jsou vlastně jednou a toutéž věcí. Podobně se v důsledku zkoumání motivačních struktur stojících v základu tvorby teorií rozmývá ostrou hranici mezi teorií a praxí. Zdá se mi, že tohle všechno je poněkud překvapivá voda na (...) mlýn filosofického pragmatismu. (shrink)

Článek zkoumá status paměti jako determinanty přítomného lidského jednání na specifickém příkladu posttraumatické stresové poruchy. Snažím se ukázat, že vztah mezi prožitkem zpřítomněným pamětí a jednáním není kauzální a logický, nýbrž že ve světle prožitého traumatu (zprávy o něm) dává přítomné jednání smysl. Struktura této provázanosti je spíše narativní či hermeneutická.

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Práce, byť i čerpala ze studií sociologů, psychologů, antropologů a kulturních historiků hry, není ani sportovní literaturou, ani teorií her, ani sociologií a psychologií fotbalu ani pokusem o antropologické určení podstaty.

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu dochází, (...) a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

David Miller v pracích Critical Rationalism a Out of Error se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš (...) radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. (shrink)

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)

Práce se zaměřuje na metodologicko-historické aspekty vývoje neurologie. V roce 2001 přišel Marcus Raichle s překvapujícím objevem, který je nyní obecně známý jako teorie Default Mode Network. DMN s sebou kromě nových poznatků o mozkové aktivitě přináší i kompletní přehodnocení dosavadních přesvědčení o mozku. Vědecká komunita předpokládala, že mozek je „reflexivním" nástrojem k vnějšímu prostředí a od tohoto přesvědčení odvíjela neurologický výzkum. DMN však přichází s pojetím neurální aktivity, jež není závislá na aktivní stimulaci mozku, což je v přímém protikladu (...) s předchozí výzkumnou tradicí. Současné výzkumy DMN vedou ke zcela novým poznatkům, které nebyly dosažitelné v rámci předchozího paradigmatu. Radikální proměna pojetí aktivity mozku s sebou přináší i nutnost přehodnocení neurologického výzkumu z hlediska metodologie. Stať se zabývá otázkou, zda lze považovat DMN za vědeckou revoluci a nové paradigma neurovědy v kontextu analýzy historických událostí, jež formovaly předchozí a stávající neurovědecký výzkum. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Tato studie se snaží o filosofickou analýzu problematických aspektů neurogeneze. V první řadě se zaměřuje na moderní historii neurogeneze, která je obecně považována za historii dogmatického přesvědčení, které předpokládalo, že v mozku dospělého savce nemohou vzniknout nové neurony. Tato konvence přežívala v neurovědě po několik desítek let a její kořeny sahají až do dob Ramóna y Cajala. Důležitá část této filosofické analýzy se zaměřuje na aspekt tzv. zaštiťování dogmatu pomocí ad hoc hypotéz. Analýza se dále věnuje implicitním definicím, které hrají (...) roli axiomů neurovědy, a problematice falsifikace potenciálních falsifikátorů. Na konci této filosofické analýzy jsou prezentovány argumenty, které dospívají k tomu, že historie neurogeneze není historií dogmatického uvažování, jak většina autorů předpokládá, ale že jde o historii vědeckého pragmatismu. (shrink)

Neoklasická aproximace lidského jednání je obsahem předpokladů modelu homo economicus. Práce odpovídá negativně na otázku, zda je neoklasický koncept překonaný. Za kritérium pro překonanost je pokládána nekvalitní predikční schopnost modelu a jeho nahrazení alternativním konceptem. Práce je zaměřena pouze na úpravu předpokladů modelu člověka ekonomického posunující jednání agenta blíže k realitě a nezaobírá se odmítnutím modelu založeným pouze na důkazech o reálném jednání, které se neshoduje s předpoklady modelu. Článek se zabývá teorií omezené racionality, výsledky behaviorálních experimentů a Beckerovou rozšířenou (...) užitkovou funkcí. Dále je vysvětleno, proč na trhu přežívají subjekty i s neefektivními vzorci chování, a to z důvodu nedostatečného evolučního tlaku. Je dosaženo závěru, že model homo economicus není překonaným modelem, neboť dovoluje rozšíření předpokladů vedoucí ke kvalitnějším předpovědím lidského jednání. (shrink)

Práce si klade za cíl kriticky prozkoumat teorii J. S. Milla o rozlišení kvalitativní a kvantitativní charakteristice požitků (pleasure). Mill svoji teorii představil jako reakci na kritiku, že utilitární teorie vyhovuje jen zvířecí povaze lidské přirozenost a neuvažuje o vyšších schopnostech lidského ducha. Millova expozice teorie ale není v mnoha pasážích zcela jasná a průhledná. Práce se zaměřuje hlavně na prozkoumání problematického vztahu mezi kvantitativní stránkou a kvalitativní stránkou potěšení.

Abstrakt/Abstract Na příkladu dvou myslitelů ze zcela odlišných období dějin filosofie lze předvést otázku nejobecnějších podmínek pravdivé řeči, které se projevují na pomezí sémantiky v užším slova smyslu a utváření širšího pojmu světa jakožto pojmu, k němuž patří vytyčení jasných mezí smysluplného vypovídání o tom, co je. Od této velmi obecné otázky se příspěvek obrací k užšímu tématu negace čili k pravidlům užití řeči, která je sice správná a v některých případech pravdivá, avšak postrádá svůj vlastní a specifický korelát v (...) plné osnově skutečnosti samé. Výchozími texty jsou zlomky Parmenidovy básně O jsoucím a její moderní výklady od čtení Russellova až po tzv. modální interpretaci, kladoucí důraz na motivy nutného jsoucího a nemožného nejsoucího, a dále pasáže z Wittgensteinova Traktátu i Filosofických zkoumání (§ 50). Podrobnější srovnání postoje obou myslitelů k negaci umožňuje prohloubit i rozšířit starší srovnávání Parmenidova argumentu o nemožnosti mluvit o tom, co není, a Wittgensteinova důrazu na nutnou existenci jednoduchých objektů. Choosing two thinkers from two entirely different periods of the history of philosophy, one can fruitfully illustrate the issue of the most general conditions of truthful speech, which take effect on the crossroad of the narrowly conceived semantics and a broadly construed concept of the world as a concept that implies the posting of neat limits of the meaningful linguistic articulation of what there is. From this very general issue, the article turns to the narrower question of negation, and thus of the rules of the use of the correct and sometimes true speech that, nevertheless, lacks its specific referent in the full structure of reality. The texts under scrutiny are the fragments of Parmenides’ poem On Being and its modern exegeses ranging from Russell to the modal interpretation that emphasizes the necessary being and the impossible not-being, plus passages from Wittgenstein’s Tractatus and also his Philosophical Investigation (§ 50). A more detailed comparison of the attitude of both thinkers towards negation helps to both deepen and expand the earlier suggested parallel between Parmenides’ argument about the impossibility to speak about what is not and Wittgenstein’s emphasis on the necessary existence of simple objects. (shrink)

Po předběžném vymezení pojmu smyslu jako něčeho podobného funkci dané věci se pozornost obrací k vymezení filozofie jako teoretické disciplíny. Teorie je však vymezena pomocí svého protikladu praxe stejně jako krása je možná jen na pozadí ošklivosti a pravá ruka existuje díky ruce levé. Pokud se teorie neaplikuje v praxi, jedná se o spekulaci. Avšak teorie významu a pravdy, na které pretenduje analytická filozofie poslední doby, naši komunikační praxi nijak nevylepší. Pro teorie ve vědě je, na druhou stranu, dopředu vymezeno (...) díky kterým výsledkům budou považovány za potvrzené, a díky kterým za vyvrácené. Filozofie není teorie a její otázky nemají žádnou funkci, tedy ani smysl. (shrink)

Cílem textu je načrtnout ty rysy filosofie Johna Searla, které ji činí objektivním, v jistém smyslu empirickým zkoumáním, jehož předmětem je náš vědomý či mentální život a jeho intencionalita. Searlův přístup k tomuto fenoménu není zcela naturalistický, neboť je pro něj podstatná tzv. perspektiva první osoby. Chápání vědomého života jako přírodního fenoménu se projevuje jiným způsobem: především tak, že chápe intencionalitu jako evolučně rozvrstvenou.