Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Diskuse o filosofických problémech spojených s nástupem autonomní dopravy je často spojena s negativy a je vedena v duchu techno-pesimismu. Významný prostor v této debatě je věnován aplikaci vozíkového dilematu („trolley problem“) do řídících algoritmů vozů. V této eseji se však zamýšlíme nad dalším problémem našich morálních intuic – otázkou morálního aktérství. Pocit morální odpovědnosti si žádá faktickou kontrolu nad situací a kauzální odpovědnost. O tu bývalý řidič jako pasažér autonomního vozu přichází, ale přesto může cítit vinu. Prioritně bychom se (...) měli soustřeďovat na morální psychologii uživatele, spíše než na hledání optima kolizí pro algoritmy. V eseji poukazujeme na historické paralely absence aktéra v automatických systémech i na to, že lidé snáze přijímají autonomní nákladní dopravu než dopravu osob. Dále nastiňujeme možné způsoby řešení přesunu odpovědnosti, a to nejprve prostřednictvím analogie s řidičem přicházejícím o aktérství nástupem do vozu hromadné dopravy. Možný operátor autonomních vozů, který na provoz dohlíží místo skutečného řidiče, může představovat dočasné opatření. Skutečnou alternativou morální odpovědnosti by se ale mohl stát fiktivní morální aktér dosazený provozovatelem vozů. Oproštění se od vlastnictví autonomního vozu osvobozuje lidi od konečného vnímání morální odpovědnosti, takže krátkodobé výpůjčky, sdílení nebo hromadná doprava by mohly být další vhodnou odpovědí na tento psychologický fenomén. Klíčová slova: aktérství, autonomní vozidla, morální odpovědnost, morální intuice. (shrink)

Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imagina­tivní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti bylo (...) hořké odha­lení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemo­logická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti. (shrink)

Když Bůh stvořil Adama, pošeptal mu do ucha: Ve všech kontextech jednání budeš brát v potaz pravidla, byť by to mělo být jenom pravidlo, že se máš pídit po pravidlech, která bys mohl brát v potaz. Přestaneš-li brát v potaz pravidla, budeš chodit po čtyřech.

Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Bo­ethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříš­těnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofic­kých škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, novoplatonismus (...) a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pe­dagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat. (shrink)

Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet tak, (...) aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá. (shrink)

Ve standardních výkladech moderních dějin studia mysli ve dvacátém století se dočteme, že zatímco kolem poloviny tohoto století ovládl studium mysli zpozdilý behaviorismus, v šedesátých letech nastoupila „kognitivní revoluce“, která nadvládu behaviorismu smetla a otevřela cestu ke skutečně nepředpojatému a adekvátnímu studiu mysli. V tomto textu se chci nad tímto standardním výkladem zamyslet a zpochybnit ho: konkrétně chci poukázat na to, že behaviorismus nebyl ve všech ohledech tak zpozdilý, jak by se z tohoto pohledu mohl jevit; a že „kognitivní revoluce“ (...) neznamenala jenom vymanění se z nepřiměřenýchmetodologických okovů, ale i otevření prostoru pro to, čemu budu říkat „magická teorie mysli“ a co podle mého názoru nepatří ani do vědy, ani do rozumné filosofie.Standard accounts of the modern history of the study of mind in the twentieth century tell us that while around the half of the century the study came to be dominated by inept behaviorism, the sixties witnessed the onslaught of the "cognitive revolution", which wiped out the dominance of behaviorism and opened the way for the truly unprejudiced and adequate study of mind. In this text I want to reconsider this account and challenge it: in particular, I want to point out that behaviorism was not in all respects so inept as it may suggest; and that the "cognitive revolution" did not mean merely breaking out of inadequate methodological fetters, but rather also an opening of space for what I will call the "magical theory of mind" and what I think belongs neither to science, nor to reasonable philosophy. (shrink)

Для широкого круга читателей (слушателей, аспирантов, преподавателей) интересующихся данной проблемой.

This work is devoted to the relations between Lambek’s Syntactic Calculus and noncommutative variants of Girard’s Linear Logic; in particular the paper will consider: the geometrical representation of the laws of LC by means of proof-nets; the discovery - due to such a geometrical representation - of some laws of LC not yet considered; the discussion of possible linguistic uses of these new laws.

We study increasing F-sequences, where F is a dilator: an increasing F-sequence is a sequence (indexed by ordinal numbers) of ordinal numbers, starting with 0 and terminating at the first step x where F(x) is reached (at every step x + 1 we use the same process as in decreasing F-sequences, cf. [2], but with "+ 1" instead of "- 1"). By induction on dilators, we shall prove that every increasing F-sequence terminates and moreover we can determine for every dilator (...) F the point where the increasing F-sequence terminates. We apply these results to inverse Goodstein sequences, i.e. increasing (1 + Id) (ω) -sequences. We show that the theorem every inverse Goodstein sequence terminates (a combinatorial theorem about ordinal numbers) is not provable in ID 1 . For a general presentation of the results stated in this paper, see [1]. We use notions and results concerning the category ON (ordinal numbers), dilators and bilators, summarized in [2, pp. 25-31]. (shrink)

Издание представляет результаты исследования малоизученной темы социально-экономических доктрин консерватизма. Оно отражает их развитие от времени выражения их в виде утопий, погруженных в более общие социально-философские и политические учения.

We introduce proof nets and sequent calculus for the multiplicative fragment of non-commutative logic, which is an extension of both linear logic and cyclic linear logic. The two main technical novelties are a third switching position for the non-commutative disjunction, and the structure of order variety.

The institution of the principle of distribution in accordance with work performed in the process of the building of socialism and the consistent implementation of this principle under the conditions of developed socialism are powerful factors in the establishment and consistent implementation of the principle of the universality of work. In the course of the building of communism, payment in accordance with work done will remain the principal source of growth of incomes. Therefore, the completeness of satisfaction of people's requirements (...) and their prosperity depend predominantly on the amount and quality of the work given to society. However, a high level of communist consciousness presumes not merely participation in social labor but a perceived need to work as efficiently and productively as possible. (shrink)

This study offers a critical analysis of Husserl's theory of meaning. The author commences by delineating the position and function of Husserl's meaning theory in the sum total of his phenomenological philosophy. He goes on to demonstrate that this theory was conceived as an integral component of Husserl's theory of knowledge. (edited).