Tato má esej vychází z četby knihy Marca de Meye Kognitivní paradigma. Na základě jeho výkladu kognitivního paradigmatu charakterizuji kognitivní pohled, který de Mey zastává. Dále stručně charakterizuji Searlovo pojetí silné umělé inteligence, které vidím jako hlavní cíl, o jehož dosažení by disciplína umělé inteligence měla usilovat. Konečně pak zkoumám, jakým způsobem by se dala vytyčená kognitivní pozice uplatnit při snaze o vytvoření silné umělé inteligence. Průniky, které zde vidím, spočívají především v samotném modelování reprezentací světa, v mnohosti takových modelů (...) schopných spojit se do jednotného celku a v propojení stratifikovaného modelu vnímání s akcemi, jež vede k vytvoření nejprve implicitní a posléze i explicitní podoby znalostí. (shrink)

Článek ukazuje pohled na utváření novověké koncepce pokroku v dílech Bernarda Le Boviera de Fontenelle. Idea pokroku byla poprvé přesně zformulována právě ve Fontenellových pracích. Podnětem pro Fontenellovy úvahy byla intelektuální debata querelle des anciens et des modernes. Tato diskuze měla rozhodnout o nadřazenosti novověku nad antikou nebo naopak. Fontenelle se debaty účastnil a závěry, k nimž došel, dovršily jeho teorii pokroku, jíž se věnoval nejen téměř ve všech pracích, ale též ve chvalořečích.

Tato studie se zabývá zobrazováním alchymie v malbách, knižních ilustracích i v architektuře v období raného novověku. Na jednotlivých příkladech obrazů či ilustrací prezentuje různé aspekty alchymistova života i jeho práce. Nezabývá se symbolickou alchymickou ikonografií, ale zaměří se především na zobrazování prostředí a vybavení alchymických dílen i osobností samotných alchymistů. Soustředí se zejména na vyobrazení zařízení alchymických laboratorií, s nimiž se lze setkat jak u renesančních malířů, tak v ilustracích alchymických rukopisů a poměrně ojediněle i v české architektuře. Poskytuje (...) také pohled na vyobrazení vzniklá v souvislosti s literární kritikou alchymie. Alchymisté byli zejména v dílech předních evropských humanistů často záměrně zesměšňováni, kritizováni a označováni za blázny a zloděje. V závěru se zabývá vybranými příklady ze žánrového umění, kde byli rovněž alchymisté zobrazováni často satiricky, ale i s určitou úctou, jako vzdělaní učenci. Výtvarné umění raného novověku nám představuje různé aspekty života alchymistů a je v dnešní době jednou z možností, jak se přiblížit porozumění jejich vědeckým aktivitám. Jak však studie ukazuje, k těmto obrazovým materiálům je třeba přistupovat kriticky. (shrink)

Článek představuje renesanční pohled na původ vědění. Renesanční doba totiž oživila starou představu pocházející z antiky, že pravda byla zjevena na počátku lidských dějin bohem či bohy. Tato idea dávné moudrosti (prisca sap.) přetrvávala během středověku, ale novou brizanci získala po koncilu ve Ferraře a Florencii. Tam se totiž objevil byzantský filosof Pléthón, který se domníval, že nejstarším mudrcem byl Zoroaster. Další genealogie mudrců najdeme u největších představitelů renesančního platonismu – M. Ficina a Pica della Mirandola. Ficino preferoval nejdříve posloupnost, (...) v níž byl prvním Hermés, pak se přiklonil k variantě, kde byl první Zoroaster. Podobné úvahy se objevují i u Pica a dalších autorů. Vždy jde ale o to, že současný stav společnosti a vědění je špatný a pro pravou pravdu je nutné obrátit se do dávné minulosti lidského rodu. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do 6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ . Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (...) autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají, že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny. Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před- sudek“ . Ve většině případů totiž, jak se zdá, tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo, ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje, že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius. Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve skutečnosti vyznavači stoicismu“. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy Kritiky (...) soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání. (shrink)

Cílem tohoto příspěvku je interpretovat kolaboraci za druhé světové války jako fenomén. První část textu se zaměřuje především na její filozofické aspekty (pojmy mez, interakce a vina), a to hlavně na bázi Jasperse, ve druhé jsou aplikovány na český kontext druhé světové války a tranziční spravedlnosti. Vytvoří se tak schéma kolaborace, resp. kolaborace bude zasazena mezi další životní strategie. Díky tomuto propojení může příspěvek poskytnout interdisciplinární pohled na problematiku, která rozhodně vzhledem k současnému vývoji ve světě i v Evropě není (...) neaktuální. (shrink)

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež nás staví (...) před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Pro lidské jednání je důležitý vztah volního a nevolního momentu, svobody a danosti. Ve své práci bych se chtěl zabývat vztahem volního a nevolního momentu v trilogii P. Ricoeura Filosofie vůle (především v jejím prvním dílu). Ricoeur ukazuje odkázanost a propojenost obou momentů ve třech fázích jednání, jimiž je rozhodování, čin a souhlas. Pokud nevolní moment převládne nad volním, propadá člověk zlu. Cílem člověka by mělo být dobro: ovládnutí nevolního momentu vůlí a vztah k druhému člověku. Problematičnost rozdělení světa na (...) dobro a zlo ukazují úvahy F. Nietzscheho v interpretaci P. Kouby. Pro Nietzscheho jsou dobro a zlo nejednoznačné a provázané. Jeho pohled interpretovaný P. Koubou nám ukazuje člověka zcela odkázaného na sebe sama, bez opory v jasném rozdělení světa. Pokusím se důkladněji vyložit Ricoeurův popis volního a nevolního momentu a ukázat, zda a nakolik na něj lze uplatnit Nietzscheho kritiku. Závěrem přiblížím alternativu vůči morálce na jedné straně a relativismu na druhé, kterou ve své interpretaci Nietzscheho nabízí P. Kouba. (shrink)

This essay explores the aspects of the Aristotelian psuchē that accounts for its contemporary appeal. The poverty of the notion of the mind is discussed. The superiority of the psuchē over the mind is emphasized.

Zkoumání dějin environmentálně filosofického myšlení v kontextech vývoje společenských poměrů u nás (na rozdíl od zahraničí) dosud stálo poněkud stranou pozornosti. Přitom se jedná o problematiku bytostně filosofickou (řešící vztah člověka a světa), navíc nabývající na naléhavosti v kontextech globální krize prostředí. Text chce přispět k obhajobě názoru, že původní a autentická filosofická tvorba byla a zůstává velmi významnou součástí naší duchovní kultury. Zabývat se dějinami domácího filosofického myšlení má smysl a v konkrétních podobách to může i dnes nabízet pozoruhodné (...) inspirace. Následující retrospektiva usiluje o doplnění obrazu dějin našeho myšlení (filosofie i vědy) o dosud neodhalené detaily a souvislosti a hledá i odpověď na otázku po původnosti myšlení našich autorů. Především jde o konkretizaci historiografického pohledu na některé ne zcela uspokojivě podchycené etapy dějin naší (české i slovenské) filosofie. Z tohoto důvodu se zaměříme na stručnou kritickou reflexi oné dominující (tedy marxistické) filosofie, zatímco podoby myšlení neoficiálního (underground, samizdat) ponecháváme stranou. Za jeden z pozoruhodných zjištěných aspektů můžeme např. považovat převahu slovenských autorů v první polovině normalizačního období (problematika VTR), kterou teprve následně doplnilo úsilí o systematičtější obecně filosofický pohled autorů českých (zejm. R. Kolářský a J. Šmajs). Studie nakonec dospívá v hodnocení etapy "reálného socialismu" (resp. období normalizace) k závěru, že nelze vystačit se zjednodušenou představou o naprostém oficiálním zamlčování environmentálních otázek a popírání reálných problémů a krizových projevů. (shrink)

Věda a vědecká práce jsou dle obecně přijatého axiomu považovány za něco, co generuje vědecké objevy, a tím pozitivně posouvá lidskou civilizaci směrem dopředu. Vědeckým objevům v určitých oblastech však vytváří bariéry základní vlastnost široké skupiny jevů - neměřitelnost. Zejména ve společenských vědách je neměřitelnost jevu spojena s absencí tzv. tvrdých dat, která omezuje okruh metod, jež by mohly být aplikovány v cestě za vědeckým objevem. Existuje však metoda, která si klade za cíl eliminovat tento deficit a s jejíž pomocí (...) lze, pří dodržování zásad správného použití, kvantifikovat proměnné, které se zdají být na první pohled neměřitelné. Tato metoda se nazývá škálování. Text příspěvku pojednává o přístupu filozofie a metodologie vědy k neměřitelným faktorům a jejich potenciální kvantifikaci pomocí jednorozměrné šalovací metody nazvané Likertovo škálování. Stať paperu se věnuje popisu této metody, analýze jejích kladů a záporů a detailnímu návodu na její aplikaci. V závěru je zodpovězena otázka, zda má pro vědce smysl věnovat čas studiu nových metod (např. právě škálování), když toto pro vědce vzdělaného v určitém oboru generuje velmi vysoké náklady obětované příležitosti? Studium nových metod smysl rozhodně má, neboť obětovaná příležitost je dle výkladu středního proudu v ekonomii označována jako "druhá nejlepší varianta" za podmínky dokonalé informovanosti o dostupných alternativách. Bez uspokojivé znalosti studovaných nových metod však nemůžeme označit doposud aplikovanou metodu za nejvhodnější - to je hlavní argument podporující studium nových metod. (shrink)

Článek se snaží přiblížit přístup Josepha Priestleyho ke zkoumání lidské mysli. Postupně jsou ukázány dva kroky, ve kterých Priestley mění svůj pohled na hmotu a ducha a dochází k materialismu. V prvním kroku redefinuje pojem hmoty a přisuzuje hmotě zcela nové vlastnosti – síly přitahování a odpuzování. V druhém kroku pomocí těchto nových vlastností vysvětluje schopnost vnímání a myšlení. V těchto krocích navíc využívá poznatky tehdejší přírodní filosofie, zejména mechaniky. Člověk a jeho mysl jsou podle Priestleyho součástí přírody. To znamená, (...) že člověk a lidská mysl jsou určitým mechanismem, který pracuje podle přírodních zákonů a lze jej pomocí těchto zákonů také vysvětlit. (shrink)

Researchers have postulated that deficits in cognitive control are associated with, and thus may underlie, the perseverative thinking that characterises generalised anxiety disorder. We examined associations between cognitive control and levels of spontaneous state rumination following a stressor in a sample of healthy control participants and participants with GAD. We assessed cognitive control by measuring working memory capacity, defined as the ability to maintain task-relevant information by ignoring task-irrelevant information. To this end, we used an affective version of the reading (...) span task with valenced distractors. Lower WMC in the presence of negative distractors was associated with greater state rumination in the GAD group, but not in the CTL group. These findings suggest that difficulty maintaining task-relevant information due to interference from negative distractors contributes to perseverative thinking in GAD. (shrink)

Many Americans don't hold journalists in very high regard these days, and sports journalists are often viewed in the least favorable light. The general public does not perceive any visible, unified, and concerted effort among sportswriters to practice their craft in a consistently ethical manner. Efforts to upgrade the craft include the Associated Press Sports Editors ethical guidelines, which cover freebies, moonlighting, community involvement by sports journalists, and commercial sponsors of sporting events. This study examines the APSE code and suggests (...) additional, more specific, and enforceable guidelines in ten areas: freebies, moonlighting, newsgathering methods, news sources, direct quotes, privacy, gambling, special interests, self?interests, and involvements. Sports journalists should be as ethically accountable as any other journalists, the author concludes. (shrink)

Neoplatonic allegorical interpretation expounds how literary texts present philosophical ideas in an enigmatic and coded form, offering an alternative path to the divine truths. The Neoplatonist Porphyry’s _On the Cave of the Nymphs_ is one of the most significant allegorical interpretation handed down to us from Antiquity. This monograph, exclusively dedicated to the analysis of _On the Cave of Nymphs_, demonstrates that Porphyry interprets Homer’s verse from Odyssey 13.102-112 to convey his philosophical thoughts, particularly on the material world, relationship between (...) soul and body and the salvation of the soul through the doctrines of Plato and Plotinus. The Homeric cave of the nymphs with two gates is a station where the souls descend into genesis and ascend to the intelligible realm. Porphyry associates Odysseus’ long wanderings with the journey of the soul and its salvation from the irrational to rational through escape from all toils of the material world. (shrink)

Seit dem 2. nachchristlichen Jahrhundert werden die Schriften von Aristoteles kommentiert. Diese Ausgabe enthält griechische Kommentare zu seinem Werk vom 3. bis 8. Jahrhundert n. Chr., u. a. von Alexander von Aphrodiensias, Themistios, Joh. Philoponus, Simplicius in griechischer Sprache.

This essay delineates points of agreement and disagreement between Plato and Nietzsche with respect to the original Heraclitean argument that the underlying dynamic connective structure of the whole is ‘strife’. Also discussed is the issue of how each philosopher understands life itself, as a general process, to be related to the wider processive whole. The paper analyses how the Heraclitean understanding of the natural whole influences each philosopher's interpretation of the political structures of man. The analysis attempts to demonstrate why (...) for Nietzsche, on one hand, the value forms of the traditional polis are more in accord with human nature and nature in toto than is philosophy and why for Plato, on the other hand, when the value forms of the polis are superseded by those of philosophy it is a natural process rather than contrary to nature. (shrink)

The modern world is multicultural and multilingual, it creates difficulties for the mutual contacts of the nations with different languages. The problem of overcoming the language barrier in a multilingual world is urgent. One of the best ways to solve this problem is bilingualism: possession of two languages, a native and a second one, generally intermediate language. The choice of the intermediate language is determined by socio-political and socio-economic conditions of contacting people. In a multinational state official language of the (...) country serves as an intermediate language. In the multi-ethnic Russian Federation, Russian language chosen as the intermediate language, by which representatives of different nationalities come into contact with each other. National-Russian bilingualism in the Russian Federation has become a mass phenomenon: all non-Russian population in varying degrees is fluent in Russian language. Further improvement of bilingualism at the present stage is solved in the new format - as an active bilingualism. In an active and harmonious bilingualism, languages distribute responsibilities among themselves: native language and intermediate language perform different public functions and the number of functions is usually not equal, one language performs more functions than the other does. It depends on the status of the language: the higher the status of the language, the more reason a speaker has for its extensive use in different areas of communication. Harmonious bilingualism helps to keep the national identity of each language and makes it possible to operate each of them on an equal footing in a multicultural space. Among the many politically and legally equal languages of the Russian Federation, a special place belongs to the Russian language: it performs a consolidating function, combines the languages of the nations of Great Russia into one united family. Multilingual Russia can be compared with a starry firmament. The more bright stars we can see, the more beautiful the starry sky is. The star of the Russian language in the sky shines especially bright. (shrink)

Comparative study of two languages of different structures has both theoretical and practical significance, enables somebody to identify similar and distinctive features, find universals and unique, helps to penetrate deeper into the inner workings of each of the compared languages and understand their national identity. The subject of our comparative study are languages of different structures - Russian and Bashkir languages - the first refers to a group of inflected, the second - to the group of agglutinative languages. Comparative research (...) of languages of different structures can be carried out in two aspects: theoretical and linguistic. In the first case, the analysis of language material is subjected without restriction at all levels of the language system. Data from these studies can be used in the creation of comparative descriptive grammars in lexicographical work and in the translation business. In the second case only microlanguage is matched, which is represented in the lexical and grammatical minimum of studied second language. Materials of such a compressed comparative analysis used in the practice of language teaching, mainly in teaching a second, non-native language. When a comparative study of languages in linguistic aspect is important direction of comparisons - what language is elected as the original one. Since the formation of national-Russian bilingualism is the subject of study of Russian language, as the source, it is desirable to choose Russian language. In this case, the reference point is the absorption of funds Russian as a second language. Materials of comparative study of two languages gives a clear idea of what linguistic phenomena and their symptoms are identical in them, what is only partially overlap, what is completely different. This knowledge will help to consciously manage the impact of native language on the studied non-native Russian language. In the comparative study of Russian and Bashkir languages done very little, but it is a lot of work has already begun. (shrink)

Self-understanding is to a great extent defined by narrative: who we are as human beings is determined by the stories we, and others, tell about ourselves. Yet many are unable to compose coherent personal narratives, as their experiences do not fall within the scope of an accepted conceptual framework. Survivors of trauma are particularly apt to fall into this “narrative rift,” where there can be no words to describe, and hence can be no assimilation of, their experiences. Using the example (...) of child sexual abuse, and drawing on the work of Bass, Spence, Schafer, and Guignon, I propose an examination of the nature of narrative fragmentation itself. Philosophical counselling may succeed where psychoanalysis might not: for where the latter has theoretical commitments to specific narratives, the former, through its reluctance to force epistemological or metaphysical assumptions on the narrator, may well facilitate a more comprehensive self-understanding. (shrink)

Изложено понимание рассуждения как метода рационального познания, рассмотрены его разновидности: аргументативные, интерпретативные, прогностические, квалификационные и вычислительные. Для аспирантов и соискателей.

Provider claims to conscientious objection have generated a great deal of heated debate in recent years. However, the conflicts that arise when providers make claims to the "conscience" are only a subset of the more fundamental challenges that arise in health care practice when patients and providers come into conflict. In this piece, the author provides an account of patient-provider conflict from within the moral tradition of St. Thomas Aquinas. He argues that the practice of health care providers should be (...) understood as a form of practical reasoning and that this practical reasoning must necessarily incorporate both "moral" and "professional" commitments. In order to understand how the practical reasoning of provider should account for the needs and commitments of the patient and vice versa, he explores the account of dependence provided by Alasdair MacIntyre in his book Dependent Rational Animals. MacIntyre argues that St. Thomas’ account of practical reasoning should be extended and adapted to account for the embodied vulnerability of all humans. In light of this insight, providers must view patients not only as the subjects of their moral reflection but also as fellow humans upon whom the provider depends for feedback on the effectiveness and relevance of her practical reasoning. The author argues that this account precludes responsive providers from adopting either moral or professional conclusions on the appropriateness of interventions outside the individual circumstances that arise in particular situations. The adoption of this orientation toward patients will neither eradicate provider-patient conflict nor compel providers to perform interventions to which they object. But this account does require that providers attend meaningfully to the suffering of patients and seek feedback on whether their intervention has effectively addressed that suffering. (shrink)